Hajný z Makova na Instagramu nadchl desítky tisíc Čechů pro záchranu zvířat. Telefon zvedá i v noci
Liboru Šejnovi se podařilo vybudovat záchrannou stanici, jejíž dopad překročil hranice regionu. Milovníky přírody inspiruje přes sítě i naživo.
Je červencová středa odpoledne a mezi voliérami za hájovnou v Makově, třináct kilometrů severně od Písku, se prochází desítky návštěvníků. Rodiny s dětmi, starší i mladší výletníci. Přijeli se podívat na zraněné nebo handicapované vydry, ježky, poštolky, čápy a další živočichy. A možná také chtěli na vlastní oči vidět „toho Hajného z Makova“, jehož fotky a videa o přírodě sledují na sítích.
Tím Hajným z Makova je Libor Šejna, který se svou rodinou a dvěma kolegyněmi už skoro pětatřicet let o divoká zvířata v nouzi pečuje a většinu z nich pak vypouští zpátky do přírody. Jen za loňský rok jich měli v péči přes tisíc, za celou dobu desetitisíce. O všem přitom referuje třeba na Instagramu, kde ho sledují desítky tisíc lidí. A mnoho dalších ho navštěvuje osobně.
„Dneska tu bylo kolem pěti set lidí. To je takový letní průměr,“ říká s klidným úsměvem. Ročně mu pod okny projdou desetitisíce návštěvníků, buď sami v otevřené návštěvní dny, nebo ve skupině. To je ale třeba rezervovat několik měsíců předem. Jen za letošní první pololetí sem například dorazilo 72 školních autobusů, za celý minulý rok dvanáct tisíc dětí.
„Poslední roky, co jsme začali být vidět na sítích, sem za námi jezdí i lidé z Prahy nebo větších dálek. Rád si s nimi povídám a provádím je tu,“ říká Libor Šejna a dodává, že si přeje, aby v Záchranné stanici živočichů Makov, která se nachází u jihočeského Písku více než hodinu jízdy od hlavního města, strávili příjemný čas. Jeho mottem je, „aby se tu zvířatům a lidem líbilo a měli se tu dobře.“
Vytvořit z prostoru za vlastní hájovnou místo, kam budou mířit zástupy milovníků přírody, však rozhodně neměl z počátku v úmyslu. „Začínali jsme v devadesátých letech s kamarádem péčí o zraněné dravce. Oba jsme je milovali, roky jsem je i sám choval. Stloukli jsme pár voliér a učili se za pochodu,“ vypráví s tím, že ho tenkrát lidé znali jako „toho kluka, co zachraňuje jestřáby a výry“.
Já mám prostě lidi i zvířata hodně rád.
Postupem času ale přibývalo druhů, o které se neměl kdo jiný postarat. A tak, když se se ženou přestěhoval do hájovny v Makově, rostly mu za domem další a další voliéry a klece. Na ježky nalezené u silnice, vydry opuštěné matkou, mladé kuny, jezevce i vrabce.
V současné chvíli se Záchranná stanice Makov rozkládá na čtyřech tisících metrech čtverečních a je rozdělena do tří částí – návštěvní, zdravotní a speciální klidové, kde se zvířata připravují na vypuštění zpátky do přírody. Velkou srdcovkou Libora Šejny jsou kromě dravců také bílí a černí čápi, které mohou fanoušci pozorovat i na dálku díky několika kamerám.
„Letos jsme tu s nimi měli úplnou telenovelu,“ vypráví. Ve své záchranné stanici odchovává čápy už pětadvacet let a posledních několik roků se s kolegy stará o handicapovaný čapí pár. Z jeho vajíček se pravidelně líhnou mláďata, která pak míří do divoké přírody. Letos se jim však vyvést vlastní mladé nepodařilo.
