Odešla do Krkonoš, kde nikoho neznala. Na horské boudě vymyslela první deskovku, které se prodaly tisíce kusů
První deskovka Míši Cichrové se do měsíce po vydání kompletně vyprodala. A tak se hned pustila do vymýšlení další. Ta nejnovější je o minipivovarech.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Deskovky zažívají boom a vydat vlastní vypadá jako příjemný projekt třeba na dlouhé zimní večery. Pokud ji ale chcete udělat vážně dobře, je to překvapivě drahý koníček. U projektů Míši Cichrové se náklady u jedné hry kolikrát vyšplhají přes milion korun. A to přitom zpočátku vůbec tvorbu deskových her neměla v plánu. Vše přišlo spíše shodou náhod.
Míša Cichrová se dlouhé roky živila jako svatební fotografka, pět let žila i ve Švýcarsku, kde vedla restauraci a naučila se jazyky. Práce ji tam bavila, ale chybělo jí zázemí, na které je zvyklá: „Ve Švýcarsku člověk nikdy není doma. Já mám ráda své zázemí, kamarády a všechny ty možnosti a příležitosti, které nám Česko nabízí,“ říká. Vrátila se proto na jižní Moravu, kde ale vydržela jen asi tři měsíce.
Došlo jí, že chce zpátky do hor, ale zároveň zůstat v Česku. A tak si otevřela mapu, aby se podívala, kam zamíří. V Peci pod Sněžkou nikdy nebyla, ale měla za sebou portfolio, němčinu a zkušenost z gastra a věděla, že do Krkonoš jezdí hodně turistů, takže práci si tam najde. Naložila do auta dva psy a celý svůj život a další den už parkovala v Peci, kde si našla práci.
Po čase si tu otevřela květinářství, ve kterém chtěla prodávat kvalitnější produkty pro turisty a podporovat různé tvůrce. Krátce po otevření krámku zjistila, že se svým partnerem, kterého potkala také právě tady, čeká dítě. Bylo jí jasné, že bez zaměstnanců by krámek dál vést nezvládala, a tak se rozhodla, že ho zavře.
Zůstala tedy doma na horské boudě, která stojí přímo uprostřed sjezdovky a kam pravidelně přijíždějí školní lyžařské kurzy. Právě tehdy si otevřela svůj zápisník věcí, které jednou chtěla udělat. Mezi nimi bylo právě i to, že by chtěla vymyslet deskovou hru. V zimě roku 2023 se do toho rozhodla pustit. „Mateřství mi svobodu nevzalo. Naopak mi dalo úplně nový směr,“ říká a dodává, že spolu se synem za první čtyři roky jeho života procestovali přes 25 zemí.
Její první hra pojednává právě o Krkonoších, protože tam chtěla žít, ale paradoxně je sama ještě pořádně neznala, a tak se začala zajímat o historii hor, tradice a příběhy, které se k nim vážou. Z toho postupně vznikla hra Krakonoši, jak to bylo? a s ní zásada, kterou se řídí dodnes: „Chci, aby se člověk při hraní také něco dozvěděl, objevil nové místo nebo se začal zajímat o něco, kolem čeho by jinak třeba jen prošel.“
Princip hry a otázky si nejdřív vyzkoušela na školách, které na boudu jezdí, protože nevěděla, pro jakou věkovou kategorii hra bude a jestli nejsou otázky příliš těžké. Správnost faktů jí kontroloval environmentální pracovník Krnapu a krkonošský historik. Náhodou pak narazila i na ilustrátorku, která s ní od té doby spolupracuje. Denisa Klimentová byla v té době také na mateřské, a tak se obě dobře doplnily. „Viděla jsem, že mám vedle sebe holku, kterou nemusím kontrolovat a která se na to dívá stejnýma očima jako já,“ říká.
Když se mi tímto způsobem podaří zajistit třeba půl milionu korun, je to při milionových nákladech obrovská pomoc. A také určitá psychická úleva.
Při financování vzniku své první hry původně uvažovala o kampani typu Hithit, ale nakonec ji zavrhla, protože se bála, že jí někdo nápad vezme. A také proto, že by kampaň všechno protáhla o další měsíce, přičemž tiskárnu už měla domluvenou. Napadlo ji proto zapojit do hry skutečná místa a podniky, které v Krkonoších působí.
Každý podnik dostal ve hře svůj prostor, ale za klasickou reklamu neplatil. Místo toho si ještě během vzniku hry předobjednal určitý počet kusů a rovnou je zaplatil. U Krkonoš se zapojilo kolem čtyřiceti podniků a každý si objednal deset her, přičemž je Cichrová téměř všechny obešla osobně: „Přišla jsem s hotovou krabicí i herní deskou a řekla jim, že potřebuju jen to, aby si předobjednali deset kusů a věřili mi, že je včas dostanou.“
Díky tomu mohla část výroby zaplatit dřív, než hra vůbec vznikla. „Když se mi tímto způsobem podaří zajistit třeba půl milionu korun, je to při milionových nákladech obrovská pomoc. A také určitá psychická úleva, protože už vím, že část nákladu má své zákazníky,“ vysvětluje. Zároveň to ale znamená větší stres, protože s podniky má podepsané smlouvy s konkrétními termíny dodání a už nejde jen o její vlastní peníze: „Mám závazky vůči spoustě dalších lidí a cítím za ně obrovskou odpovědnost.“
První náklad hry Krakonoši, jak to bylo?, jejíž kmotrou se stala olympijská vítězka Eva Adamczyková, čítal tisíc kusů. „Tisíc kusů mi tehdy připadalo jako astronomické číslo. Říkala jsem si, že mi ty krabice budou ležet roky na skladu a já nebudu vědět, co s nimi,“ vzpomíná. Pořídila si kvůli tomu i sklad, jenže celý náklad se nakonec vyprodal za 22 dní.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsObjednávky pak expedovala sama, a protože si nestihla zařídit smlouvu s dopravcem, zadávala každého zákazníka ručně a balíky vozila na malou poštu v Peci. „Někdy jsem tam jela desetkrát denně na sněžném skútru se saněmi. Nemůžu říct, že mě tam nenáviděli, ale když mě viděli ve dveřích, určitě se křižovali,“ směje se.
