Pokud někdo běhá více než 3 650 dnů v kuse, zaujme vás to. Jakmile jsme se ale s Rastym Turkem spojili, abychom se o jeho neobyčejném výkonu pobavili, rychle jsem pochopil, že poslední roky ho běh vlastně moc nezajímal, byť na něj nezanevřel. „Bylo to to jediné, co mi zbylo,“ říká ve velkém rozhovoru slovenský podnikatel, který dlouhodobě žije a podniká ve Spojených státech – a v posledních letech prošel životním peklem. Rozpadlo se mu zdraví, manželství a prodat musel i svůj byznys. Teď začíná nanovo. Nejčernější scénáře lékařů se naštěstí nevyplnily.

Zhruba před třemi lety od lékařů slyšel, že mu zbývají tři týdny života. Byl to šok a situace, na kterou se nelze připravit. Dnes jednačtyřicetiletému Rastislavu Turkovi, jemuž všichni říkají Rasty, se navíc sešlo několik dalších nešťastných událostí, které otočily jeho život vzhůru nohama. A přestože to zní až absurdně, jak v jeden moment přišly, všechno zlé pak zase najednou odešlo. Vysvětlit si to prý nedokázali ani lékaři a dodnes zůstává jeho zdravotní trable záhadou.

Vedle zdravotních a partnerských eskapád musel Rasty Turek prodat i svůj startup Pex, který přes deset let budoval a nakonec nedokázal zrealizovat velkou vizi, kterou pro něj měl. A ještě na něm ani moc nevydělal. Finančně byl ale zajištěn díky řadě investic, které během let udělal. „Byl jsem třeba mezi prvními investory ve Figmě, která teď při velké valuaci vstoupila na burzu,“ popisuje. O tom, že byl vždy trochu tvrdohlavý vizionář a i při budování Pexu hodně riskoval, hovořil už před časem v našem podcastu.

Jeho firmu, která historicky získala v investicích v přepočtu přes dvě miliardy korun a vyvíjela technologie pro identifikace obsahu v rámci dodržování autorských práv, letos na jaře koupila společnost Vobile. Ta se zaměřuje na ochranu digitálního obsahu a akvizice Pexu má posílit její pozici v hudební branži. Pro Rastyho Turka tím tento příběh skončil. V rozhovoru pro CzechCrunch hovoří o svých eskapádách, několika letům paralýzy i o tom, jak se na několik měsíců stal součástí Muskova úřadu na zefektivnění americké vlády.

Před pár měsíci jste prodali společnost Pex, kterou jste budoval přes jedenáct let. Je to úspěšné zakončení příběhu?
Je to dost složité a ten příběh vlastně nemá moc velký happy end. Po rozchodu s manželkou jsme spolu tři roky válčili u soudu v rámci rozvodového řízení. Do toho jsem řídil firmu a po necelých dvou letech jsem došel do stavu, kdy už jsem nebyl schopen zvládat obojí naráz. Soudy tu fungují trochu jinak než v Česku nebo na Slovensku, dokážou být poměrně drastické, obzvlášť pokud máte peníze. Byl jsem v podstatě každý týden na nějakém stání. Řídit do toho ještě firmu, kde jsem navíc byl jediný zakladatel, bylo stále těžší. A když jsem pak ještě onemocněl, šel byznys na druhou kolej. Chtěl jsem z toho ven. Firma začala rychle upadat a já to nedokázal pořádně ovlivnit.

Co se přesně stalo?
Všechno se to sešlo v jeden moment, kdy se mi de facto zhroutil svět. Nejprve padla Silicon Valley Bank a nám se zastavily výplaty. Ve stejnou dobu mi doktor řekl, že si myslí, že mám glioblastom, nejagresivnější zhoubný nádor mozku, jaký může být, a dal mi tři týdny života. No a manželka mi do toho poslala rozvodové papíry, v rámci kterých mimo jiné bylo, že už bych asi nikdy neviděl své dítě.

