Lucie Libra o sobě říká, že je perfekcionistka a má sklony nechat se zcela pohltit tím, co právě dělá. Šestatřicetiletá černovláska i během rozhovoru srší energií, dobrou náladou a zcela zjevnou oddaností své práci. Tou je pro ni posledních bezmála deset let svět tvrdého alkoholu. Spolu se svým otcem se totiž vrhla do obnovy jedné z nejstarších palíren v Evropě, která vznikla v Prostějově, v domě U Zeleného stromu. Její původní kariérní plány přitom byly úplně jiné.

Dnes na její vizitce stojí „členka představenstva Palírny U Zeleného stromu“, začínala tu ale jako juniorní brand manažerka. Firma, která svým názvem odkazuje až do roku 1518, patří mezi tři největší výrobce lihovin v Česku a posledních téměř patnáct let je jejím majitelem Luciin otec Milan Hagan. Ten platí za výraznou osobnost polistopadové ekonomické transformace – byl například nejmladším šéfem ČKD a úspěšným krizovým manažerem, který provedl změnou řadu českých podniků a získal pověst tvrdého byznysmena.

„Pracovat s otcem jsem dlouho nechtěla, vím, jak dokáže být v byznysu neoblomný. Na druhou stranu on zase moc dobře věděl, na co mě nalákat,“ říká pro CzechCrunch Libra, která do firmy naskočila z produkování muzikálů v Divadle Hybernia a za úkol dostala povzbudit potácející se značku Hanácká vodka. „Bylo to těžké, v určité fázi jsme skoro nebyli schopní v klidu absolvovat ani rodinný oběd,“ dodává žena, jež ve firmě dnes řídí marketing, zatímco její otec se věnuje strategickým otázkám.

Kromě Hanácké vodky patří Palírně U Zeleného stromu také například Stará žitná myslivecká nebo rum Heffron, podnik aktuálně zaměstnává 112 lidí a jeho tržby se pohybují okolo miliardy korun ročně. Jeho otěže Libra jednou možná převezme úplně, původně si ale myslela, že se stane státní zástupkyní, a snila o kariéře psycholožky. Proč do firmy naskočila, jak se jí s otcem spolupracuje a proč si myslí, že tvrdý alkohol má svou společenskou funkci? O tom všem mluví v rozhovoru pro CzechCrunch.

Co si dáte k pití, když si chcete udělat hezký večer?
V poslední době většinou nealko, protože piju míň. Ale dřív jsem měla hodně blízký vztah k vodce. Zní to divně, ale neznamená to, že bych si ji dávala každý den. Zabývala jsem se jí i pracovně, a když se do něčeho pustím, tak to beru se vším všudy. Jednu dobu jsem si třeba nakupovala azurové oblečení, protože to byla barva Hanácké vodky… A protože jsem s nimi pracovala, tak jsem si našla cestu i k whiskám. Mám ráda v životě diverzitu, nestylizovat se jedním směrem. Baví mě zkoušet různé věci. Ale vyrůstala jsem spíš jako pivařka a třeba vínu jsem dlouho nemohla přijít na chuť.

Takže když o Hanácké vodce říkáte, že je to vaše srdcovka, tak není jen pracovní, ale i chuťová?
Je chuťová, ale i značková. Vím, že to pro spoustu lidí může znít nepochopitelně, ale já vidím, jak ta značka vzniká, jaká je její osobnost, a tak jsem si k ní vytvořila vztah. Mám tendenci ji hájit a chránit a chci, aby vypadala dobře. Myslím samozřejmě i na lidi, kteří ji mají rádi a pijí ji. Chci, aby jim přinášela to, co má přinášet. Tedy radost, hezké chvíle v životě, byť chápu, že v kombinaci s alkoholem to může pro někoho znít zvláštně. My ale pořád věříme, že alkohol je sociální věc pro společenská setkání a má při nich své místo.

