Stát se astronautem chtěl v dětství aspoň na chvíli snad každý z nás. A zatímco většinu to coby příliš vzdálený sen časem přešlo, někdo snít nepřestal. Například pětatřicetiletá Slovenka Michaela Musilová, která ale dětské nápady přetavila v úctyhodnou kariéru – studuje extrémní organismy, které by mohly přežít na cizích planetách, spolupracuje s vesmírnými úřady NASA i ESA, vedla přes třicet simulovaných misí na Mars a Měsíc a teď zlézá nejvyšší hory každého světadílu, aby zjistila, co nám o limitech života můžou říct ony.

Podívat se do vesmíru je opravdu velký sen, a jak sama Michaela Musilová přiznává, s pravděpodobností, která hraničí téměř s jistotou, se jí nesplní. To ale pro mladou vědkyni, která se už jako teenagerka rozhodla studovat astrobiologii, tedy možnosti života ve vesmíru, není překážkou.

Vysněný obor skutečně vystudovala, a to na nejprestižnějších světových školách včetně amerického Caltechu, a věnuje se mu doteď. Za svou kariéru už několikrát spolupracovala s ESA i NASA, například při přípravě marsovského roveru Curiosity. Prováděla výzkum po celém světě a stala se také pravděpodobně rekordmankou v počtu odsloužených simulovaných misí, velela totiž více než třicítce takových akcí. Jde o projekty, kdy skupina pod vědeckým vedením napodobuje pobyt na Marsu či Měsíci a zkoumá, jaký to má vliv na psychiku lidí.

Musilová má ale ke své práci i jinak velice sympatický přístup. „Nejdůležitější pro mě je, abych dělala věci, co mě baví. A ano, chci být astronautkou, ale taky chci jednoduše žít, a ne jen celý život nahánět dětský sen a pak litovat, že se mi to nepovedlo a život jsem si neužila. Tak hledám cesty, které to spojují,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Po čtyřech letech, které strávila coby velitelka simulovaných marsovských experimentů projektu HI-SEAS na úpatí havajské sopky Mauna Loa, tak před časem zakotvila v New Yorku. Jednoduše proto, že si „chtěla dopřát trochu šťastnější život“. Americké východní pobřeží je ale jen její základnou, odkud vyráží na svá nejrůznější dobrodružství.

Tím momentálně hlavním je výzkum nazvaný Astro Koruna Země. V rámci něj chce Musilová zlézt nejvyšší hory všech světadílů a provádět na nich výzkum věnovaný tamním extrémních životním formám. I na něm spolupracuje s NASA. Za sebou má už výstupy na africké Kilimandžáro a jihoamerickou Aconcaguu a letos se chystá na další dva. A výčet jejích aktivit by mohl pokračovat.

Proč jste se rozhodla zkoumat nejvyšší hory jednotlivých kontinentů? Na první pohled to je něco, co dělají dobrodruhové. Kde se to ale protíná s astrobiologií?
Příroda byla vždycky moje velká vášeň a z toho vzešla i ta astrobiologie. Chtěla jsem vědět víc o naší planetě, pochopit, jak to v přírodě funguje. Úplně na začátku mě fascinovaly sopky. Vesmír přišel až později, a když jsem pak byla na univerzitě a pracovala pro NASA, vždy jsem kombinovala studium naší planety a možností života mimo ni.

Astro Koruna Země v tom pokračuje, protože je to zkoumání života v extrémních podmínkách, což je vlastně podstata astrobiologie. Na horách se soustředím na to, jaké organismy tam dokážou přežít – za jaké teploty, za jakého tlaku, s jakým množstvím vody a podobně. Tyhle znalosti nám můžou pomoct hledat život jinde ve vesmíru.