To je hodně ran najednou, začněme tím byznysem. Takže jste začal řešit, že firmu prodáte?
Po pár měsících bylo jasné, že tým, který jsem postavil, je velmi dobrý na exekuci, ale musí ho někdo vést. A já v tom momentě nedokázal vše skloubit. Nevěděl jsem, jestli se nebudu rozvádět dalších pět let a co všechno mě to bude stát. Dohodli jsme se, že zkusíme firmu prodat. Za ty roky nám přišla řada nabídek, kdy nás chtěl někdo koupit. Situaci ale změnil příchod umělé inteligence, kdy řada firem začala říkat, že už automatizované licencování obsahu nepotřebuje, protože si bude tvořit vlastní hudbu a video. Několik nabídek jsme ale dostali a s jednou firmu se nakonec dohodli. Cena nebyla zázračná, ale šli jsme do toho.

Počítám, že vzhledem k vaší situaci už cena nebyl ten nejzásadnější faktor, podle kterého jste se rozhodoval?
Moc jsem z toho nedostal, ale mohl jsem tuhle kapitolu konečně uzavřít. Ten prodej jsme aktivně řešili asi rok a bylo to dost náročné.

V jakých číslech se Pex pohyboval a kam až jste nakonec celý ten byznys dotáhli?
Měli jsme obrat v desítkách milionů dolarů a zhruba stovku zaměstnanců, ale mohlo to být mnohem větší. V investicích jsme získali 100 milionů dolarů, další zhruba půl miliardu dolarů jsme měli potenciálně na stole s tím, že bychom šli do brutální expanze. Vybudovali jsme byznys, který se dal škálovat. Idea byla, že vezmeme další peníze a začneme řešit opravdu velké akvizice, která nás posunou na další úroveň. Tahle vize se ale nenaplnila. A smutné na tom je, že ne proto, že by trh nebo naše firma nefungovala, ale protože jsem ji já nebyl schopen dál řídit.

Na druhou stranu lze pochopit, že osobní a zdravotní záležitosti dostaly přednost…
Zpětně vidím po těch jedenácti letech budování jednu tragickou chybu, že jsem nenastavil firmu tak, aby dokázala fungovat i beze mě. Já jsem totiž vždy počítal, že ve firmě budu. Celý tým byl postavený kolem mě a mé přítomnosti. A když jsem se pak de facto ze dne na den vzdálil, nedokázali beze mě fungovat. A to byl problém, protože ten core byznys byl sice fajn, ale zároveň nebyl dostatečně velký na to, aby vše dlouhodobě utáhl. Proto jsme potřebovali dál růst a chtěli jsme řešit akvizice. Beze mě se to celé zastavilo.

Takže vám začaly docházet peníze?
Chvíli to trvalo, ale samozřejmě peníze, které jsme měli, postupně docházely. Zároveň ze stolu zmizely i třeba kvůli problematickým americko-čínským vztahům původně přislíbené stamiliony dolarů v investicích (Pex měl investici od čínského Tencentu, pozn. red.). Investoři najednou začali zpochybňovat, jestli je firma beze mě schopná dál fungovat. Na jednu stranu vám to lichotí, ale zároveň je to úplně na nic, protože ve výsledku trpěli úplně všichni.

Jak do toho všeho promlouvalo vaše zdraví? To přece není jen tak, aby vám doktor oznámil, že vám zbývá jen pár týdnů života.
Byl to samozřejmě šok. Člověk se nějak dokáže vypořádávat s krizí v práci a doma, i když dohromady už to taky moc nejde. Do toho mi ale ještě selhalo zdraví. Když vám doktor řekne, že si myslí, že máte před sebou tři týdny života a ať se podle toho zařídíte, tak nevíte, co si počít. Druhý šok byl, když jsem strávil nekonečné hodiny a dny na různých testech, aby lékaři vždy přišli s tím, že tohle není ono. Opakovalo se to asi třikrát. Zatímco jsem se připravoval na to, že mám za chvíli umřít, lékaři neustále přicházeli s tím, že je to asi úplně jiná diagnóza.

