Většina byznysmenů, když má popsat klíč k úspěchu, zmíní cílevědomost a vytrvalost, až pak štěstí. Ne tak Vratislav Nejedlý. „Náhoda jako prase,“ zní motto, které jej provází životem. Dnes mu sice patří velká síť bilingvních škol v Praze s obratem ve stovkách milionů korun a s více než tisícovkou studentů, že by to ale byl jeho dávný cíl? To vůbec a odpověď na to, jak se to vlastně stalo, už znáte…

Sice to nebyla první rozhodující náhoda, ale v příběhu devětatřicetiletého Nejedlého je třeba začít tou, která se odehrála zhruba před dvaceti lety na Pražském hradě. Pracovala tam kamarádova maminka, a tak mohli občas na jazzové koncerty, které se na Hradě konaly jako osobní iniciativa Václava Klause. „My to tam chodili v podstatě vyjídat. Byli jsme studenti, byli jsme potrhlí a děsně drzí,“ směje se.

Při jedné takové hradčanské štaci si jejich mladických poznámek všiml Fidelis Schlée. Muž, který se v mnoha ohledech stal symbolem podnikání – se vším všudy – raných 90. let. A dal se s nimi do řeči. Nejedlý ani jeho kumpán neměli tušení, kdo to je: „Dal mi ale vizitku, ať se mu ozvu, kdybych něco potřeboval. A já mu fakt za nějakou dobu zavolal, protože jsem nevěděl, co se sebou. Studoval jsem konzervatoř na operního pěvce, ale bylo mi jasné, že uměním se živit nebudu.“

Schlée byl spoluautorem živnostenského zákona, jedním z prvních mediálních magnátů, právníkem s bohatým rejstříkem kontaktů do politiky, především do Klausovy ODS, a také prototypem snoba: chlubil se tím, že byl prvním vlastníkem Rolls-Royce v Česku, koupelnu si nechal vyzdobit zlatými trubkami, a vůbec dával okázale najevo, že má peníze.

„Byl to přízrak devadesátek. Ale dal mi šanci,“ vzpomíná Nejedlý. Ta šance byla hodně svérázná. Schléemu totiž patřila střední anglo-německá škola a chtěl po něm, aby se jako někdo s neotřelým a mladým pohledem na svět zapojil do jejího řízení: „Byla to pro mě škola byznysového života se vším všudy.“

Nejedlého ale školství chytlo, je to obor, kde člověk čelí nekončícímu přísunu výzev a průšvihů, takže se nenudí. Když se se Schléem o pár let později rozešli (ne moc v dobrém, protože, jak už to mezi muži bývá, roli v příběhu sehrály ženy), v jedné věci měl Vratislav Nejedlý jasno: „Že si vybuduju vlastní školu.“

Takhle začala Královská školka, ke které se později přidala i Královská základní a Královská střední škola, všechny postavené na bilingvní výuce. Jednoduché to ovšem nebylo a Nejedlý se u toho hlavně v prvních letech dost zapotil, protože například záhy přišel o obchodního partnera, spoluzakladatele těstovinového impéria Europasta Michala Miťku, a spadnul tak do exekuce, ze které se pak několik let vyhrabával.

„Postupně jsem si ale potvrdil, že to je obor, který mě naplňuje. Ale pozor, nemám ambici učit, ani to neumím, vždyť já ani neumím pořádně anglicky. Mám ale jasno v tom, kam jdeme – chci mít školy, do kterých bude děti bavit chodit a kde budou spokojené. A které je připraví na život ve 21. století,“ přiznává dvojnásobný otec, který své hájemství v posledních letech výrazně zvětšil. Na jeho školách se kromě bilingvní výuky sází na Hejného metodu výuky matematiky, projektový přístup k tématům a oborům, ve třídách je málo žáků, soustředí se i na kompetence dětí ve světě IT, střední škola je pak zaměřená i hodně prakticky.

