Dvojnásobná olympionička a mistryně světa v biatlonu Markéta Davidová přemýšlí, co bude dál. Pracuje na návratu k vrcholovému sportu po intenzivní léčbě vyhřezlé ploténky – a připouští, že spíš než dostat se na následující zimní olympiádu v Itálii je pro ni teď prioritou pohyb bez bolesti.

„Díky té ploténce jsem pochopila, že plánovat dopředu moc nemá smysl. Už vím, že se kvůli biatlonu nezhuntuju,“ říká v podcastu Režim nerušit. Absolventku České zemědělské univerzity, která kromě biatlonu závodí i v parkuru, případný konec kariéry neděsí – chce se co nejvíc dostat k milovaným koním a třeba si poprvé naplánovat dovolenou podle sebe. V podcastu, který si můžete pustit v přehrávači níže nebo na YouTube, popisuje psychicky i fyzicky náročnou léčbu, rivalitu v biatlonové reprezentaci nebo proč se nestane influencerkou.

Níže přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

O léčbě ploténky a případném návratu ke sportu

„V jednu chvíli už to vypadalo dobře – tři týdny jsem naplno trénovala, jela i intenzivní tréninky. Ale pak přišla extrémní zátěž závodů a vrátilo se to. Magnetická rezonance ukázala, že bez operace to nepůjde. Pokud chci ještě chvíli sportovat naplno, není čas to roky zacvičovat.“

„Ze začátku jsem si říkala, že to přejde – zacvičím, přestane mě brnět noha a zase naskočím do režimu. Ale nic nezabíralo. Nohu jsem necítila, brněla mě pořád a postupně jsem si musela přiznat, že nejde jen o pauzu od závodění, ale že si přeju hlavně jednu věc – pohyb bez bolesti.“

„Dostat se z ložnice do kuchyně byl někdy nadlidský výkon. Uprostřed bytu jsem si musela lehnout, protože jsem to prostě nezvládla dojít. A já nejsem člověk, co by vydržel sedět doma – bylo to fakt náročný i psychicky.“

O případné účasti na olympiádě

„Pro mě je priorita zjistit, jestli se vůbec dokážu vrátit k vrcholovému sportu. Díky té ploténce jsem pochopila, že plánovat dopředu moc nemá smysl. Ze začátku jsem z toho byla dost špatná, protože mi všichni říkali: ‚Tady půjdeš na obstřik, to pomůže‘ nebo ‚Tenhle fyzioterapeut mě dal do kupy během měsíce‘. Ale u mě nic z toho nezabralo. Takže jsem se nakonec dostala do fáze, kdy jdu krok za krokem. To je vlastně můj první cíl – ne olympiáda, ale vůbec návrat.“

O vyhoření v předchozím olympijském roce

„Měla jsem pocit, že jakmile dostuduju, měla bych se hned věnovat tomu, co jsem vystudovala. Všechno se to ve mně mlelo – a do toho přišla krize, kdy jsem nevěděla, proč vlastně dál závodím. V jednu chvíli mě biatlon úplně přestal bavit. Každý trénink byl jen povinnost, musela jsem se nutit. Vytratila se radost a všechno mě svazovalo. O to horší to bylo, že šlo o olympijskou sezónu – pauza nepřipadala v úvahu, prostě jsem musela jet dál.“

„Začala jsem pracovat s psycholožkou a postupně jsem si dovolila dělat některé věci víc po svém. Přestala jsem se tolik hroutit. Jsem typ člověka, co všechno moc řeší, ale najednou se to začalo obracet k lepšímu.“

O paradoxu týmovosti v biatlonu

„Dlouho jsme byli vedení k tomu, že všechno musíme dělat spolu – tréninky, rozhodnutí, časový harmonogram. Jako by bez trenérů nic nešlo. Až později mi došlo, jak moc důležité je mít možnost si věci řídit podle sebe. V tomhle je vrcholový sport často hrozně svazující.“

„Ve vrcholovém sportu se spojí silné osobnosti – každý jiný, každý s jiným přístupem. A když se sejde šest holek, které spolu celý rok trénují a zároveň si navzájem konkurují, nemůže to vždycky úplně ladit. Není to nic zlého, ale není to ani jednoduché.“

O životě po biatlonu

„Po kariéře bych si klidně šla na rok vyčistit hlavu třeba do stáje. Můj cíl je jednou pracovat třeba na koňské klinice nebo někde u zvířat – dělat něco rukama, být venku a nemít všechno nalajnovaný jako doteď. Chtěla bych mít chvíli volnější režim a třeba si i poprvé v životě naplánovat dovolenou podle sebe.“

„U koní mě hrozně baví, že i tam vidím progres – svůj i toho zvířete. Neumím věci dělat jen tak, vždycky mám potřebu se někam posouvat a zlepšovat. I když je to jen koníček, stejně to beru jako další sportovní výzvu.“

„Na to být influencerkou na Instagramu nemám prostor. Sport mi zabírá většinu času a to málo volného věnuju škole, koním a rodině – a tím to v podstatě končí. Navíc si myslím, že když už by člověk měl dělat něco jako influencerství, mělo by to dávat smysl a ne to dělat jen tak napůl nebo bez nápadu. Moje maximum je, že jsem založila Instagram svému koni.“

View this post on Instagram