Protože to, co limituje život na Zemi, ho může limitovat i jinde. Je to tak?
Přesně. Když se podíváme na Mars nebo jiná vesmírná tělesa, tak si můžeme říct: Aha, tady jsou takové a takové teploty a tlak, teoreticky by tady mohlo žít něco podobného jako na Mount Everestu. Soustředím se ale taky na klimatickou změnu a vliv lidského znečištění a v neposlední řadě je pro mě celý tenhle projekt možností, jak získat různé zkušenosti a zručnosti, které jsou relevantní pro práci astronautky. Astronauti musí umět dělat výzkum i vést lidi a to všechno ve velmi náročných podmínkách. Doufám, že pokud se někdy budu moci hlásit do astronautického programu, tak by mi to mohlo pomoct.

Platí tedy, že se chcete stát astronautkou? Je reálné, aby se vám to vůbec povedlo?
Je to něco, na čem pracuju už tak od svých osmi let. (smích) Je to moje celoživotní pouť a navzdory všemu se jí snažím stále držet. Jistě, uvědomuju si, že jako pro Slovenku je to pro mě vlastně nereálný sen. Slovensko se teprve předminulý rok stalo přidruženým členem Evropské kosmické agentury, předtím jsme neměli vůbec žádnou možnost se hlásit do nějakého astronautického programu. Navíc loni proběhl výběr astronautů – do skupiny náhradníků byl vybrán i jeden Čech – a další kolo bude až za deset let.

A i tak mi bylo z velmi spolehlivých zdrojů z ESA řečeno, že jestli nebude Slovensko platit víc peněz do některých programů, tak jednoduše nehrozí, že by někoho ze Slovenska vybrali. Je to tedy bohužel politicko-finanční záležitost. Moje jediná možnost je změnit občanství, získat americké, abych se mohla hlásit do výběru NASA. Ale i kdyby se mi to podařilo, tak to bude velmi náročné. Taky by to bylo až za několik let a měla bych obrovskou konkurenci lidí, kteří jsou mnohem mladší než já. Za pokus to stojí, ale šance jsou mizivé.

A co využít některou z komerčních firem, které cesty do kosmu nabízejí, a podívat se aspoň na kraj vesmíru? To by vás neuspokojilo?
Právě, že ne… Kdyby se mi povedlo vyhrát nějakou soutěž, tak samozřejmě nepovím ne, je to přece jen úžasná příležitost. Ale není to tím, po čem toužím. Podívat se na Zemi z hranice vesmíru je jistě úžasný a nezapomenutelný zážitek, ale já jsem vždycky chtěla letět do vesmíru dělat výzkum, dělat něco užitečného pro lidstvo. Budu se o to snažit celý svůj život, a když se mi to nepodaří, tak nevadí, aspoň budu vědět, že jsem pro to udělala všechno. A třeba svojí prací otevřu dveře dalším lidem. Když nás národnost limituje v tom, co můžeme dělat, je to těžké.

I když jste teď sama řekla, že to nevyjde, a realisticky si jste vědomá všech překážek, tak je z vás cítit ohromný drive a chuť pokračovat – z čeho to živíte?
Těžko říct, na začátku to byl opravdu jen dětský sen, jednoduchá fascinace ve stylu vesmír a mimozemšťani… O pár let později jsem se setkala s jediným slovenským astronautem Ivanem Bellou a došlo mi, že taková práce vůbec existuje, což mi přišlo geniální. Takže jsem si řekla: Fíha, to je ta ideální profese pro mě, k ní se chci dopracovat. Taky jsem si uvědomila, že je velice málo žen astronautek, a už tehdy jsem cítila, že chci dokázat něco, aby bylo jasné, že i my ženy a obyvatelé malých zemí na to máme. Aby nás ostatní nepodceňovali a viděli, že i my můžeme ve světě dělat zajímavé věci.

Takže je to něco jako hledání hranic toho, co dokážete?
Ano. Pro mě bylo vždy důležité dělat to, co mě baví a co bude nějak užitečné. A když se mi při tom podaří splnit si svůj dětský den, tak to bude super, když ne, tak budu vědět, že jsem celý život dělala to, co mě uspokojovalo. S Astro Korunou Země je to podobné, na Havaji v HI-SEAS jsem měla skvělou práci, moc mě to bavilo a nakonec jsem vedla přes třicet simulovaných misí na Měsíc a Mars. Mohla jsem tam pracovat s vesmírnými agenturami, potkala úžasné lidi… ale po čase mě to už tolik nenaplňovalo a byly tam drsné pracovní podmínky, takže jsem cítila, že potřebuju jít dál.

