Dopřál jim krásné dětství, sám bojoval s dluhy. Dcery teď přebírají značku lyží, kterou vybudoval od nuly

Na lyžích závodily už jako malé, dnes je prodávají do světa. V rodinné firmě Lusti pracují vedle obou sester také jejich rodiče, strýc a sestřenice.

lustiStory
Foto: Czech Inn Hotels/Václav Hodina / CzechCrunch
Radka Kovačíková Luštincová, spolumajitelka výrobce lyží Lusti
0Zobrazit komentáře

Baví vás články CzechCrunche?

Vídejte je na Googlu častěji.

Vyučil se opravářem důlních strojů a počítal s tím, že stejně jako spousta dalších obyvatel krkonošského Žacléře stráví celý život v hornictví. Jenže koncem roku 1992 se tu přestalo těžit uhlí a on musel hledat jiné uplatnění. Milan Luštinec přitom zrovna stavěl rodinný dům, měl malé dítě a druhého potomka na cestě. Jako nadšený lyžař si ale v té době zkusil vyrobit snowboard pro sebe, a protože se prkno zalíbilo i jeho kamarádům, postupně začal vyrábět další. Nakonec ho napadlo, že by se tím mohl živit, přestože neměl zkušenosti ani potřebné stroje. Později ke snowboardům přidal také lyže a postupně vybudoval firmu, kterou teď přebírají jeho dcery Radka a Lucie.

Dnes v žacléřském podniku vznikají tisíce párů sjezdových lyží značky Lusti, kterým se mezi lyžaři přezdívá „lušťovky“. Firma s pětatřiceti zaměstnanci loni utržila kolem 35 milionů korun, letos počítá s mírným růstem. Ročně vyrobí asi osm až deset tisíc párů, včetně zakázek pro jiné značky. Menší část produkce pak tvoří snowboardy. Začátky však byly složité – kvůli prvnímu úvěru Luštinec zastavil vlastní dům, a když se byznysu přestalo dařit, opustil ho společník.

Ještě větší ránu mu zasadila zakázka na 800 snowboardů, kvůli níž si půjčil milion korun. Odběratel si prkna odvezl, nicméně za ně nikdy nezaplatil. „Dnes jen těžko chápu, jak jsem mohl tehdy být tak naivní a důvěřivý. V té době jsem byl na dně fyzicky, ale především psychicky. Když už jsem opravdu nevěděl, jak dál, vylezla z faxu poptávka od jedné rakouské firmy na sto snowboardů,“ líčí.

lusti-11
Foto: Lusti
Milan Luštinec při výrobě lyží v roce 2000

S majitelem společnosti Gaspo se měl Luštinec potkat v deset večer v hotelu v Novém Městě na Moravě. Vzal poslední peníze, přibral kamaráda, který měl lepší auto a uměl německy, a vyrazil na tříhodinovou cestu. „Čekali jsme až do půlnoci, ale nikdo nepřišel. Zvedli jsme se k odchodu a já ztratil i poslední zbytky naděje. Cestou k autu jsme ovšem zahlédli vůz, který právě přijel na opačný konec parkoviště. Jeho řidič zamířil do hotelu, ještě jsme proto zajeli zkontrolovat poznávací značku. A skutečně byla rakouská,“ vzpomíná.

Byl to přesně ten muž, na něhož čekali. Jednali několik hodin a dohodli se na výrobě sta snowboardů. Luštinec odjížděl s pocitem, že se blýská na lepší časy, brzy si však uvědomil, že kvůli dosavadním dluhům nebude mít bez další půjčky peníze na splnění objednávky. „Šel jsem tedy znovu do banky. Nejdřív si mysleli, že si z nich dělám legraci, ale pro mě to byla poslední možnost. Vysvětlil jsem jim, že pokud mi půjčí peníze, je velká šance, že jim dluhy splatím, pokud ne, pravděpodobně se tak nestane.“

slegr-02

Přečtěte si takéZářil v Naganu, teď chce Jiří Šlégr nakopnout hokejový LitvínovJako kluk bruslení nesnášel, v Naganu pak slavil zlato. Teď chce nakopnout Litvínov a hledá pro něj miliardáře

Nakonec odcházel s novým úvěrem, zakázku pro Rakušany splnil a z jednorázového obchodu se postupně stala pravidelná spolupráce v rámci společného podniku Galus Industries. „Dluhy jsem během několika let splatil a konečně se mohl soustředit na rozvoj firmy,“ dodává žacléřský byznysmen. Postavil novou výrobní halu, navíc získal jistotu stálých objednávek. Časem ale zatoužil po něčem jiném – chtěl v menších sériích vyrábět dlouhé lyže se sendvičovou konstrukcí. Plně se mu to povedlo po finanční krizi v roce 2008, kdy se vztahy s rakouským partnerem začaly zhoršovat, až se obě strany rozešly.