To, že se hry vyprodaly, se podle ní stalo zlomovým momentem: „Najednou jsem viděla, že o moje nápady opravdu někdo stojí a že to nemusí zůstat jen u jednoho projektu.“ Rozhodla se proto, že peníze, které hra vydělá a které bude moct znovu investovat, vloží do dalšího projektu, a tak funguje dodnes: „Jedna hra pomáhá financovat další.“ Postupně založila firmu a začala budovat značku Něco si hrej, udělala dotisk 1 500 kusů a ozvala se jí infocentra a obchody se suvenýry.
„Vymyslet deskovou hru je ta nejjednodušší část. Mnohem složitější je dotáhnout ji do konce,“ říká Cichrová a u Krkonoš si to vyzkoušela na vlastní kůži. Korekturu otázek nechala udělat externě a odjela s partnerem na měsíc na Lofoty, zatímco tisk mezitím běžel, partner se stihl podívat na otázky a našel tam spoustu chyb. Cichrová proto v noci volala do tiskárny, aby tisk zastavili, a druhou půlku dovolené pak spolu trávili korekturami. Od té doby spolupracuje s profesionální korektorkou.
Dnes jí z celého nákladu zbývá posledních třicet kusů. „Tehdy jsem se bála, co budu dělat s tisícovkou her, dnes už do výroby nejdu s nákladem nižším než tři tisíce kusů,“ říká. Z malého kumbálku se mezitím přesunula do většího skladu, který jí podle jejích slov pomalu přestává stačit.
Pro mě to není jen další produkt z výrobní linky, ale autorská tvorba, za kterou si stojím
O rok později pak vyšla hra Vitaj ve vinohradě! o jižní Moravě, do které Cichrová zapojila 82 podniků, tedy vinaře, farmáře i ubytování. Nejde v ní přitom jen o pití, protože hra obsahuje i vědomostní otázky o vinařství a tradicích jižní Moravy, které jí kontroloval uznávaný profesor z vinařské školy.
Akorát, jak sama říká, zapomněla do pravidel uvést, že se karty mají před hrou promíchat, takže hráči občas hráli s kartami seřazenými podle témat tak, jak vyšly z tisku. „Psali mi pak známí, cože jsem to vymyslela za hru, že nedohráli ani do půlky a byli všichni pod stolem,“ popisuje. Mezitím si odskočila ještě k psaní knih a vznikl František – Ze života malého boudaře, který je inspirovaný jejím malým synkem. Cichrová ho vydala sama prostřednictvím vlastního nakladatelství, které si založila.
Nejnovější hra Minipivovary vyšla letos v říjnu a ilustroval ji Jan Gruml, který maluje postaru štětcem a barvami. Do hry se zapojilo 40 skutečných českých minipivovarů a dalších podniků spojených s pivem. Z vinařské hry si Cichrová odnesla poučku, že lidé, kteří u hry pijí, nechtějí dlouhé texty, a Minipivovary mají proto jen 240 karet.
Rozdělené jsou rovným dílem na 80 karet s pivovary, 80 situačních a 80 vědomostních. Hra je vhodná i pro ty, kdo o pivu zatím skoro nic nevědí. Kromě otázek se ve hře hraje třeba pantomima a v situačních kartách jsou skutečné příběhy toho, co se v opilosti může přihodit. Například to, jak se Cichrové na cestě z prvního rande partner zamotal do elektrického ohradníku. Kmotrem hry se stal Lukáš Hejlík.
Na trhu je spousta deskových her, ale Cichrová se s nimi nesnaží soupeřit a drží se tří principů, kterými jsou vědomostní přesah, propojení se skutečnými místy a příběhy a výrazná vizuální stránka. Spolupracuje s ilustrátory a nepoužívá obrázky generované umělou inteligencí. „Pro mě to není jen další produkt z výrobní linky, ale autorská tvorba, za kterou si stojím,“ říká.
Do specializovaných obchodů s deskovkami se proto za každou cenu nesnaží dostat a mnohem přirozenější je pro ni spolupráce s informačními centry, regionálními obchody a místy spojenými s tématem hry. „Nechci dělat hry, které budou všude. Chci dělat hry, které budou mít svůj vlastní rukopis a smysl,“ doplňuje.
Dnes se jí ozývají i místa, organizace a firmy, které by chtěly hru přímo pro sebe, a sama přemýšlí, co dál: „Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevytvořila pořádnou deskovou pro malé děti.“ Pracuje proto na projektu pro nejmenší o záchranných složkách, který by chtěla dostat do mateřských škol a prvních tříd základních škol. V hlavě má také pokračování Františka na cestách.


