U toho se ještě zastavme, HI-SEAS je výzkumná stanice, která má na Havaji stálou základnu pro marsovské simulované mise a vy jste ji několik let řídila. Co byly ty drsné podmínky a proč jste skončila?
Jako ředitelka HI-SEAS jsem měla na starost skoro všechno. Vedla jsem samotné mise, ale taky řídila výzkumné projekty, starala se o bezpečnost a kvalitu stanice, vybírala jsem posádky lidí z celého světa, organizovala příspěvky na sociálních sítích a podobně. Na jednoho člověka toho bylo strašně moc, ale nadto byl můj plat asi třetinový oproti mému mužskému kolegovi, který toho dělal mnohem méně. Po čase jsem z té práce byla už jednoduše vyčerpaná a měla jsem i fyzické problémy, protože jsem většinu roku musela nosit těžké skafandry a pracovat v riskantním sopečném prostředí ve výšce 2 500 metrů na sopce Mauna Loa.

A tak jsem si řekla, že je čas na změnu. Astro Korunu Země si vedu sama, na výzkumu spolupracuji s dalšími lidmi, ale já to celé řídím a organizuji. Sama si i sháním sponzory, což je upřímně velmi úmorné, ale výsledek je pak za odměnu. A ano, chci být astronautkou, ale taky chci jednoduše žít, a ne jen celý život nahánět dětský sen a pak litovat, že se mi to nepovedlo a život jsem si neužila. Tak hledám cesty, které to spojují.

Projekt Astro Koruna Země jste zahájila na Kilimandžáru, tedy na nejvyšší hoře Afriky, která má téměř šest tisíc metrů a leží de facto na rovníku. Jak tam váš výzkum probíhal?
V tomhle projektu hledám extrémní formy života a zkoumám podmínky, za kterých existuje. Na Kilimandžáru je zhruba od čtyř tisíc metrů velice suché prostředí, kde nás ale překvapilo, kolik jsme tam našli různých lišejníků a mechů. To byly hlavní takzvané extrémofily, tedy organismy vyskytující se v extrémních podmínkách, které bylo možné pozorovat pouhým okem.

Pak tam byla samozřejmě spousta mikroorganismů v půdě i kamenech, ale pokud nešlo o nějakou oázu, dokázal tam existovat jen takto jednoduchý život. V zimě je tam velmi chladno, fouká silný vítr a není přístup k vodě. Druhá část výzkumu měla za cíl zkoumat, jak se mění tamní prostředí vlivem klimatické změny.

A jak moc se mění?
Z nejrůznějších výzkumů, které se dělaly pod patronátem OSN, je zřejmé, že z Kilimandžára možná už do deseti let úplně zmizí ledovce, v celé Africe pak do dvaceti let. To znamená, že zmizí přirozené zdroje pitné vody nejen pro organismy, co žijí v okolí těchto vrcholů, ale i pro lidi ve větší vzdálenosti. Statisíce nebo miliony lidí jsou závislé na této vodě a bez ní tam nebudou moct existovat, a tak budou ve velkých masách migrovat jinam. Což bude mít velký dopad na lidi v končinách, kam se uchýlí.

V prosinci jste se pak vydala na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky, která jednak dosahuje téměř sedmi tisíc metrů, jednak představuje jiný biotop. Jak probíhal váš výzkum a k čemu jste došli?
Sbírala jsem různé biologické a geologické vzorky pro NASA, s níž dlouhodobě spolupracuji na studiu extrémofilů a potenciálu života na Marsu. A taky jsem sbírala vzorky rostlin a lišejníků v rámci mé spolupráce s Univerzitou Komenského v Bratislavě. Jejím cílem je najít rostliny a mikroby, které dokážou přežít v extrémních podmínkách, a aplikovat jejich enzymy v průmyslu. Mohly by nám pomoci v medicíně, ale i v potravinářství s chlazením věcí právě proto, že dokážou přežít v extrémně studených podmínkách.

