Světová operní podia, činoherní herectví a devátým rokem i „vlastní“ festival Zlatá Pecka. O uměleckém životě Dagmar Peckové jde napsat téměř nekonečno textu. V rozhovorech s ní za posledních dvacet se ale napříč médii dají najít i témata, která by člověk od operní divy nečekal. Menopauza, andropauza, vztahy, politika… Sama Dagmar Pecková říká, že většina podobných titulků vznikla vytržením z kontextu, a rozčiluje se nad nimi.

Každopádně v ní potkáte energickou ženu ochotnou otevřeně si povídat téměř o čemkoli. Osobnost s drivem stát mezi nejlepšími na světě ve svém oboru a s chutí se pouštět do dalších výzev. Což poslední roky mimo jiné znamenalo vydupat ze země regionální hudební festival podle svých představ – Zlatou Pecku. V Chrudimi, Holicích a na dalších místech se na něm na konci srpna a začátku září představí špičkoví interpreti klasické hudby, ale také jazz, film nebo divadlo.

„Úkol jsem si zas vymyslela nelehký. Ale kdyby se člověk v životě nechal odradit od svých touh, nemůže jít životem po vlastní cestě,“ říká Dagmar Pecková v rozhovoru pro CzechCrunch. Mluví také o tom, jak nám dávka „vysokého umění“ může pozvednout každodenní život, rozšířit obzor a „nakopnout motor“. A proč by jeden Bach k rannímu kafi leckomu přinesl spoustu nových nápadů i do byznysu.

Vzpomínám si na vás před 25 lety v roli Carmen. V čem je Dagmar Pecková jiná než před čtvrt stoletím?
V něčem možná ještě míň naivní. Ale spíš vidím, v čem jsem stejná. Mám pořád stejný tah jít si za svým, stejnou vášeň pro život.

To se možná obojí hodí při vysvětlování, proč jste založila festival Zlatá Pecka?
To rozhodně. Na jeden festival by to ale chtělo deset Peckových. Nemůžete všem lidem vysvětlit, že jenom na Michalovi Davidovi to dál nedotáhneme. Vztah, lépe řečeno spíš nevztah, části společnosti ke kvalitnímu umění mě rozpaluje do běla.

Kde to vidíte?
Třeba když se snažím vysvětlit některým komunálním politikům, že to celé nejde brát čistě komerčně. Že Bach na náměstí v malém městě se skvělým komorňákem prostě nemůžeme počítat jako má dáti – dal. Že umění je investice do vědomí, do pozdvihnutí ducha. A to potřebujete, když řídíte firmu, vychováváte děti, když chcete co nejlépe uvařit oběd i prožít život.

Takže přivést kvalitní hudbu do malého města jde ztuha?
To je slabé slovo. Někdy si říkám, jestli jsem nepřecenila síly.

Nepřecenila v čem?
Právě ve schopnosti vysvětlit, že bez kvalitní kultury sice můžeme žít, ale je to přežívání. Což by spíš měla dělat škola, rodina… pár Peckových na zastupitelstvu města už to pak nespraví.

Zatím to ale nakonec vždycky vyjde a i letos devátý ročník otevřete?
Jasně, že jo. S pár kompromisy, několika věrnými sponzory za zády, kteří nás v tom nenechají, s částí peněz od města Chrudim a Pardubického kraje… no a s tím, že celý náš tým do toho čas a energii dává zadarmo. Ale mně to nedá. Samotný festival je pak pro mě nakonec fantastický zážitek.

Jakou hudbu na Zlaté Pecce představujete?
Každý rok má festival nové téma – letos je to „A dejte si Bacha!“. Na programu jsou nejen jeho díla v podání českých i zahraničních interpretů – sólistů, sborů i hudebních těles. Hrát se bude v Chrudimi, ale také na hradě Pecka, v Pardubicích, Holicích, České Třebové a dalších městech. K festivalu patří i film a divadlo. Těším se třeba na představení Carmen y Carmen, ve kterém hrajeme společně s Bárou Hrzánovou, každá své vlastní pojetí této postavy. Užijeme si to a věřím, že se budou diváci bavit.

