Kdo by se dnes obával upíra? Marvelovský Blade je vybíjí jednoho po druhém, ve Stmívání jsou to třpytící se lamači srdcí, v True Blood si zase většinou vystačí se syntetickou krví produkovanou v masovém měřítku. Nový Nosferatu Roberta Eggerse, režiséra Čarodějnice, Majáku a Seveřana, ale navazuje na zcela jinou tradici, která se zaměřuje na inherentní zvrácenost lidské mysli a metafyzické zlo. Upír je tak zosobněním naší spalující sebedestruktivní touhy.

Tak upírské mýty interpretovali i psychoanalytikové jako Sigmund Freud a Ernest Jones. Bájná stvůra představuje potlačené pocity viny, které přetvářejí lásku nebo touhu na strach a sadismus. Když člověku zemře milovaná blízká osoba, přeje si její návrat, místo toho ale přichází nemrtvé monstrum. V obecnějším měřítku jde o zpřítomnění skrytých tužeb, o nichž se nemluví – nesmrtelnost, moc, nebo naopak odevzdání se do rukou nadpřirozené bytosti.

Přesně to se děje v úvodní scéně nového Nosferatu, která je jedním z nejvýraznějších doplnění původního německého filmu z roku 1922. Malá dívka Ellen ztratí matku a jedné noci, když se cítí zoufale osamělá, si začne uvědomovat svoji sexualitu a prosí duchovní svět o společnost. Její přání se bohužel vyplní výrazně jinak, než si mohla představovat…

Eggers na svém pojetí klasiky filmového gotického hororu začal aktivně pracovat asi před deseti lety, Nosferatu ho ale provázel už od dětství. Němý snímek F. W. Murnaua, který vznikl jako neautorizovaná adaptace Drákuly Brama Stokera s pozměněnými jmény a dějem, poprvé viděl v devíti letech. Německý upír mu natolik učaroval, že jeho příběh na střední škole zinscenoval jako drama a zaujal divadelního režiséra. Když pak Eggers na jeho pozvání inscenaci rozvedl v jeho divadle, uvědomil si, čemu se chce do budoucna věnovat.

Režisér a scenárista sám říká, že ho na Nosferatu oproti Drákulovi nejvíce zaujala přímočarost děje. Zatímco Stokerův příběh je plný postav, několika upírů a jejich likvidace, nebo naopak záchrany nakažených, Murnauova zápletka jde přímo na věc. Působí prý jako jednoduchá pohádka.

Thomas Hutter se pod příslibem toho, že dostane práci realitního makléře, vydává z německého Wisborgu do daleké Transylvánie (část dnešního Rumunska) podepsat smlouvu s tajemným hrabětem Orlokem. Ten chce koupit usedlost, která je shodou okolností nedaleko Hutterova bydliště. Ambiciózní mladý muž na Orlokově hradě zažívá živoucí noční můru, jen tak tak unikne smrti a prchá domů za svojí milovanou ženou Ellen. Tou dobou už je Orlok, starý upír rozsévající smrt, ale také na cestě.

Nosferatu se už jednoho přímého remaku dočkal v roce 1979 v režii Wernera Herzoga. Přestože je děj téměř totožný, z titulního upíra se stala o něco více sympatická postava, znavená svou vlastní nesmrtelností a toužící po lásce. Eggersova verze má původnímu filmu mnohem blíže. Spíš, než aby ho výrazněji měnila, ho rozšiřuje – prohlubuje charaktery postav, nechává scény více vyznít a zdůrazňuje některé aspekty zápletky, které dosud byly nanejvýš otázkou interpretací. Těm nový Nosferatu příliš mnoho prostoru nedává.

Například Ellen, jež v původním filmu hraje stěžejní, ale z hlediska času na plátně nevelkou roli, se u Eggerse stává de facto hlavní postavou. Když Thomas cestuje za Orlokem, paralelně se odvíjí rozsáhlá dějová linka s jeho manželkou, kterou sužuje náměsíčnost a noční děsy provázené intenzivními záchvaty. Když jí doktor nedokáže pomoci, na scéně se objevuje Albin Eberhart von Franz a s ním okultní vysvětlení toho, co se děje.

Obecně je nový Nosferatu velice doslovný, vážný a hlavně těžký film. Objevují se v něm momenty, které překvapí a zprvu trochu pobaví – například hrabě Orlok má na stvůru z temnot nečekané fyzické rysy a záchvaty Ellen zase bývají až příliš expresivní. Přesto má vše velkou váhu, v každém záběru je cítit atmosféra zla a smrti.