A k čemu jste nakonec dospěli?
Šel jsem do dvou z nejprestižnějších klinik v USA a nechal si tam udělat úplně všechny možné testy. A když jsem z jedné té kliniky odcházel, tak mi doktor řekl: „Ať už máte cokoliv, bude to pojmenované po vás.“ Nemohli na to vůbec přijít. A pak se za šest měsíců vzbudím a symptomy jsou pryč, úplně všechno najednou zmizelo. Nikdo neví proč, nikdo to neumí vysvětlit, nikdo to nikdy neviděl. Šel jsem znovu na všechny testy a doktoři mi říkali, že by těm předchozím výsledkům nevěřili, kdyby je sami nedělali. Přiznám se, že je to celkem paralyzující, protože jak se vše zničehonic objevilo a pak zase odešlo, tak se bojím, aby se to nestalo znovu. Není to příjemné.

Co byl vlastně tehdy ten spouštěč, kdy se na to přišlo?
Měl jsem poruchu srdečního rytmu, museli mi dvakrát restartovat srdce. Pak mi zkolabovaly plíce. Nemohl jsem tehdy pořádně dýchat ani mluvit, takže jsem nemohl ani zavolat o pomoc. A jelikož jsem byl v tu chvíli sám, musel jsem sednout do auta a dovézt se do nemocnice. Vypadal jsem tehdy na umření. Za tři měsíce jsem přibral asi čtyřicet kilogramů, aniž bych cokoliv změnil. Přestože se tohle všechno dělo, pořád jsem každý den běhal. Brutálně to bolelo. Pak najednou všechno zmizelo.

Bylo to takové hořkosladké, že se zase všechno stalo najednou. O prodeji jsme vyjednávali měsíce. Nejdříve se to mělo stát v srpnu, pak v listopadu, prosinci, pak v lednu, únoru, březnu… Neustále se to posouvalo, všichni už byli nervózní, jestli to tedy vůbec dopadne. Pak jsme to v dubnu všechno uzavřeli. V sobotu jsem podepsal prodej firmy, v neděli mi právnička poslala e-mail, že moje bývalá manželka podepsala rozvodové papíry, a asi tři týdny nato mi napsal bratr, že zemřel otec.

To jsou tři pekelné, skoro těžko uvěřitelné roky. Jak jste na tom teď?
Ano, tři pekelné roky, navíc na to byly navázané další věci, kdy jsem například nemohl do ničeho investovat. V rámci rozvodového řízení v Kalifornii platí, že bez ohledu na to, jestli máte předmanželskou smlouvu, nebo ne, se nesmíte dotknout svého majetku. Stává se totiž, že jeden nebo druhý vybělí všechny účty, vezme si nějaké půjčky a ten druhý je za to zodpovědný. Nesmíte se ani přestěhovat.

Tři roky jsem se tedy nemohl dostat k vlastním penězům. Každý měsíc jsem soudkyni posílal na schválení své životní náklady. Oni se na to podívají a buď je schválí, nebo zamítnou. Dlužil jsem takhle třeba za servis auta, protože mi nechtěli schválit, abych za něj vlastními penězi zaplatil. To bylo na tom rozvodu nejtěžší – že musíte čekat. A také že jsem během toho prakticky neviděl dceru. Seděl jsem na zadku a byl jsem prakticky úplně paralyzovaný.