„Zato o 250 kilometrů dál, v Rychnově nad Kněžnou, se na komíně vylíhla tři mláďata čápici, kterou opustil samec. Lidé je sledovali, fandili jim, stalo se z toho téma pro město i okolí,“ pokračuje Libor Šejna. Společně s kolegy z místní záchranné stanice se dohodli, že mláďata pomohou zachránit, protože sama samice by je nedokázala uživit, a odvezli je ke zkušenému čapímu páru do Makova.
„Nevěřili byste, jak to lidé prožívají, čápům fandí a žijí jejich příběhem. Až je to někdy trochu za hranou, protože samozřejmě pořád je to příroda, něco se může stát, mohou uhynout cestou na jih nebo hned za první zatáčkou od hájovny,“ říká o svých zkušenostech hajný. Tady to každopádně zatím vypadá na happyend a mláďata, opatřená malými vysílačkami, se už brzy vydají na samostatnou cestu za svobodou.
„Příběh má i lidsky srdečný konec. Ozvala se nám paní místostarostka z Rychnova s tím, že děkují a posílají nám z rozpočtu příspěvek na jejich odchov. Samozřejmě jsem rádi za každou podporu, ale tohle jsem vnímal hlavně jako propojení mezi lidmi na dálku a jako vzkaz, že naše práce má smysl i tam, kam nedohlédneme,“ usmívá se Libor Šejna.
Záchranná stanice funguje jako příspěvková organizace, založená pod Českým svazem ochránců přírody. Z ročního rozpočtu přibližně čtyř milionů korun získává kolem půl milionu korun od státu, zbytek si obstarává sama od kraje, obcí a nemalou část od dobrovolníků a firem. „Upřímně řečeno by mi dávalo smysl, kdybychom nejen my, ale všech 35 záchranných stanic po celém Česku, měli od státu mnohem víc prostředků,“ přiznává Libor Šejna.
„Přece jen to nejsou naši čápi nebo ježci, péče o ně je nákladná a stát svým způsobem spoléhá na to, že je u silnice nenecháme bez pomoci. Vlastně napravujeme to, co je mezi člověkem a přírodou porouchané, ale chybí nám k tomu systematické financování,“ sdílí hajný názor na rozpočet. Záchranná stanice pod okny jeho domu přitom funguje 24 hodin denně a její provoz zvládá za pomoci rodiny a dvou kolegyň.
Za ještě důležitější než samotnou záchranu konkrétních jedinců považuje hajný z Makova možnost ovlivnit veřejnost a ukazovat lidem, co to znamená, starat se o přírodu. „Proto mi to celé i po pětatřiceti letech dává smysl. Když vidím, kolik lidí sleduje naše videa nebo kolik dětí sem nadšeně přivede své rodiče, mám pocit, že to celé neděláme zbytečně,“ říká Šejna.
Jeho záběry mají jen na Instagramu téměř 70 tisíc sledujících, na YouTube dalších 23 tisíc. Jeho práce má ale i své stinné stránky. „Lidé mě znají ze sítí a často jsem první, na koho si vzpomenou, když potkají zraněné zvíře,“ směje se u vyprávění, jak mu často o půlnoci zvoní telefon a zachránce malého ježka z Beskyd se chce naléhavě poradit, co s ním.
Vzdálené milovníky zvířat pak odkazuje na web Zvíře v nouzi, kde najdou mapu kontaktů na síť stanic i rady, jak zraněným zvířatům pomoci. „My jsme možná nejvíc vidět, ale stejně užitečnou práci dělají desítky kolegů v záchranných stanicích po celé zemi,“ připomíná.
Na otázku, jak dlouho ještě plánuje být „tím Hajným z Makova“, odpovídá Libor Šejna dost jasně: „Ještě hodně dlouho doufám. Jsem v Makově doma. Mám tu hájovnu, rodinu, vnoučata, z jedné strany zahradu, z druhé stanici. Dává mi smysl, co se nám společně s kolegy daří tvořit. Tady i na dálku. Já mám prostě lidi i zvířata hodně rád,“ říká na závěr a nedá se mu to nevěřit.
