Dovedete si představit, že byste projeli všechny etapy Tour de France, a to včetně přejezdů mezi nimi? Daniel Polman, extrémní cyklista z Nové Paky, zvládl tuhle trasu dlouhou 6 013 kilometrů za 19 dní a 7 hodin – bez podpůrného týmu a s minimem spánku. Denně průměrně najel přes 300 kilometrů, a ačkoliv jeho jízdu komplikovaly bouřky, defekty na kole i horka, do Paříže dojel celé čtyři dny před závodním pelotonem. „Na startovní čáře jsem žádný plán neměl. Jediné, co jsem měl připravené, byl itinerář v telefonu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

K extrémní cyklistice se dnes pětačtyřicetiletý Daniel Polman dostal v roce 2003, kdy si půjčil silničku od strejdy a bez větší přípravy vyhrál svůj první 24hodinový závod. Od té doby zvládl desítky výjimečných výkonů – drží český rekord v čtyřiadvacetihodinovce, dokončil americký Race Across America a ujel 7 400 kilometrů z nejsevernějšího bodu Evropy na ten nejjižnější. Věnuje se i kombinaci cyklistiky a horských výstupů. V roce 2015 projel Česko přes všech 14 krajských vrcholů, o devět let později vyhrál závod 1000 Miles Adventure.

Jeho výkony nejsou přitom jen sportovní – často k nim přidává fotky a videa, přednášky nebo charitativní sbírky. Celý třítýdenní výlet po trasách Tour de France ho vyšel zhruba na osmdesát tisíc korun, díky němu se mu ale podařilo vybrat téměř čtvrt milionu na podporu tří dobročinných projektů.

Extrémním sportům i závodům se věnujete už dvě dekády. Proč jste se rozhodl jet etapy Tour de France až letos?
Důvodů je víc, ale tím hlavním je fakt, že jen jednou za pět nebo šest let probíhá Tour de France kompletně na území Francie. Letos byl start na severu země, v Normandii. Jindy se startuje třeba v Londýně nebo v Kodani a to by takový projekt udělalo daleko extrémnější – a hlavně bych se asi vůbec nedokázal dostat před peloton.

Druhý důvod byl, že trasa vedla přes ikonické kopce, na které jsem vždycky chtěl vyjet a kde jsem ještě nebyl. Třeba Mont Ventoux nebo Tourmalet v Pyrenejích.

Když už za sebou máte dost podobných akcí, připravoval jste se na tuhle konkrétní výzvu nějak speciálně?
Já se speciálně nepřipravuju v podstatě nikdy. Cyklistikou se bavím, jezdím čtvrthodinové časovky na silničním kole i extrémní závody v terénu na horském. Baví mě závodit, jezdím často. A právě ty kratší klasické závody mi pomáhají při ultramaratonech.

Letos jsem navíc absolvoval čtyřdenní etapový závod s kamarádem v Rakousku v oblasti Schladmingu, kde jsme jezdili v terénu, takže jsem si užil spíš horské kolo. Tam se nám zadařilo, skončil jsem druhý. Ale jakmile jsem se vrátil, už jsem skoro neměl čas na trénink. Takže odpočinek, nabrat síly a rovnou se do toho vrhnout po hlavě.

Foto: Archiv DP

+1

Celá vaše trasa po Tour de France byla dlouhá přes 6 tisíc kilometrů, tedy téměř dvakrát tolik, co jeli závodníci v oficiálním závodě. Vy jste to navíc absolvoval bez podpůrného týmu. Jak jste si plánoval logistiku – jídlo, spánek, odpočinek?
Na startovní čáře jsem žádný plán neměl. A vlastně to ani jinak nejde. Člověk nedokáže odhadnout, kolik ten den ujede, kam dorazí. Jasně, na začátku jsem si do brašen nabral co nejvíc jídla. Ale pak už řešíte všechno operativně. Jakýkoliv plán většinou narazí a musí se měnit – a já narážel denně. Říkal jsem si třeba, že budu spát venku, že to bude dobrý. Jenže pak přišly silné bouřky, zmokl jsem a v mobilu jsem narychlo hledal ubytování o 30 kilometrů dál.

Jediné, co jsem měl připravené, byl itinerář v telefonu. S tím mi pomohla manželka, je to práce, která zabere spoustu času a mě moc nebaví. V itineráři jsem měl napsaná větší města na trase a u každého to, kolikátý je to kilometr v etapě nebo přejezdu. Pomohlo mi to při orientaci. Věděl jsem třeba, že do dalšího města mám ještě 20 kilometrů a budu tam moct doplnit jídlo. Ale jinak bylo všechno ostatní operativní rozhodování.

Měl jste na kole čtyři brašny, tak co všechno jste v nich vezl s sebou?
Když jedete Tour de France, máte jistotu, že ta trasa bude extrémně obtížná. Je to nejtěžší cyklistický závod na světě. Musel jsem proto přemýšlet nad tím, jak vézt co nejmíň věcí, aby bylo kolo co nejlehčí. A to se mi i podařilo. Ale je to dvousečné, jakmile přijde špatné počasí, jste najednou na limitu. Všechno, co máte s sebou, máte na sobě. Není se do čeho převléknout. Takže jsem toho měl spíš míň než víc a občas mě to doběhlo. Byl jsem třeba dost podchlazený. Kdybych měl jednu brašnu navíc, mohlo to být pohodlnější.