Takže je to teď takový totální životní restart?
A stal se těsně před čtyřicítkou. Jak se vám život začne takhle hroutit, už se chytáte malých věcí, a já si říkal, že by bylo skvělé, kdyby se to všechno vyřešilo, než mi bude čtyřicet. To se nakonec naštěstí povedlo. Ten restart je zajímavý. Jsem v Silicon Valley dlouho, mám tu spoustu kamarádů a když se lidé odtud začali dostávat do státních správ v rámci Úřadu pro efektivitu vlády (DOGE), který řídil Elon Musk, ozval se mi jeden kamarád, zda bych jim také na pár měsíců nepomohl. Byl jsem takový neplacený interní konzultant, pomáhal jsem s datovými projekty. Bylo to zajímavé, dokud se to nerozpadlo.

Ale nejzásadnější pro mě bylo, že jsem dostal do střídavé péče dceru. Kvůli tomu jsem totálně změnil život a stal se v podstatě tátou na plný úvazek. Chytlo mě to víc, než jsem čekal. Ale i tak jsem stihl potichu založit dvě firmy. Jedna se dostala do Y Combinatoru, s parťačkou jsme se ale nedokázali dohodnout na exekuci, a tak jsem odešel. Druhou jsem založil s dlouholetým kamarádem, jde o vývojářské AI studio, už jsme získali první investici, zatím jsme ale na začátku.

Pro vás asi bylo štěstí, že jste nebyl nutně závislý na prodeji firmy z pohledu toho, kolik dostanete peněz, že?
Jeden můj kamarád se mě zeptal, jaký je to pocit vědět, že firma, kterou jsem založil a na které jsem jedenáct let pracoval, má minimální dopad na moje finance. Měl jsem štěstí, že jsem historicky investoval do řady firem, které významně vyrostly. Byl jsem třeba mezi prvními investory ve Figmě, která teď při velké valuaci vstoupila na burzu. Zároveň jsem asi před třinácti lety spoluzaložil další firmu, o které nijak nemluvím, ale také se teď prodává. Nevím proč, ale všechno se teď zase děje najednou.

Třeba s Figmou mám teď už úsměvnou historku. Když to vypadalo, že ji koupí Adobe, tak mě soudkyně donutila vzít můj podíl a dát ho do úschovy, za kterou jsem musel zaplatit asi dva miliony korun. A když pak deal s Adobe zkrachoval, o ty peníze jsem přišel. Figma pak alespoň umožnila prodej podílů jiným investorům, jenže soudkyně mi v tu chvíli už nedovolila s mým podílem nijak nakládat. Teď, když Figma vstoupila na burzu, je už naštěstí vše vyřešené a s tím podílem mohu operovat.

Měl jsem štěstí i s řadou dalších investic, mám za ty roky vybudované slušné portfolio. Investoval jsem do Deelu nebo Flexportu a velkých firem, které mají miliardové valuace. Obvykle investuju pět až třicet tisíc dolarů, jen velmi výjimečně více, a nezdá se to, ale když na začátku investujete při desetimilionové valuaci a hodnota firma vystřelí na deset nebo dvacet miliard, tak se ty peníze masivně zhodnotí. Investoval jsem také dost do akciového trhu. Finančně jsem tedy naštěstí stabilní.

Pojďme ale ještě k tomu běhání, o kterém jsem se chtěl původně bavit. Pokud to totiž sečtu, tak vy jste běhal více než 3 650 dní v kuse. Jak to vůbec začalo?
Bylo mi asi 28 nebo 29. Po rozchodu se svou tehdejší přítelkyní jsem si řekl, že potřebuji chvíli klid. Ale začínala nová aplikace, která se jmenovala Tinder, a já na ní asi třetí den našel slečnu, se kterou jsme si rychle porozuměli. Ona běhala a jednoho dne mi řekla, že jde s nějakými chlapci ven běhat. Na to jsem s úsměvem řekl, že s nimi určitě nikam nejde, a začal jsem běhat s ní.

