V polovině února padal jeden teplotní rekord za druhým, jako by se meteorologické stanice po celé zemi předháněly v tom, která naměří víc stupňů Celsia. Pro majitele lyžařských center, zvlášť v době jarních prázdnin, noční můra. Ovšem už několikátá, protože s klimatickou změnou je čím dál jasnější, že české zimy budou víc blátivé než bílé. Když si o tom povídáme s Marcelem Souralem, zakladatelem developerské skupiny Trigema, které patří sjezdařský areál Monínec a od podzimu i areál v Rokytnici nad Jizerou, jen se usmívá: „Investice na horách dávají mega smysl,“ říká.

Pak se vášnivě rozmluví o moderních technologiích, díky kterým mají na Monínci s maximální nadmořskou výškou 700 metrů víc sněhu než v Krkonoších. Po chvilce ale připustí, že lyžování, minimálně v českých podmínkách, bude z pohledu rekreačního byznysu jen takový bonus. „Cestou je celoroční provoz,“ říká a vyjmenovává, že dnešní klienti potřebují zábavu pro každé počasí, tedy wellness, bazény, bobovou dráhu, trampolíny…

A k tomu je také potřeba postavit hotely nebo apartmány, což je něco, co Soural a jeho Trigema umí. Patří totiž k významným pražským developerům, v metropoli loni na trh pustili například hodně diskutovaný karlínský projekt Fragment s luxusními nájemními byty, který podpírá socha ženy od Davida Černého, letitého Souralova souputníka. Na Smíchově zase dokončují komplex Lihovar a v Nových Butovicích, které jsou byznysovou základnou Trigemy, chystají stavbu komplexu Top Tower, vyzdobeného gigantickým modelem vraku lodi.

V rozhovoru pro CzechCrunch Marcel Soural popisuje, jaké má plány s Rokytnicí nad Jizerou, jaké další středisko by chtěl získat, jak funguje Monínec i které projekty jsou před dokončením či rozjezdem v Praze.

Venku máme deset stupňů, únor zatím připomíná spíš jaro. Jak je ve vašich areálech?
Máme dva aktivní areály v Rokytnici nad Jizerou a na Monínci, kde máme skoro metr sněhu a statečně lyžujeme.

Jak je možné, že zrovna na Monínci, ve středních Čechách, máte víc sněhu než v Krkonoších?
Máme tam hodně propracované technologie a dost vody, kterou dokážeme vychladit. Máme plnou kapacitu děl TechnoAlpin, a když začne mrznout, dostaneme na kopec 75 vteřinových litrů, takže svah dlouhý 1,2 kilometru jsme schopni zasněžit z nuly do plna za tři dny. A na počasí, jaké je teď v únoru, používáme zařízení Snowfactory. To dokáže vyrobit sníh i v plus třiceti stupních.

Tam musí být nějaká chemie, ne?
Žádná chemie, Snowfactory vytváří ledové šupiny, které mají jádro minus pět stupňů Celsia. Funguje na principu ledničky. Klasický technický sníh vzniká tak, že pod tlakem rozstřikujete vodu, děláte z ní mlhovinu a ta se v mrazu mění na sníh. Potřebujete ale, aby mrzlo. Showfactory je řešeno jinak: máte v něm primární okruh, kde obíhá chladivo, které ochlazuje povrch válce. Do něj vstřikujeme vodu, která na jeho stěnách namrzá a seškrabává ji zvláštní škrabka. Led se pak šnekovým podavačem posouvá dál a s pomocí kompresoru ho potrubím ženeme na sjezdovku.

Ledové šupiny mají vnitřní teplotu zmíněných minus pět stupňů, takže vydrží déle. A když je nakombinujeme ještě s technickým sněhem a s přírodním, vznikne hodně specifický mix s dlouhou trvanlivostí. Velkou roli hrají i rolby, protože když vám sníh načechrají a dostane se do něj teplý vzduch, tání se zrychlí. Ale pokud používají hloubkově frézu a děláte ze svahu spíš ledovec, vydrží zase víc. No a pokud si uděláte sněhové hospodářství dostatečně dopředu, je to ještě něco úplně jiného. Na Monínci jsme si v lednu, když nasněžilo, vytvořili zásoby, pak se dá i teplá zima dobře přežít. Problém je ale jinde – jakmile se udělá teplo, lidé vytáhnou kola a nechtějí jet na lyže.