Zatímco zakladatel dlouho bojoval s dluhy a snažil se zachránit rodinný dům, jeho dvě malé dcery o většině problémů ani nevěděly. „Taťka nás z toho vždycky vynechával,“ vyzdvihuje Radka Kovačíková Luštincová. Se sestrou podle ní prožily krásné dětství a rodiče se snažili, aby na ně podnikatelské starosti nedoléhaly. Ačkoliv otec v začátcích trávil téměř všechen čas v práci, vždycky si našel alespoň chvíli, aby si s dcerami pohrál, zaházel míčem nebo se s nimi projel na kole.

lusti-19
Foto: Lusti
Radka Kovačíková Luštincová se svým otcem Milanem Luštincem

Z dětství si přesto vybavuje i okamžiky, kdy rodiče sedávali v kuchyni a vážně spolu rozmlouvali. Jak velké starosti je tížily, však pochopila mnohem později. Dokonce ani během finanční krize v roce 2008, kdy už studovala ekonomii, netušila, jak tvrdě rodinný podnik zasáhla. Když před otcem jednou poznamenala, jaké mají štěstí, že se jich recese netýká, překvapeně jí vysvětlil, že firma má naopak značné potíže.

Pro Kovačíkovou Luštincovou jsou hory přirozeným prostředím od dětství. Se sestrou také závodily za Lokomotivu Trutnov a lyžařský oddíl v Peci pod Sněžkou. Lyže přitom nepoznávala jen na svahu, ale také přímo ve výrobě. Už v devíti nebo deseti letech si totiž v tátově dílně vydělala první peníze – skládala a nacvakávala vázání na krátké lyže a za odpoledne práce si odnesla několik stovek korun.

Vyrábět jsme mohli, ale náš produkt v té době nikdo nechtěl.

Vyzkoušela si i jiné brigády, například v obchodě s uzeninami. Tam ale dlouho nevydržela. „Na prodej slizkých párků moc ráda nevzpomínám,“ líčí Kovačíková Luštincová s úsměvem. Mnohem raději se tak vrátila k rodinnému podnikání. Během prázdnin třeba vytvořila firemní web, později se začala věnovat zahraničnímu obchodu, marketingu nebo dotacím.

Po střední škole zamířila na pražskou VŠE, kde vystudovala matematické metody v ekonomii. V hlavním městě původně plánovala i zůstat, nakonec ale zvítězilo zázemí v Krkonoších, kde má sjezdovku minutu od domu a les hned za zahradní brankou. „Prahu mám ráda, strašně ráda sem jezdím, ovšem neumím si představit tady žít,“ říká s tím, že hned druhý den po státnicích v roce 2015 nastoupila do rodinné firmy.

Do ní se naplno zapojila v době, kdy už mělo Lusti největší finanční problémy za sebou, další vážné komplikace však přišly během pandemie covidu-19. Skiareály i obchody se zavřely, předobjednávky zmizely a výroba téměř na dva roky prakticky zamrzla. Z právního hlediska přitom mohla pokračovat, takže podnik nedosáhl na státní pomoc, o kterou žádal. „Ano, vyrábět jsme mohli, ale náš produkt v té době nikdo nechtěl,“ krčí Kovačíková Luštincová rameny nad situací, kdy společnost držela všechny zaměstnance ze svého, protože jejich zaučení trvá dlouho a nelze je jednoduše nahradit.

Další potíže přišly s energetickou krizí po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Prudce rostoucí zálohy na elektřinu přiměly vedení zvažovat dočasné zastavení výroby. K tomu nakonec nedošlo, firma ale zároveň řešila nákladnou výstavbu nové haly. Tu naplánovala v roce 2018, kvůli covidu se začalo stavět až o čtyři roky později. Mezitím prudce zdražily materiály i energie, nové prostory se tak otevřely teprve v květnu 2024. Dnes se v nich lyže dokončují, kontrolují, osazují vázáním a připravují k expedici.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Když Milan Luštinec začínal, dělal skoro všechno vlastníma rukama, dokonce si sám stavěl stroje. Nyní už mu s řadou úkonů pomáhá moderní technika. Materiály řeže počítačem řízený plotr, dřevěná jádra obrábí CNC a některá zařízení vznikají přímo na zakázku dle návrhů firmy. Jedna z klíčových činností ale pořád zůstává v lidských rukou: lepení vrstev, z nichž se lyže skládají. Pracovník musí do formy postupně poskládat hrany, skluznici, výztuhy a další materiály, nanést lepidlo a vše připravit k lisování.

Nová hala sice přinesla víc místa, kapacita závodu má ale stále své limity. Kovačíková Luštincová věří, že podnik by časem mohl vyrábět až 12 tisíc párů ročně, na několikanásobné navýšení současné produkce však nemá dostatek prostoru. Limitem je zejména počet pracovišť pro lepení. V Žacléři proto plánují přikoupit lisy od rakouského výrobce, jenž končí. Část jimi nahradí dosluhující techniku, zbytek by mohl posloužit k rozšíření výroby. „Zajímavostí je, že tyhle stroje vypadají konstrukčně podobně jako lisy, které si táta na začátku sám stavěl,“ usmívá se.