Ona tehdy běhala třeba deset až dvacet mil a pro mě bylo nepředstavitelné takovou dálku zvládnout. Řekl jsem si, že ten měsíc poběžím každý den a uvidím, kam se dostanu. Za ten měsíc jsem se trochu zlepšil, a když skončil, tak jsem si řekl, že dám ještě další. Najednou uběhlo několik měsíců, já pořád každý den běhal a začal jsem si přidávat. Kopce, rychlost, vzdálenost. Po roce intenzivního běhání jsem začal tlačit na pilu, chtěl jsem zjistit, kam až jsem schopný moje tělo dostat.

A už jste běhat nepřestal…
Nejprve ubíhaly měsíce, pak roky, vůbec jsem nečekal, že vydržím tak dlouho. Už jsem pak třeba běhal jen dvě míle denně. To jsem měl uběhnuté ani ne za čtvrt hodiny. Ráno jsem se probudil, šel si zaběhat a za chvíli jsem byl zpátky. Postupně nám to ale začalo narušovat společný život. Já musel běhat každý den, i když jsme cestovali. Když jsem jednou v Evropě přistál pozdě večer a měl jsem jen hodinu, abych si zaběhal, tak jsem se převlékl a svoje dvě míle dal na letišti, kde na mě všichni koukali jako na blázna. Manželka začala být dost nespokojená, že se všechno, co jsme dělali, točilo kolem běhání.

To se asi není čemu divit. Ale překvapilo mě, že jste běhal, i když jste řešil ty velké zdravotní potíže.
Na jednu stranu to strašně bolelo, ale zároveň to byla asi jediná věc, která mi zůstala, zatímco se mi rozpadal život. Mentálně mi to strašně pomohlo. Sice jsem najednou běhal dvakrát pomaleji, ale drželo mě to při životě. Ještě předtím jsem si řekl, že zkusím běhat každý den alespoň deset let. A když pak přišel desátý rok a jeden den, tak jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem se zase obul a šel běhat – a že když vydržím ještě sedm měsíců, budu běhat až do čtyřicítky, tedy že poběžím každý den svých třicátých let. Čtyřicáté narozeniny jsem už oslavil, ale upřímně úplně nevím, jak to nutkání dál běhat zastavit. Nemám to čím nahradit, a tak pořád běhám dál.

Vy opravdu nemáte vynechaný za těch deset let ani jeden den?
Ne. A jelikož jsem za ty poslední roky ztratil dvě zásadní identity jako manžel a CEO firmy, tak jsem si neuměl představit, že přijdu i o tu třetí v podobě běhání. Samozřejmě jsem do toho ještě otec, což je skvělé, ale běhání se stalo tak integrální součástí mého života, že v podstatě nejsem připravený se ho teď ze dne na den vzdát. Uvidím, jestli se to za pár měsíců změní.

Zároveň jsem netušil, že jste byl součástí DOGE. Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se k Muskovi a spol. připojil?
Já jsem už kdysi na Slovensku za vlády Mikuláše Dzurindy pomáhal jako konzultant s některými projekty kolem informačních technologií. Měl jsem tedy nějaké znalosti o tom, jak funguje státní správa, byť samozřejmě proti Spojeným státům v úplně jiném měřítku, a také nějaká očekávání. A jelikož to někteří mí kamarádi věděli, tak mě přemluvili, ať tyhle zkušenosti využiju také v rámci DOGE. Rozhodl jsem se, že to na pár měsíců zkusím, ale měl jsem tři podmínky. Nechtěl jsem za to být placený ani být zaměstnancem a mít možnost kdykoliv odejít. Nechtěl jsem mít na sobě žádná rozhodnutí, ale byl jsem připraven dělat to, co mi řeknou. A nechtěl jsem být viditelný v žádných seznamech nebo médiích.