Než jste se do tohoto všeho vrhla, tak jste skoro deset let pracovala v divadle a předtím jste chtěla být státní zástupkyní, to jsou všechno hodně rozdílné profese…
Státní zástupkyně byla moje původní představa na gymplu, i když přihlášky jsem si podávala od sociologie přes ekonomii po práva. Zvažovala jsem i divadelní vědu a mým velkým snem byla psychologie. Jenže ta se zrovna ten rok neotvírala. Ze všech možných testů studijních předpokladů mi ale vycházelo, že mám jít spíš na něco technického nebo matfyz, případně ta práva, protože mi šlo logické uvažování…

Matfyz má vystudovaný váš otec, že?
Ano, kromě jiného. Evidentně jsem k němu vždycky směřovala (smích). Vedle práv jsem začala dělat i Fakultu humanitních studií, kterou jsem ale docela rychle opustila. A už tak od třetího ročníku na právech jsem tušila, že ani tam to nebude ono.

Proč ne?
Tou dobou jsem už dělala v divadle a úplně mě to pohltilo. Začínala jsem na těch nejmenších brigádách, třeba jako šatnářka, ale postupně jsem se vypracovala k produkci a na asistentku režie. Na školu přestával být čas. A taky moje představy o tom, jak fungují státní zástupci, úplně neodpovídaly realitě. Dostala jsem se do pátého ročníku, ale pak jsem studium přerušila a už se nevrátila.

Ve kterém divadle jste vlastně pracovala?
Primárně v Divadle Hybernia, ale i v Divadle Broadway a částečně ve Studiu DVA, hlavně tedy na muzikálech.

Ty jste chtěla dělat záměrně, nebo to tak nějak přišlo samo?
Spíš to byla náhoda, nejvíc mě bavila svoboda, která je s divadlem spojená. Že je nějaký projekt, kdy se sice maká od nevidím do nevidím, člověk tím žije, ale má to začátek a konec. Na to ráda vzpomínám. Ale samozřejmě to má i svá pro a proti, protože jsem byla hodně navázaná na konkrétní lidi. Tehdy jsem spolupracovala hlavně s Filipem Renčem, a když se stane, že režisér nedostane zakázku nebo se něco zkomplikuje, tak s ním jdou pryč i lidi okolo. A tak se to sešlo, že u mě zase přišel čas na změnu.

Tím myslíte nabídku od vašeho otce, abyste nastoupila do palírny? To ale nebylo poprvé, co vás tam lákal.
Ne, to dělal delší dobu a já jsem se dlouho bránila. Vím, že otec je v pracovních věcech velmi přísný a vyžaduje vysoký standard, a tak jsem se hodně obávala.

Práce jako takové, nebo práce pro otce?
Obojího, že práce v rodinném prostředí bude složitá a naruší nám vztahy, i toho, že pro ni nemám dostatečné předpoklady. A taky jsem se obávala, jak mě budou vnímat lidi ve firmě. Stejně jako mnoho jiných potomků majitelů firem jsem i já musela svému okolí dokazovat, že na tu práci mám a že přináším relevantní nápady a podněty.

Na co konkrétně vás otec lákal, rovnou na marketing?
Ano, tehdy začal říkat, že tam někoho potřebuje, protože to moc nefunguje. Že je tam ta Hanácká, která padá, a je potřeba s tím něco udělat. A že by mě viděl v marketingu, tam by mu to prý pomohlo a já bych na to byla dobrá… Takhle to nadhodil a na to já slyším (smích).

Měla jste předtím s marketingem nějaké zkušenosti?
S marketingem jako takovým jsem v té době příliš zkušeností neměla. Před nástupem do palírny jsem vedle divadla částečně pracovala v PR agentuře a zpočátku jsem vycházela z marketingové teorie, kterou jsem si nastudovala, než jsem nabídku přijala. A používala jsem takovou tu větu „Já si myslím…“ Rychle jsem se ale naučila, že s tím nepochodím a že důležitá jsou tvrdá data. Později jsem si dodělala MBA na Cambridge Business School i bakaláře z marketingu na VŠFS.

Jaké tedy byly vaše začátky?
Hrozně těžké. Pamatuju si, jak jsem psala lidem kolem sebe: „Hele, já to nezvládám.“ Vždycky jsem chtěla mít všechno super, což na ohraničených projektech v divadle šlo. Ale tady se to najednou valí a valí, člověk nemá nikdy hotovo a mně dlouho trvalo, než jsem se adaptovala. Otec v jednu chvíli přišel a říká: „Jsi tady od M04, to znamená od dubna, do M07. Co jsi udělala?“ A já jsem byla ráda, že jsem ráda, pochopila jsem, že budu muset zrychlit.