Na samotný vrchol Aconcaguy jsme se ale nedostali, protože jeden člen týmu měl zdravotní problémy. Museli jsme se tedy před vrcholem otočit, což je sice škoda, protože by to byla krásná třešnička na dortu, ale naše zdraví a bezpečnost jsou prioritami.

Letos se chystáte v projektu pokračovat, konkrétně tím, že se vydáte na nejvyšší horu Severní Ameriky Denali a také nejvyšší horu Antarktidy Mount Vinson, momentálně na oboje sháníte sponzory – jak to jde?
Získávání peněz pro takto velký projekt – a hledání sponzorů obecně – je náročné. Někteří jsou spolehliví, další už ne, proto musím neustále hledat nové. Podařilo se mi získat i několik grantů a mám veřejnou sbírku, na kterou mi lidé přispívají. Velmi si cením každé pomoci, kterou jsem zatím dostala. Bez ní by tento projekt nebyl možný.

Je pravda, že pokud se vám podaří projít Astro Korunu Země, budete první Slovenkou na Mount Everestu?
Právě teď oznámilo pár Slovenek, že se letos pokusí vystoupit na Everest, zatímco já se tam chystám až příští rok. Je škoda, že jsme na něčem takovém nemohly spolupracovat, ale hlavní je, že se konečně nějaké Slovenky o Everest pokusí. Držím všem palce.

Cítíte se fyzicky na to, abyste na všechny hory světadílů vylezla?
Ano, jinak bych se na to přece nevrhla, kdybych na to fyzicky neměla! Celý život sportuji a do hor chodím od malička i díky rodičům. Mám i tetu ve Slovinsku, s jejíž rodinou jsem často do hor chodila, jako dárek k osmnáctinám jsme vylezli na nejvyšší vrchol Slovinska… Celý život jsem k tomu měla vztah a k tomu, abych se vydala na Kilimandžáro, mě inspiroval můj otec, který tam vylezl v roce 1995 a vyprávěl mi o tom.

V roce 2018 jsem byla v základním táboře na Everestu a říkala jsem si, že bych se ráda vrátila. Ale s tím, že bych vylezla až na vrchol. Je to zase další věc, po které toužím, a věřím, že se správnou přípravou, fyzickou, psychickou i týmovou, to půjde.

Velkou část vaší kariéry tvoří simulované mise, ať už na Měsíc, nebo na Mars, máte jich za sebou nejvíce na světě. Jejich účelem je hlavně testovat psychiku a fungování týmů. Co nejdůležitějšího jste si z nich odnesla vy osobně?
Asi nejvíc jsem se naučila o lidských vztazích, jak je důležité, aby lidi byli empatičtí, dokázali dobře komunikovat a být trpěliví. To jsou vlastnosti, o kterých se příliš nemluví, ve vesmírných agenturách zdůrazňují, jestli je člověk dobrý inženýr nebo lídr, ale nezajímají se o to, jestli je to i dobrý spoluhráč. Jedna věc je vést, ale druhá je dokázat dát líderskou pozici i někomu jinému, protože třeba v nějaké konkrétní situaci bude lepším velitelem.

Tato schopnost podívat se sám do sebe a uvědomit si „aha, teď nejsem v pozici být velitelem, ta druhá osoba je vhodnější“ je velice důležitá. Dlouho se o tom nemluvilo, což se teď snad pomalu mění a já doufám, že se o to vesmírná sféra obohatí a změní k lepšímu. A nebude jen hodnotit to, zda má někdo dobré CV. Ale i zda to jsou dobří lidé, kteří dokážou být ohleduplní, komunikovat s ostatními a mluvit o svých pocitech. Že třeba nemají dobrou náladu, tak to s nimi nebude stát za nic, což je ve vesmírné sféře tabu.

To by mělo být zlaté pravidlo i na Zemi. Jen ve vesmíru to může být otázkou přežití, když se něco stane.
Přesně tak.