To byla i ochrana proti tomu, co se nakonec s celým DOGE dělo?
Myslím, že jsem to sám docela dobře odhadl. Já znám Elona Muska ze Silicon Valley asi dvacet let a přesně jsem věděl, jak jejich vztah s Donaldem Trumpem dopadne. Oni si prostě nedokážou pomoct a vždy se s tím, kdo nedělá to, co chtějí, pohádají. Byla jen otázka času, kdy se jejich spojenectví rozpadne. Čekal jsem, že to bude šest měsíců, skoro to vyšlo. Zároveň jsem doufal, že za tu dobu dokážeme nějaké projekty postavit a něco změnit. Nicméně se také velmi rychle ukázalo, že mnoho lidí do toho šlo se špatnou mentalitou.

Co to znamená?
Já jsem se už na Slovensku naučil, že na ministerstvech nejsou ve většině případů lidé, kteří tam chodí krást, ale jsou to spíše lidé, kteří akorát pořádně nerozumí tomu, co dělají nebo co by měli dělat. Není to tak, že tam sedí kriminálníci, co akorát okrádají stát, byť to tak je mnohdy vnímáno. Hodně jsem interně tlačil na to, abychom v rámci naší práce neřešili lidi, ale konkrétní projekty. Jenže řada lidí to nechtěla slyšet a celou dobu akorát hledala třídní nepřítele, kteří v jejich očích za všechno můžou.

Takže docházelo k rozkolům i uvnitř týmů v rámci DOGE?
Byly to takové dvě frakce: jedni mladí a druzí my, stará garda, myšleno kolem 35 let a starší. Měli jsme mezi sebou problémy. Kdykoliv ti mladí něco našli, okamžitě s tím běželi za Elonem a do médií. My jsme se snažili držet více zpátky, ale oni neposlouchali. Docela rychle jsme došli do stádia, kdy nedávalo smysl pokračovat. Rozhodl jsem se odejít, ale myslím, že se nám řada věcí povedla.

To, co se nepovedlo, se samozřejmě hned dostalo do médií, ale to, co se povedlo, už nikoho nezajímalo. Jak ale Elon zjistil, že Trump protlačí svůj Big Beautiful Bill a přidá tím další dluhy do rozpočtu, tak se to začalo rozpadat. Postavil jsem v pozadí nějaké datové systémy, ale včas jsem odešel, nechtěl jsem mít žádnou politickou expozici. V Americe je to teď v tomto ohledu dost složité, celá země se rozpůlila.

Co tím máte na mysli?
Může se to zdát jako takový prázdný statement, ale řekl bych, že muži jsou dost napravo a ženy jsou dost nalevo. Je to dost citelné i třeba v rámci randění. Ženy jsou dost prosociální a muži zase profiskální. Obecně se to snažím ignorovat, ale politika dnes rozděluje i dlouholetá přátelství. Je to trochu tragické. V komunitách je to hodně cítit – jak jsou hodně homogenní, vytlačí lidi, kteří s nimi nesouhlasí, což je škoda, protože Silicon Valley bylo vždycky více otevřené než ostatní komunity. A přijde mi, že to se teď trochu ztrácí.

Kdekoliv na světě, kde jsem byl, vždycky narazíte na to, že tam nikdy nebudete domácí. Ale když jsem poprvé přišel do Spojených států, byl jsem okamžitě jako domácí. V zásadě stačilo umět anglicky. Amerika všeobecně měla ráda migraci, v Silicon Valley jsou migranti skoro všichni. Nikdo nerešil, odkud jsem. Všechny zajímaly jen mé schopnosti a jak si můžeme vzájemně pomoct. To je nesmírně unikátní, nikde jinde jsem to nezažil.

Politika to ale stále více nabourává. Už není vždy jedno, kdo vlastně jsi, ale stále více záleží, čemu věříš. Třeba jestli jste volil jednoho nebo druhého, nebo jste na straně Palestiny nebo Izraele, tak tu buď máte otevřené, nebo zavřené dveře. Posledních pár let je to cítit stále víc. Na lidské úrovni je to podle mě nesmysl a doufám, že se to ještě zvrátí.