Bláznivá duchařská komedie Beetlejuice v roce 1988 rozjela kariéru tehdy začínajícího Tima Burtona. Šlo teprve o jeho druhý film, který naznačil spoustu z toho, čím režisér později proslul. Dnes už kultovní dílo o záhrobním gaunerovi, který postrádá jakékoliv způsoby i zábrany, bylo ve své době i kasovním úspěchem, pokračování na sebe nechalo čekat ale dlouhých 36 let. A přijít ani nemuselo. Sice ukazuje, v čem všem byl původní film skvělý, ale na úkor toho, co v něm samotném nefunguje.

Kdo někdy Beetlejuice viděl, tak si jistě pamatuje jeho bíločerně pruhovaný mundúr, tanec kolem stolu v karibském hudebním stylu calypso (a hudbu Harryho Belafonteho vůbec) a pro Burtona tolik typickou estetiku podivnosti. To všechno jsou skvělé kousky, které pomohly podkreslit zábavný a originální film, u něhož se pobavíte dodnes. Stavět hlavně na nich – i když u toho úporně pomrkáváte na znalé diváky – ale nestačí.

Přitom právě to druhý Beetlejuice, který se jmenuje jednoduše Beetlejuice Beetlejuce, dělá a taky na to dojíždí. A to se opravdu snaží. Burton v něm přivedl zpět velkou část hvězd prvního dílu, jako je Winona Ryder a Catherine O’Hara coby Lydia a Delia Deetzovy nebo samozřejmě Michael Keaton jako titulní duch, a doplnil je o další těžké kalibry: Willema Dafoea, Justina Therouxe, Monicu Bellucci nebo (jím vlastně stvořenou) vycházející hvězdu Jennu Ortega. Ani oni ale nedokážou zakrýt to, že příběh pokračování není nic moc, působí vynuceně, možná až vymodleně, a celkově toho obsahuje mnohem víc, než by bylo záhodno.

Beetlejuice Beetlejuice jde do kin přibližně 36 let po událostech prvního filmu a s tímhle časovým odstupem na něj navazuje i jeho příběh. Hned úvodní titulková scéna, která je prakticky totožná s tou původní, vám dá jasně najevo, že tady jde hlavně o velkou nostalgii. Rychle se seznámíme s tím, jak na tom teď jsou Delia a Lydia Deetzovy, tedy nevlastní matka a dcera, které se hašteřily v prvním díle, a taky se spouštěčem aktuálního děje. A pak už se rychle přesuneme do Winter River, místa, kde se všechno posledně odehrávalo, abychom mohli vzpomínat opravdu ve velkém.

Lydia má sama už dospělou dceru, se kterou jí ale vztah moc nefunguje (!), Delia je stále výstřední umělkyní (!) a ve Winter River pořád stojí dům, do kterého se kdysi nastěhovaly, i most, pod kterým ještě předtím zemřeli manželé Barbara a Adam Maitlandovi.

Duchové, kteří chtěli ze svého domu vyštvat nesympatickou novou rodinu a v zoufalství sáhli po službách titulního záporáka, ale tentokrát chybí, protože Burton chtěl údajně odvyprávět „zcela jiný příběh“. Nahradil je proto slizkým Lydiiným nápadníkem v podání Justina Therouxe, její dcerou, kterou hraje Jenna Ortega, a aby ozvláštnil i samotného Beetlejuice, přihodil k němu postavu temné exmanželky Delores… s tím „zcela jiným příběhem“ je to ale dost na pováženou.

Druhý Beetlejuice ho totiž v podstatě nemá, mnohem spíš za sebe a vedle sebe řadí různé události a postavy, které mají za cíl dostrkat děj k setkání s Beetlejuicem nebo to celé prostě jen okořenit svou přítomností a předvídatelnými vtipy a skeči. Výsledkem je film trochu bez duše, který je ověšený a prošpikovaný vším možným, ale smát se vám u něj tak úplně nechce (zvlášť pokud si před ním pustíte první díl). A když už, tak jen z povinnosti.

Kontrast je opravdu velký. Co v prvním Beetlejuicovi plynule teklo, je v druhém tlačené na sílu – proč má Lydia zvláštní vidiny právě teď? Co bylo kdysi příjemně syrové, je dneska uhlazené a bez kouzla – nápad zasadit vrchol filmu do Halloweenu se nabízí, takhle ale vypadá jako v jakémkoliv televizním snímku, burtonovské gotické libůstky jsou pryč. A co teprve Soul Train?!

Tím ale nekončíme. Co sršelo energií, sedí na zadku. Klobouk dolů před výkony Michaela Keatona, který hlavu drží pořád stejně toporně jako před 36 lety. Ve svých třiasedmdesáti ale už pochopitelně nemá takový elán jako dřív, a tak se Beetlejuice sice pořád stejně kření, ale pryč je dřívější křepčení a těkání z místa na místo, které mu dodávaly na éteričnosti. A podobně strnulé je to tak nějak celé. Chybí přirozený příběh a s ním i spád.

Místo Geeny Davis a Aleca Baldwina, tedy Barbary a Adama Maitlandových, kteří byli velkými tahouny minulého dílu, se můžeme koukat na nové tváře – a uštěpačně se pousmát nad vysvětlením, proč v domě, kde měli strávit 125 let, už manželé nejsou. Jenže takový Willem Dafoe paroduje snad sám sebe a od chvíle, kdy ho na plátně uvidíte, se nezbavíte otázky, proč je tam zrovna jeho postava, když ne proto, aby měl Dafoe koho hrát. U Delores Monicy Bellucci vás zase napadne, že filmem prochází snad jen proto, že je aktuální Burtonovou životní partnerkou.

Tohle všechno v kombinaci s mnoha a mnoha opakovanými vtípky, tanečky a situacemi dělá z Beetlejuice Beetlejuice bohužel typický film, který se hodí na nedělní odpoledne na chatě. To, že se i tady zpívá a tančí proti vlastní vůli nebo nosí stejné oblečení, je sice fajn, ale mnohem víc než cokoliv jiného to bolestně ukazuje, jak skvěle tyhle fórky fungovaly v jedničce, která nebyla jen o nich.

Pokud se tedy rozhodnete na dvojku vyrazit – a nejspíš to uděláte, protože aktuální mainstreamová nabídka v kinech většími peckami zrovna nepřekypuje –, doporučujeme se předtím na první díl nekoukat. Pak vám nebude smutno, že se koukáte na sice potřeštěný, ale pořád průměrný halloweenský film.