Ještě větší překážkou než nedostatek místa je ale shánění lidí. V příhraničním Žacléři, odkud je to do Polska asi pět minut autem, není snadné najít zaměstnance, na které je stoprocentní spoleh. Se staršími kolegy kolem padesátky či šedesátky podle Kovačíkové Luštincové komplikace nebývají, zato u mladších, zhruba pětadvacetiletých až třicetiletých, se opakují neomluvené absence. „Nepřijde, nedá vědět, zaspal, rozbil se mu telefon – a takhle třeba nedorazí celý týden. S lidmi je to teď to nejhorší,“ popisuje. Ve výrobě přitom pracují skoro výhradně místní.

Ačkoliv podnikání začalo snowboardy, aktuálně už jich Lusti prodá jen pár stovek za rok. Nástup carvingových lyží prý proměnil poměry na svazích a snowboardisté jsou dnes i v zahraničí v menšině. Stranou zůstává též letní sortiment – wakeboardy, kiteboardy a longboardy. V Žacléři se do nich pustili v období slabých zim, jenže nyní jim vytížená výroba nechává jen málo prostoru.

Nepoužíváme zbytečné ozdoby, tlumiče, zrychlovače a podobné marketingové záležitosti.

Firma si zakládá na sendvičové konstrukci s dřevěným jádrem, které vede od špičky až k patě. U vybraných modelů používá také titanal. Dcera zakladatele odmítá řešení, kdy se dřevem vyplní jen část lyže a zbytek nahradí pěnou. Podobně se staví k různým doplňkům, za nimiž vidí spíš reklamu než skutečný přínos při jízdě. „Nepoužíváme zbytečné ozdoby, tlumiče, zrychlovače a podobné marketingové záležitosti,“ vysvětluje. Sama na konkurenčních produktech skoro nejezdí, a když si před pár lety při testování vyzkoušela model s pěnovým jádrem, příliš ji nenadchl. Připouští však, že rekreačním lyžařům může stačit.

Tomu odpovídá i klientela. Lusti oslovuje především zkušené lyžaře, kteří na horách tráví spoustu času a přesně vědí, co od vybavení čekají. Běžné modely vyjdou zhruba na 17 až 20 tisíc korun. Značka se navíc vyhýbá velkým sportovním řetězcům a zákazníky se nesnaží získávat výraznými slevami. „Neděláme je, jelikož naše lyže jsou pořád ze stejných materiálů, a tudíž je není nutné zlevňovat,“ podotýká podnikatelka. Podle ní nedává smysl nastavovat vysokou původní cenu jen proto, aby se po slevě dostala na částku, za niž společnost své produkty běžně prodává.

Přibližně třetina lyží dnes putuje za hranice. Největšího prodejce má Lusti ve Švýcarsku, další klienty si našla ve Francii, Gruzii, Kazachstánu nebo Spojených státech. Naopak prosazovat se v Rakousku je prý obtížnější, poněvadž tamní lyžaři často upřednostňují domácí značky. „Podobně jsme na tom ale také my v Česku, kde část zákazníků cíleně vyhledává tuzemské výrobce. Tedy i nás,“ doplňuje spolumajitelka Lusti.

Chod podniku stojí na celé rodině, v níž má každý svůj úkol. Radka se stará o zahraniční obchod, marketing, dotace a velké zakázky. Její sestra Lucie se sestřenicí vyřizují prodej a běžné objednávky, maminka faktury a strýc vede truhlárnu, kde se vyrábějí dřevěná jádra. Milan Luštinec se dál věnuje samotné produkci a s dcerou rozhoduje o zásadních krocích. Obě sestry vlastní a řídí prodejní společnost Lusti, která má poloviční podíl ve výrobní firmě Lusti Industries. Druhá polovina patří jejich otci.

Zakladateli je šedesát a v rodině už se řeší, kdo jednou podnik plně převezme. Jasný plán zatím neexistuje, jeho dcera ale chce, aby Lusti zůstalo v rodinných rukou. S otcem tráví spoustu času i mimo práci, třeba když společně vyrážejí za novými výrobními technologiemi. „Jsme spolu od pondělí do pátku v práci. A v zimě trávíme každé sobotní a nedělní dopoledne společně na lyžích,“ pochvaluje si.

Přes úzké pracovní i osobní vazby si ale rodina nastavila určité hranice – u společných večeří a na dovolených se snaží pracovní záležitosti příliš neprobírat. A jestli jednou do firmy nastoupí i další generace? „Dceři je sedm let a občas říká, že chce dělat totéž co já. Jenže já v jejím věku chtěla být učitelkou, tak ještě uvidíme, jak se to vyvine,“ uzavírá Radka Kovačíková Luštincová se smíchem.