Je to ale dlouhodobě udržitelné?
To záleží. Například déšť umělému sněhu nevadí tolik jako teplý vítr. Když fouká jihozápadní fén, dost to ničí. Loni jsme na Monínci také poprvé vyzkoušeli udělat si zásobu na rok dopředu. Navršili jsme osm metrů vysokou a patnáct metrů dlouhou hromadu sněhu, uskladnili jsme do ní cca deset tisíc kubíků sněhu a překryli ji speciální termoizolační plachtou z Norska, která odráží UV záření.

Kolik z něj vydrželo?
Polovina. Takže při startu letošní sezóny jsme měli rovnou pět tisíc kubíků sněhu. Investice do plachet se nám vrátí za tři roky. Sníh rozhrneme na části sjezdovky a ušetříme energii na výrobu nového. Lidé pak místy lyžují na rok starém sněhu, aniž by to poznali.

Jaké další technologie vám pomáhají?
Online zjišťování výšky sněhu. V létě si naskenujete s pomocí dronu nebo letadla kopec a v zimě na něj postavíte rolbu, která komunikuje se satelitem. Systém dokáže určit, jak vysoko se rolba nachází nad pevnou zemí a kolik je tedy na svahu sněhu. V tu chvíli vám efektivita sněhového hospodářství roste o 20 procent, protože nejezdíte naslepo. Existují dokonce rolby, které vysílají laserový paprsek a dokáží samy určit výšku sněhu při jízdě. To je ještě lepší řešení, protože rolbař ví, jaká je situace ne pod ním, ale před ním.

Takže na Monínci jste si sněžnou alchymii osahali a teď ji aplikujete i v Rokytnici?
Přesně tak. Na dvě rolby v Rokytnici jsme už nasadili satelitní systémy, abychom lépe viděli, kolik je kde sněhu. Děláme i tendr na pořízení nových, jedna moderní rolba vyjde na zhruba 12 milionů korun. Nicméně z toho, co jsme se naučili na Monínci, toho děláme v Rokytnici zatím málo, protože jsme tam vstoupili teprve koncem září, těsně před zahájením zimní sezóny. I přesto jsme tam již letos nasadili software dynamických skipasů a příští rok bychom rádi instalovali Snowfactory.

A dál?
Problém Rokytnice je, že má dlouhodobě nedostatek vody, není tam žádná velká vodoteč. Takže se chystáme na stavbu retenční nádrže, která by v létě fungovala i jako přírodní koupaliště. Musíme ale počkat na změnu územního plánu.

Co Šumava a vaše středisko v Železné Rudě, kde máte také velké plány, ale narážíte na papírování? Tam to asi pořád stojí, že?
Stojí i nestojí. Děláme teď průzkum živočišných druhů. Ten už jsme sice jednou dělali, ale protože jsme pak čekali na povolení od ministerstva životního prostředí, tak nám propadl, takže ho musíme dělat znovu. Je to pořád dokola.

Vy byste ale přece klidně ještě někde něco koupil…
Lyžařský byznys je dnes těžký. Když máte štěstí, vyrazíte ze sezóny 100 dní lyžování. Bavíme se o třech měsících od půlky prosince do konce března, kdy musíte areál vyztužit technologiemi, abyste v něm měli po celou dobu sníh. To ale stejně není dlouhodobá cesta, tou je celoroční provoz. Lidé budou totiž na hory jezdit vždycky. V zimě, když to půjde, budou lyžovat, v létě jezdit na kolech a chodit po kopcích, když je tam lanovkou vyvezete. Musíte ale vybudovat alternativu na období, kdy to není nic moc, jako máme teď. Wellness, bobovou dráhu, bazén, trampolíny pro děti, prostě zábavu.

Takhle to tedy dává smysl?
Dává to mega smysl. Jednak to umíme, což jsme ukázali na Monínci, jednak jsme developeři. A i v tomto ohledu jsou na horách velmi zajímavé příležitosti. Musíme postavit infrastrukturu, hotely, bydlení… Na Monínci, který má roční obrat kolem 85 milionů korun, připadají tržby na zimní sezónu zhruba z poloviny. Ale samozřejmě důležitost zimy a lyžování bude klesat a bude z toho spíš takový bonus. Hory ovšem budou i nadále atraktivní, nezmizí.

