„Je to trochu větší masakr, než jak to vypadalo z pohodlí karlínské kanceláře,“ zavolá na mě kolega Ondřej Rošický, když se na kolech brodíme rozbahněnou cestou u Labe. Právě máme za sebou asi 50 kilometrů – on na silničce, já na horském kole – a míříme do dvou pivovarů, ve kterých už máme domluvené rozhovory. Na nějaké přestávky není prostor, jen občas vytáhneme dron, který nás část cesty natáčí. Obsah na sociální sítě musí být, to je jasné.

Za chvíli už Ondra padá do jedné z louží, navíc mu v tu chvíli nešla odcvaknout tretra z pedálu. „Pusť,“ říká – a já místo toho, abych běžel na pomoc, chvíli přemýšlím, co mám vlastně pustit. Každopádně nám začíná být zřejmé, že do prvního pivovaru nestihneme dorazit včas. Oba jsme špinaví a potřebujeme se před rozhovory aspoň trochu opláchnout. Já několikrát špatně odbočil. A jako cykloamatérům nám také pomalu docházejí síly. Kolega má naštěstí zásobu energetických gelů, které nám nakonec pomůžou.

Po bahnitém terénu to jelo lépe mně, většinu cesty ale tvoří asfalt, kde už má převahu Ondra. Začínáme v pražském Karlíně, kousek od redakce CzechCrunche. Pokračujeme kolem Botiče, pak nás čeká výšlap na Černý Most a do Horních Počernic. Po 25 kilometrech jsme u Labe. Prosvištíme přes Čelákovice, Lysou nad Labem a Nymburk. A konečně máme před sebou první z našich cílů. Načasování je vlastně ideální – zrovna začíná mrholit.

Před branami Poděbradského Zdroje nás už vyhlíží jeho šéf Ludvík Gebauer. Omluvíme se za bezmála hodinové zpoždění a jdeme se v rychlosti umýt do místní restaurace, která sídlí v přízemí zrekonstruovaného měšťanského pivovaru, kde se pivo vařilo již od roku 1502. Po roce 1950 byla výroba přerušena, v 90. letech se dokonce uvažovalo o demolici části komplexu, který za minulého režimu sloužil jako servisní středisko pro náklaďáky a později jako skladiště brambor a řepy.

Po revoluci získala pivovarský areál jedna investiční společnost v rámci dražby majetku okresního podniku služeb v Poděbradech. Tato skupina vlastnila několik průmyslových komplexů napříč okresem – a jedním z jejích minoritních podílníků byl i děda Ludvíka Gebauera. Když se pak naskytla příležitost budovu bývalého pivovaru koupit, nabídl ji svému zeťovi, který se v té době věnoval obchodu s nábytkem z Německa, vyklízení bytů i rekonstrukcím, a zrovna sháněl vhodné prostory.

Foto: Poděbradský Zdroj

Gebauerovi rodiče nejprve zakoupili za nižší jednotky milionů korun jen přední část pivovaru, kterou zrekonstruovali na byty, kanceláře a prodejní plochy. Zadní sekci areálu – tu, kde se dnes nacházejí pivovarské provozy – přikoupili až o několik let později, konkrétně v roce 1994. „Doslova na poslední chvíli. Bylo to 14 dní před vypsáním demoličního výměru,“ vzpomíná jejich syn Ludvík. Ani tehdy však jeho rodina ještě neuvažovala o obnovení vaření piva.

V roce 2009 se ovšem Gebauerovi rozhodli otevřít pivovarskou restauraci – a k ní se vlastní pivo přímo nabízelo. O osm let později začali vařit zlatavý mok, nejprve pouze pro potřeby krčmy, teď už ho ale dodávají do různých hospod a restaurací i třeba do regionálních prodejen řetězců Albert nebo Kaufland. Významným odběratelem je také řetězec Turbo Pizza s necelými 40 pobočkami po celých Čechách.

A vlastně ani sám Ludvík Gebauer, který vystudoval ekonomiku a podnikový management, původně nepředpokládal, že jeho profesní život bude nakonec spjatý právě s pivovarnictvím. „Dnes se věnuji i realitám, zároveň jsem ale rodičům vypomáhal tady v pivovaru už jako náctiletý. A když se člověk něčemu věnuje naplno, nalezne v tom lásku,“ líčí osmadvacetiletý šéf Poděbradského Zdroje.

Právě on koneckonců rozhodl rozšířit prodej produkce i mimo vlastní restauraci, protože v tom viděl velkou příležitost. Aktuálně Poděbradský Zdroj vaří zhruba 1 200 hektolitrů ročně, přičemž preferuje stabilní portfolio. „Spousta pivovarů má ve stálé nabídce deset i více druhů piva. Často je ale nezvládají všechny prodávat. Za mě to není dobrá cesta,“ vysvětluje Gebauer.

Vedení firmy postupně přebírá od otce – a podle jeho slov vše probíhá poklidně. „V 95 procentech věcí se shodneme. Vím, že existují rodiny, kde dochází ke konfliktům při generačním předávání firmy. U nás tomu tak není, máme zdravé vztahy,“ pochvaluje si. Pivovar i s restaurací dnes zaměstnává kolem 20 lidí a je podle Gebauera dlouhodobě v zisku. „Obrat máme do 10 milionů korun a nejsme zatíženi žádnými úvěry ani leasingy.“

O otevření další restaurace však neuvažuje, a to ani v rámci Poděbrad. „Největší bolest gastra je sehnat personál. Otevření další pobočky by navíc stálo spoustu nervů a času, který teď nemáme nazbyt,“ vyjmenovává pivovarník, který spíš přemýšlí o tom, že by si v budoucnu udělal rekvalifikační kurz na sládka. Vaření piva by ho totiž skutečně bavilo.

Velkou pozornost teď také věnuje rostoucímu trhu nealkoholických nápojů. „Aktuálně vaříme nealko radler s příchutí pomeranče a grepu. A tímto směrem se určitě budeme ubírat dál, protože segment výrazně roste,“ zdůrazňuje. Současně si uvědomuje zvyšující se zájem o různé speciály. Základ nabídky Poděbradského Zdroje tvoří dva ležáky, IPA a svrchně kvašený ale, sezónně přibývají i kyseláče. Výhledově pak Gebauer uvažuje i o stoutu.

Pro příští rok plánuje navýšení výroby na 1 500 hektolitrů – případně i více, pokud se bude dařit. Rád by také pořídil větší automatickou plničku na plechovky, nedávno pak v areálu nainstaloval solární elektrárnu. Kromě toho se dál věnuje správě nájemních prostor ve zbytku budovy starého pivovaru. „Je tak vidět, že místo agresivního růstu volíme dlouhodobou strategii,“ uzavírá Gebauer.

A my s kolegou už zase nasedáme na bicykly. Vůbec se nám nechce pokračovat v cestě, avšak musíme – další rozhovor máme domluvený za hodinu, a to 20 kilometrů odsud. Za několik málo okamžiků necháváme Poděbrady za sebou a vyrážíme dál na východ. Naši příští zastávku ale popíšeme až v dalším textu. Mezitím můžete v komentářích tipovat, který pivovar jedeme navštívit teď.