Měla jsem kolem sebe skvělé lidi, kteří mi hodně pomohli, ale zpětně musím uznat, že asi nejvíc mi pomohl právě otec. Tehdy jsem to vůbec nevnímala, protože jsem všechno chtěla dělat sama a nechodit pořád za ním. Což zase nesl špatně on – že se s ním neradím. Trvalo dlouho, než jsme si to nastavili. Byly časy, kdy jsme měli problém v klidu absolvovat rodinný oběd.

Proč si váš otec ze všech byznysů, které mu prošly rukama, nechal zrovna palírnu?
On má sice kořeny na Slovensku, ale jinak je velký český vlastenec. A s tím kupoval prostějovskou část palírny, u které se mu líbila historie. Z pohledu nepřetržitého provozu jsme opravdu nejstarší palírna v Evropě. Otec to bere jako úžasnou věc a chce, aby zůstala v českých rukou.

A máte v rodině nějaký bližší vztah k výrobě alkoholu?
Otec přes pivovarnictví, kdy vlastnil Ústecké pivovary Drinks Union, ale paradoxně oba moji rodiče téměř nepijí. Pamatuju si nicméně, že když jsem byla malá, otec nosil domů vzorky piva, později i vaječňák, který jsem mohla ochutnávat i já, a vybírali jsme ty nejlepší. Možná i proto mám vztah k tomu, že se dbá na kvalitu, protože jsme to dělali s rodinou.

O současných mladších generacích se ale říká, že pijí alkoholu méně než ty starší, pozorujete to?
Ano, i trendy směřující k drinkům s menším množstvím alkoholu. Ve světě jsou běžné i napodobeniny alkoholu bez alkoholu, ty se ale v Čechách zatím tolik neuchytily. Každopádně to, že lidé chtějí drinky, které chutnají úplně stejně jako ty alkoholové, je podle mě dané tím, že mají popíjení spojené s emocemi, nějakou příležitostí, sociálními vazbami. A chtějí se uvolnit. Pro takové příležitosti chceme alkohol vyrábět.

Co v tomto směru děláte vy?
Momentálně přemýšlíme nad jednou novinkou, o které nemůžu nic říct, protože jsme ve fázi výzkumu a testování…

Ale šlo by to směrem bezalkoholového drinku?
Nízkoalkoholového drinku. Ale znova, vidíme, že v Česku po tom není zas tak silná poptávka jako v zahraničí. V nabídce ale máme už méně alkoholickou Hanáckou vodku Trendy, tedy už vlastně nápoj vodkového typu. Další cestou je návrat k tradičním českým lihovinám, co nemají tolik alkoholu, jako jsou pálenky nebo třeba zelená a griotka. Je o ně zájem, vidíme, že jejich spotřeba teď stoupá. Tam se podle mě kombinuje, že mají méně alkoholu a jsou to lokální značky, to se lidem líbí, zvlášť, když jsou pojaté nějak moderně.

Máte ještě tři mladší sourozence, oni zatím o práci ve firmě zájem nemají?
Je tam vize, že by se jednou mohli taky zapojit, u některých je ta vůle větší, ale já na ně tlačit nechci, protože to má svá pro a proti a fakt to není jednoduché. Na druhou stranu vím, že otec už hodně změnil svůj přístup, takže by to nebylo stejné jako se mnou.

A vy chcete zůstat?
Teď to mám nastavené tak, že určitě ano. Měla jsem těžké období a není to tak dávno, kdy jsem zvažovala, že ve firmě nezůstanu, protože se u mě objevily velké zdravotní problémy, které jsou bohužel chronické. Byla jsem dlouho mimo a říkala si, že ten tlak je možná až příliš velký. Teď je to ale hezky uspané a funguje to. Snažím se naučit, že všechno nemusí být perfektní, že je dobré mít odstup. Zároveň můj stav hodně ovlivnil vztahy v rodině a spoustu věcí jsme si vyjasnili, víc se vzájemně pochopili. Takže teď chci zůstat.

A chcete palírně jednou šéfovat?
To je pro mě těžká otázka, umím si představit, že v budoucnu ano, už jen proto, že je obtížné najít někoho, komu věříte na sto procent. Čímž neříkám, že nemáme skvělé lidi, ale cítím závazek, že když máme jako rodina pokračovat, tak se tato možnost nabízí. Zatím se na to ale necítím dost připravená.