V Rokytnici plánujete i nějaký development?
Už jsme získali tři největší brownfieldy přímo v Rokytnici, které máme pod smlouvou. A již pracujeme na územních studiích, aby v okamžiku, až dojde na změnu územního plánu, což bude snad za rok, jsme už měli jasno, co tam můžeme postavit, a měli hotové i projekty pro stavební povolení.

A které středisko byste rád ještě získal? Mluví se o Harrachově.
Ano, Harrachov, který je od Rokytnice přes kopec, nás zajímá. Bude se to dát propojit – ze Studenova se postaví lanovka na Rýžoviště. Byla by to přes čtyři a půl kilometru dlouhá kabinovka Rokytnice–Horní Domky, Studenov a Rýžoviště. Šlo by o nejdelší lanovku v Česku.

Komu Harrachov patří?
Skladba vlastníků je podobná jako ve Špindlu, hlavní část patří České unii sportu, něco Svazu lyžařů České republiky a minoritu má i město Harrachov. Teď zvažují, komu areál svěří. Rádi se zúčastníme výběrového řízení. Je možné, že neuspějeme a že to do dlouhodobého pronájmu získá například Igor Rattaj a jeho skupina Tatry Mountain Resorts, kteří provozují Špindl. My pak ale nebudeme mít důvod to propojovat. Jediné možné propojení Rokytnice a Harrachova je, že oba areály budeme provozovat my.

Teď je navíc v územních plánech dokonce nakreslený železniční tunel mezi Rokytnicí a Harrachovem, tunely většinou dělá stát a já státu ušetřím. Přijdu a řeknu, ať nedělá tunel, ale ať se podílí na PPP projektu a propojíme to lanovkou. Uděláme to vlastně jako městskou hromadnou dopravu. Z Harrachova bychom mohli lanovku napnout i do Polska do Jakušic, kam nainvestovali Poláci šílené peníze. Dokonce Harrachov se chce s Jakušicemi spojit pro mistrovství v zimních sportech. Na polské straně by se mohlo běžkovat, na české sjezdovat.

Plánujete všechny areály po vzoru Monínce také provozovat?
Rokytnici provozujeme, pokud bychom vstoupili do Harrachova, tak také. I v Harrachově by ale podobně jako v Rokytnici musela proběhnout změna územního plánu, což by trvalo tak tři čtyři roky. Propojení by tedy bylo možné nejdřív za pět let. Nejdřív. Pokud by to bylo v roce 2030, byl by to obrovský úspěch. V okamžiku, kdy by se to podařilo, vznikne největší zimní středisko v Česku.

Takže větší než Špindl.
Ano. My ale z Rokytnice Špindl dělat nechceme. Někde jsem řekl, že budeme lepší než Špindl, a teď se všichni ptají, jestli to chci dělat jako ve Špindlu. Nechci. V Rokytnici dobudujeme infrastrukturu poplatnou dnešní době. Nechceme z Rokytnice dělat český Aspen, uděláme z toho to, co máme na Monínci. Mělo by to být především pro rodiny s dětmi, pro širokou veřejnost, aby se tam mohl zrekreovat každý.

Vaše byznysová základna je ale v Praze, co momentálně chystáte v developmentu tady?
Doděláváme první etapu Lihovaru, které říkáme severní. Hotová bude v prvním kvartále 2024. Na to chceme hned navázat další výstavbou. Máme tam dva památkově chráněné objekty, jedním byla varna, kde je nyní Musoleum Davida Černého, druhý je komín, který od dubna začneme podchytávat a sanovat. Střední a jižní etapu Lihovaru pak chceme začít budova prvního června. Dokončená by měla být do druhé poloviny roku 2026.