Pohyby kamery jsou většinou okázale pomalé, denní i noční scény jsou často na hraně černobílé, mistrovsky se pracuje se stíny a temnotou, veškeré dialogy jsou naléhavé a posouvají děj kupředu. Postavy se nikdy nebaví jen tak ani vzletně nefilozofují, mluví někdy až příliš doslovným jazykem o nadcházející hrozbě, svém strachu a boji s ním.

Foto: CinemArt

+4

Zvláštní zmínku si zaslouží také hudba Robina Carolana, jehož jediným dalším filmovým soundtrackem je Seveřan. Eggers se nikdy neuchýlí ke stereotypní „lekací“ scéně, náhlé dramatické výpady smyčcového orchestru a dunivé perkuse ale mnoho diváků pravděpodobně párkrát zaskočí nepřipravené. Místo melodií, byť třeba hrozivých, je nejčastěji opakovaným motivem disharmonický chaos smyčců, který zvyšuje tep. V kontrastu s tím ale stojí také melancholicky znějící motivy Ellen v závěru snímku, jež po dvou hodinách napětí fungují jako tragické vydechnutí.

Někoho sice může zklamat, že Eggers se nesnaží o větší žánrovou invenci nebo překvapení pro ty, co drákulovské příběhy dobře znají. Takoví ale evidentně nedávali pozor. Eggersova tvorba je výjimečná právě svojí tvrdošíjnou oddaností dobové autenticitě a vytříbenou estetikou, která dokáže okouzlit jistou rigiditou. V tom se zcela vymyká zbytku současné tvorby.

Jeho filmy pracují se zavedenou ikonografií a stereotypy, výsledkem ale nejsou žánrová klišé nebo dojem neoriginality. Naopak, Eggers jako by s absolutní oddaností hledal nejčistší a nejautentičtější formu všech prvků, se kterými pracuje. Řečeno nadneseně, jeho filmy díky tomu mnohdy působí, jako by se snažily odhalit esenci kinematografie ve formě, na jakou se dnes už zapomnělo.

Temnota v žilách

Ve svém vyznění je nicméně letošní Nosferatu velice moderní. V celém filmu jsou pouze dvě dospělé ženské postavy s více než pár linkami dialogu, vyprávění ale všechny muže, včetně mocného upíra, ukazuje jako oběti svojí maskulinity. Ellen zase naopak vnitřně neustále bojuje s očekáváními patriarchátu.

Žije v sexuálně represivní společnosti, kde fyzická láska slouží hlavně k plození dětí, jak ukazuje její přítelkyně Anna Harding a manžel Friedrich se dvěma dětmi a třetím na cestě. Hrdinku ale náležitosti společnosti, ať už jde o majetek nebo status, nezajímají. Když Thomas odjíždí s cílem zajistit jim živobytí, Ellen ho nechce pustit. Intuitivně ví, co hrozí, a v jeho nepřítomnosti ztrácí příčetnost, když se v ní opět probouzí dětské trauma spojené s touhou. Mužský doktor, zastupující vědecký patriarchát, na to nedokáže reagovat jinak, než že ji sváže a pustí krev žilou – má jí prý příliš mnoho, proto ty záchvaty.

V jejích žilách ale proudí temnota, vyvolaná potlačeným chtíčem. I když se Ellen na nějaké úrovni touží podvolit společenským očekáváním, slyší volání nadpřirozena. Jak vidí ve vlastním snu, v nejšťastnějším momentě svého života si bere Smrt. Přestože věří, že ji zachrání láska ke spořádanému, vzdělanému a racionálnímu muži, v hloubi duše ji přitahuje nespoutaný animální chaos, který je mocnější než zlo (vždyť co jiného je zlo, když ne potlačená touha?). Paradoxně jsou to Thomasovy vlastní ambice, jež celý proces zkázy uvedou do pohybu. Oba se stávají oběťmi patriarchátu.

Nosferatu nebude fungovat u všech. Svou oddaností gotickému hororu se vzdává některých moderních žánrových prvků a je děsivý spíš metafyzicky než adrenalinově. Jeho vážnost a intenzita mohou místy působit jako karikatura. Je to ale jeden z audiovizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby, plný silných hereckých výkonů (fyzické herectví Lily Rose-Depp je skutečně obdivuhodné) a s unikátní režijní vizí. Upír se v ní opět stal všeobjímající existencí, která si zaslouží zvrácený obdiv.