Od Julia Prügera, majitele miliardové společnosti Amedis, distribuující laboratorní techniku, odkoupil jeho síť Dino School, která také čítá školku, základku a víceleté gymnázium. „Když to zjednoduším, tak Královské školy jsou na severu Prahy a Dino je na jihu,“ říká s tím, že s další expanzí musí počkat, až se nynější skupina ustálí a nebude se tolik kymácet. Rozhodně ale nekončí, protože i ve školství prý platí to, co znají obchodníci z jiných oborů: čím jste větší, tím většího výtlaku dosáhnete. Někdy se tomu říká sleva z objemu – a právě ta může rozhodnout o tom, zda podnik je nakonec ziskový, či nikoli.

Na Nejedlého školách nyní studuje 1 200 žáků a jejich roční obrat přesahuje 200 milionů korun, průměrné školné je zhruba 160 tisíc ročně. Dosud růst financoval primárně z půjček nebo od spřízněných investorů, mezi které patří například Martin Bek z projektu MakeIToday a člen představenstva energetické skupiny Solek Group.

Jenže právě investorskou komunitu kolem sebe chce Nejedlý postupně rozšiřovat, kvůli čemuž dokonce založil investiční fond Educa. Do něj by chtěl postupně shromáždit prostředky od podobně smýšlejících lidí a svou vzdělávací skupinu zásadně zvětšit: „Teď máme 1 200 dětí, ale rád bych se dostal nad dva tisíce. To už je velikost, kdy máte šanci opravdu něco změnit.“

O tom, že mezi investory sílí zájem o školství, nedávno hovořili i majitelé sítě montessori škol Duhovka, manželé Tomáš a Ivana Janečkovi, kteří byli hosty konference Money Maker. Vlastní školu si pak založil i zakladatel Bageterií Boulevard Petr Cichoň a miliardář Pavel Tykač zase vstoupil do institutu Cevro a chce z něj udělat univerzitu.

„Je to jasný trend. Já do mého fondu ale nehledám investory klasicky přes poradce. Chci lidi, kteří budou mít podobný pohled na svět, kteří neočekávají, že to bude investiční raketa a kteří chtějí do školství investovat, ale zároveň se nechtějí mořit s vlastní školou,“ vysvětluje Nejedlý s tím, že jeho školní skupina se momentálně pohybuje na černé nule a do zisku by se měla překlopit v horizontu dvou až tří let.

No a kde jsou tedy ty náhody? Počítejte s námi: náhodou se potkal s Fidelisem Schléem, ten mu náhodou nabídnul práci ve škole, teď v podstatě náhodou přišel na to, že by mohl svou skupinu rozvíjet s pomocí investičního fondu („Já nejsem žádný finančník, vždyť já jsem svým založením spíš kumštýř.“)

Ale vlastně i tím kumštýřem je náhodou. Pochází ze čtyř dětí, tatínek byl uznávaným historikem umění a maminka učitelkou na střední škole, jeho bratři vystudovali medicínu a sestra je kunsthistoričkou, ale on… „Babička mi říkala: Vráťo, tak se vyuč na zedníka, vždyť to je taky fajn.“

Zkrátka nebyl studijní typ, hodně sportoval, do patnácti pomýšlel na to, že by se mohl živit jako profesionální cyklista, ale zranění mu tento kariérní cíl překazilo. A protože měl vždy a dodnes má hodně zvučný hlas, známí mu poradili, ať zkusí zpěv. A přestože se mu nikdy nevěnoval, po intenzivním tréninku se mu podařilo proniknout na pardubickou konzervatoř, takže je operním pěvcem.

„Jak říkám, i ta konzervatoř byla náhoda jako prase,“ směje se. A hned dodává: „Občas mi někdo řekne, že mám školy, protože chci změnit školství, které mě zklamalo. Nic takového. Já byl strašnej lempl, ale byl jsem na škole rád. Byla to nejlepší léta. A teď chci dopřát i dalším dětem, aby se cítili na škole stejně. A zbytek? Náhoda jako prase.“