Na vašem festivalu vystupují i velmi mladí hudebníci. Má vůbec klasická hudba budoucnost?
Já věřím, že má. Každý rok mám ze soutěže Talentissimo husí kůži – tolik talentu v dětech! Osmileté dítě, které dokáže zahrát Bacha s citem, technikou a pochopením – to je malý zázrak. Jen potřebují šanci, prostor a publikum. Ne instantní slávu.

To zní optimisticky. Ale jak to skloubit s realitou – peníze, návštěvnost, tlak na „prodejnost“?
To je právě ono. Pořád slýchám, že kultura si má na sebe vydělat. Ale kvalitní umění není párek v rohlíku. Je to investice do hlavy, do duše, do schopnosti chápat svět. A někdy mám pocit, že ti nahoře by byli nejradši, kdybychom zblbli úplně. Pak se snáz ovládá lid.

Jste hodně otevřená i politicky. Nevrací se vám to někdy zpět?
Ale samozřejmě. Loni mě lidi na koncertě napadli za petici, kterou jsem podepsala. Před pár lety si mě zase někdo bez dovolení dal na volební plakát – prý „protože jsem slavná“. A pak se diví, že si to nenechám líbit. Nejsem žádná loutka. Nebojím se říkat svůj názor a nepřestanu mluvit jen proto, že je to někomu nepohodlné.

Co je pro vás „nepohodlné“ téma, které by naopak lidé měli víc slyšet?
Třeba, že kultura není zábava. Že se nemusíme bavit pořád. Že čas strávený u Mahlera nebo Bacha je stejně hodnotný – nebo možná hodnotnější – než večer u Netflixu. A že ne každé „známé jméno“ znamená kvalitu. Ale to už je jiná kapitola…

Jiná kapitola? Můžeme ji otevřít?
Ale jo. Dneska to někdy vypadá, že když máte hezkou fotku v plavkách, tak jste operní hvězda. A skutečně výjimeční umělci, kteří makají v tichosti, se k publiku často nedostanou. Proto se snažím na Zlatou Pecku zvát i jména, která nejsou „komerční“, ale mají co říct.

Jak těžké je přesvědčit partnery, že tenhle přístup má smysl?
Strašně těžké. Firmy chtějí návratnost, čísla, zviditelnění. Ale umění nefunguje jako banner u hokeje. Jedna firma nám dávala půl milionu – pak ji koupili Američané a řekli, že klasiku nepotřebují. Tak skončili. A komunální politici? Někteří jsou moudří a mají vizi. Jiní často nevidí dál než k příštím volbám.

Přesto festival pořád děláte. Proč?
Protože se nechci smířit s tím, že to nejde. A protože chci, aby Chrudim – moje město – měla něco výjimečného. Když jsme byli malí, chodili jsme na koncerty vždy v pátek večer, máma nás hezky oblékla a šli jsme. V sále, kde dnes koncertujeme, jsem zpívala už jako dítě.

Jste idealistka?
Možná. Ale pořád věřím, že krása má smysl. Že když dítě jednou uslyší něco mimořádného, něco se v něm změní.

Aktivně publikujete na sociálních sítích. Pomáhá to festivalu, nebo spíš škodí?
Já je používám autenticky. Co cítím, to píšu. Občas to někoho naštve. Dřív mě manažeři krotili – prý mám být „strategická“. Já říkám: buď to lidi osloví, nebo ne. Festival i já jsme upřímní. A kdo to cítí stejně, ten si cestu najde.

To mi připomíná – využíváte umělou inteligenci?
(smích) Jen když si potřebuju přeložit citát z francouzštiny. Jinak jí moc nevěřím. Jednou mi úplně spletla příběh Marlene Dietrich a napsala naprosté nesmysly. To mě naštvalo. Kdybych to neznala, odvyprávím to na koncertě jako fakt. Tak teď teprv sbírám odvahu dát AI další šanci

Co byste si sama přála říct čtenářům CzechCrunche?
Že krása není luxus. Že kvalitní hudba, divadlo, film – to není něco „navíc“. Je to kyslík. Že jeden Bach k rannímu kafi leckdy i v byznysu nakopne nápady a drive víc než dlouhé porady nebo fitko. A že festival jako Zlatá Pecka není „projekt jedné operní divy“, ale pozvánka. K přemýšlení, k prožitku, k objevení něčeho nového.