Nezbytností byla lehká goretexová bunda a nepromokavá péřovka, v té jsem často i spal. Měl jsem i hygienický balíček s kartáčkem, šamponem, nějakými krémy na namáhané partie. Pak zateplení jako návleky na ruce a nohy, čepici. Důležité bylo také osvětlení, vepředu i vzadu dvě světla. Kolo jsem polepil reflexními samolepkami, abych byl dobře vidět, až pojedu v noci. A pak samozřejmě velký zdroj, který sice něco váží, ale umí rychle nabít všechno potřebné. Nabíjel jsem telefon, světla, navigaci, a dokonce i řazení na kole, které mám už dnes elektronické.

Třeba karimatku nebo spacák jsem vůbec nevezl. Když jsem spal venku, tak většinou někde na lavičce nebo na autobusové zastávce – měl jsem s sebou jen fólii z hliníku, která trochu odráží teplo.

Měl jste s sebou ale i různé energetické gely. Zastavoval jste se někde na jídlo?
Gely byly jen doplněk, šetřil jsem si je. Gró byly bagety a croissanty, Francie je na to ideální. Jejich pekařství otevírají většinou v šest ráno, což byl přesně čas, kdy jsem už potřeboval dvě kafe a něco sladkého. Nakoupil jsem si vždy i dvě bagety na cestu. Občas jsem si přisypal do vody trochu ionťáku, v půlce projektu za mnou pak dorazili kameramani natáčet záběry pro Českou televizi a přivezli mi jeden balíček s výživou.

Pravidelně jsem taky doplňoval minerály a vitamíny, hlavně rozpustné elektrolyty. Ty jsem si šetřil a používal především během tří nejteplejších dnů, kdy bylo brutální vedro. Každý den jsem si taky dal minimálně jednu nebo dvě tablety vitamínu C, 1 000 miligramů. To jsem si přikázal, že do sebe musím dostat.

U takových extrémních závodů určitě přijdou momenty, kdy si člověk sáhne na dno. Co vám v takových chvílích pomáhá? Máte něco, co si v hlavě opakujete, co vás udrží v pohybu?
Nejčastěji si představuju, že jsem v horké sprše. Že už je všechno za mnou a jsem v pohodě. Jenže podvědomě vím, že do té horké sprchy se dostanu nejdřív tak za čtyři hodiny. Ale říkám si: Budeš tam. Uklidňuje mě to. I když je mi bídně, vím, že ten okamžik úlevy prostě přijde.

Mezitím si třeba udělám přestávku, když se na trase objeví McDonald’s nebo Burger King. Tam si objednám čtyři čaje a dvě kávy, proliju se něčím teplým a zaženu tu největší krizi. Ještě mi pomáhá volat domů, pokecat si s dcerami, kvůli tomu jsem s sebou měl i speciální sluchátka.

Sám jste už na svých sociálních sítích zmínil, že jste chtěl tímhle projektem připomenout historické začátky Tour de France v podobě, jaká se dřív skutečně jezdila – závodníci tehdy končili mnohdy za tmy. Přijde vám, že ta současná verze je až moc „soft“?
Nemyslím si. Dnešní podoba závodu je zaměřená na výkon a rychlost, a to mě osobně jako diváka baví. Nemyslím, že by mě bavilo koukat se v televizi na polomrtvé lidi.

Chtěl jsem ale ukázat, že Tour de France tak, jak ji známe dnes, nebyla od začátku taková. Minimálně prvních patnáct ročníků to nebyla klasická výkonnostní cyklistika. Vlastně jsem teď dělal úplně to samé, co tehdy ti chlapi. Měli trošku větší podporu na trase, pár záchytných bodů navíc, kde mohli něco doplnit. Ale jeli na daleko horších kolech a po daleko horších silnicích. Ačkoliv se tehdy jezdilo jen třeba šest dní a po rovinatějším povrchu, průměrná délka etapy v prvních dvou ročnících byla přes 400 kilometrů, což je nepředstavitelné. Na takový závod bych se asi ani nepřihlásil… nevím teda, jak Pogačar. (smích)

Jak jste se vůbec k tak extrémním sportům a výzvám dostal? Měl jste to v sobě od dětství?
Jsem ze sportovní rodiny, už od dětství jsem blbnul na kole. Asi nejdůležitější zlom přišel v roce 2003, kdy jsem si půjčil silniční kolo od strejdy a zúčastnil se 24hodinového závodu. Původně jsem to chtěl pojmout tak, že si dojedu na oběd k mámě a vyspím se doma v pokojíčku. Ale nějak jsem se do toho zakousl a skoro bez tréninku jsem ten závod vyhrál. To mi dalo signál, že asi mám předpoklady být v těch hodně vytrvalostních věcech nadprůměrný.

Čemu se věnujete mimo takovéhle výzvy, když jste doma v Nové Pace?
Jsem v podstatě OSVČ a dělám asi pět různých věcí, ze kterých mám nějaký příjem. Přes léto trávím hodně času na kole, samotnou jízdou si ale nevydělávám. Já šlapu do pedálů, zažívám věci… a až když je sdílím v knihách nebo na přednáškách, tak z toho mám příjem.

Mám zároveň štěstí, že v posledních asi pěti letech jsem získal docela dost sponzorů a partnerů, díky kterým dokážu svoje sportovní kratochvíle financovat. Už to není jako dřív, kdy jsem všechno platil z rodinného rozpočtu, což se mi moc nelíbilo. Mám  e-shop, prodávám merch, který mám naskládaný v garáži. A dcerám říkám, ať se na gymnáziu pořádně učí, aby taky nemusely mít e-shop v garáži. (smích)