Celý Lihovar tak bude dokončený s Dvoreckým mostem. Náhoda nám v tomto případě docela přála, protože se tím rychle propojíme s Podolím a Žlutými lázněmi. S Andělem to bude trvat déle, protože mezi námi a Andělem jsou další asi čtyři developerské projekty, které se ještě nějakou dobu budou stavět. Než tam bude souvislá zástavba, bude to trvat asi pět až deset let. Našim klientům říkáme, že jim stavíme budoucnost, že nemají koukat na to, co je teď, ale co bude za těch deset let.

Chystáte ještě něco dalšího?
Za rok chceme začít stavět dvě věžičky na Kamýku, cca 170 bytů. Nyní je projekt ve fázi stavebního povolení. Kromě toho dostavujeme bytový dům Paprsek, což je 290 bytů u metra Stodůlky, ten je teď ve fázi pokročilé hrubé stavby, kdy už je hotový monolit, jsou osazená okna, příčky vyzděné, teď by se měly dělat rozvody a podobně. Chceme projekt dokončit do konce letošního roku. A pak se začínáme těšit na tu Rokytnici, protože tam snad začneme stavět první rezidenční projekty podle mého odhadu na jaře 2026.

To je vaše první horská výstavba?
Jako první jsme postavili apartmány na Monínci, tehdy to nikdo neznal. Mysleli jsme si, že apartmány po jednom prodáme a zpětně si je pronajmeme. Jenže jsme nikoho nenašli, tak jsme si je nechali. Byť půlku jsme později rozprodali. Bylo to pro trh brzo, jako spousta věcí, které v Trigemě děláme.

Trigema je známá spoluprací s Davidem Černým, vy už jste ji ostatně sám zmínil. Plánujete jít touto cestou i v Rokytnici?
S Davidem jsme se teď dohodli na instalaci čtyřmetrového sousoší ve Veselí nad Moravou, kde stavíme vinařství. V květnu se bude otevírat první etapa. Což jsou apartmánové domy, kde je asi sto lůžek, a bistro přímo u Baťova kanálu. Vinařství se jmenuje Dog in Dock a David zde úplně vykročil ze svojí zóny a vymyslel sochu s motivem psů. Úplně stejně by nějaké dílo mělo být součástí i Rokytnice.

Hodně se poslední dobou mluvilo třeba o jeho soše ženy u komplexu Fragment s prémiovými nájemními byty v pražském Karlíně. Jak to hodnotíte, je to úspěch?
Ano je. Moc nám nepomohl covid, kdy ceny stavebních prací a materiálů létaly jak na horské dráze. Na druhou stranu to, že se brzdila výstavba rezidenčního development a bytů je na trhu nedostatek, nám zase pomohlo. Parametry nájmů, které jsme si říkali před zahájením výstavby, se podstatně změnily v náš prospěch. Ve Fragmentu nyní pronajímáme byty za sedm set korun za metr čtvereční a více.

Průměrná cena v Praze je přitom 430 korun za metr a měsíc. Máme tam vše pronajaté, máme dokonce i čekací listinu, takže z tohoto pohledu je to úspěšný projekt a my na něj navazujeme dalšími. Na Lihovaru se už nyní v části, kterou si necháváme do nájemního bydlení – to je 64 bytů –, sestavuje interiérový nábytek a je to kvalita Fragmentu.

Cena bude podobná?
Bude nižší, asi 600 až 650 korun. Lokalita zatím není dostavěná. Karlín byl kdysi taky nic moc, vím to sám, několik let jsem tam bydlel. Teď už je super, zrekonstruovaný. Proto je při koupi bytu důležité vnímat, že ta část Smíchova, kde Lihovar vzniká, bude také super. A pro nájemce, který je nomád a může cestovat po různých bytech, to bude připravené.

Chceme tam vytvořit největší food market v Praze, kde bude šestnáct až dvacet restaurací se zajímavým konceptem, bude to součást komína, do kterého chceme ještě zabudovat výtah a mít z něj vyhlídku. Kromě Musolea Davida Černého tam chystáme i další Galerii Czech Photo, tentokrát s multimediálním konceptem prezentace výstav. Bude tam i supermarket, velké fitko, kadeřnictví, mateřská školka, bufet Dog in Dock, hřiště pro děti a psí loučka. Až bude vše dokončeno, tak ta lokalita bude moc pěkná. Pak bude Smíchov něco úplně jiného, druhý Karlín a náš projekt Lihovaru tomu bude vévodit.