Kateřina Němcová je jedna z nejúspěšnějších českých šachistek poslední doby, vicemistryně Evropy i mistryně světa do osmnácti let. Šachy ji v životě zavedly na místa, kam by se bez nich nejspíš nevydala, a mluví o nich s nadšením jako o hře, jejíž pravidla se dají aplikovat i v životě.

První turnaje hrála už v pěti letech a nakonec reprezentovala USA, učí hrát děti, studenty a třeba i americké vězně. „Amerika mě naučila, že chyby nejsou selhání, ale přirozená součást růstu – jsou přímo důkazem, že se člověk snaží posunout dál,“ říká. Kromě toho se věnuje výzkumu v paliativní péči, pracuje na knize pro děti a podílí se na podcastu o křesťanství.

Zkuste ji ale pozvat na kafe k popovídání o cestování nebo vědě, a s největší pravděpodobností stejně skončíte u šachů. V rozhovoru pro CzechCrunch vypráví, jak ji šachy dovedly až k americké reprezentaci, jaké to je žít na dvou kontinentech nebo o tom, co by poradila ženám, které chtějí v šachách uspět.

Pamatujete si, jak jste se k šachům dostala?
Vůbec. U nás doma byly šachy stejně samozřejmé jako pexeso nebo stavebnice. Táta pochází ze šachové rodiny a vždy do nich byl nadšený. Nejdříve je naučil mámu a poté trénoval i nás čtyři nejstarší děti. My jsme je pak naučili další tři mladší sourozence a dnes hrají i neteře a synovci. Je to taková rodinná kultura.

To není úplně obvyklé.
Myslím, že pro okolí bylo zvláštní právě to, že jsme hráli šachy jako celá rodina. Před třiceti lety šachy nebyly tak populární jako dnes, a už vůbec ne u holek. Někteří učitelé neměli moc pochopení pro moje absence kvůli turnajům, ale velkou podporu jsem naštěstí měla u ředitelky. Když se na tu dobu podívám zpětně, nevnímala jsem šachy jako životní cestu – prostě mi šly, vyhrávala jsem, bavily mě, a tak jsem je brala jako koníček, který se daří a má smysl v něm pokračovat. Teprve později jsem pochopila, že pro mě mohou znamenat mnohem víc.

Vy jste ale i na turnaje jezdili jako rodina. Ani to asi nebylo běžné.
Zpočátku ano – první turnaj jsem hrála už v pěti letech. Často jsme cestovali jako celá rodina, jindy jen sourozenci. Pamatuji si třeba cestu na turnaj do Francie, kde nás taťka vzal do výrobny voňavek. Každému jednu koupil a auto nám ještě měsíce vonělo jejich vůní. Nebo když jsem byla sama s mladší sestrou na mistrovství ČR – buď jsme hrály partie, nebo koukaly na filmy, ani na snídaně jsme nechodily. Nakonec to ale stačilo a obě jsme získaly medaili.

Kdy se pak dětské hraní přehouplo do soutěžní kariéry?
V osmi letech jsem vyhrála mistrovství ČR dívek do osmi let a dostala se do dětské reprezentace. V šestnácti jsem už jela na mistrovství světa týmů za ženskou reprezentaci. Hrála jsem tedy individuální i týmové mistrovství světa, Evropy i olympiádu. Bylo toho hodně. Na mezinárodních akcích mi ale často těsně unikla medaile a odjížděla jsem zklamaná.

Zlom přišel, když jsem skončila druhá na mistrovství světa a následující rok vyhrála mistrovství Evropy do osmnácti let. Najednou jsem cítila, že patřím mezi špičku a jsem schopná vyhrát turnaj. V tu chvíli mi všechna předchozí zklamání dávala smysl a už mě nijak netrápila.

V určitém bodě jste se rozhodla odejít do USA. Proč?
Po úspěchu na mezinárodní scéně jsem dostala nabídku šachového stipendia v Texasu. V té době jsem studovala zdravotnickou školu a řešila, kam dál. Lákala mě možnost studovat v angličtině, být součástí univerzitního šachového týmu, žít v Americe a vyzkoušet něco úplně nového.

Jak vypadá šachové stipendium na americké univerzitě?
Funguje to podobně jako u jiných sportů – univerzita vám uhradí studium, ubytování i knihy výměnou za reprezentaci. Kromě výuky a každodenních esejů jsme měli tři tréninky týdně, víkendové turnaje i komunitní akce. Bylo to náročné, ale zároveň nesmírně obohacující.

Nadchla mě otevřenost americké akademické kultury. Rozhodla jsem se pak pokračovat i v magisterském a doktorandském studiu na dalších amerických univerzitách. A nakonec USA i reprezentovat.

Proč ale ne Česko?
Postupně jsem si uvědomila, že je těžké být součástí českého týmu, když žiju za oceánem – nemohla jsem jezdit na soustředění, náklady na letenky byly vyšší než odměny za akce a v týmu jsem se necítila úplně dobře. Dnes to vnímám jako jedno z nejlepších rozhodnutí – otevřelo mi dveře do americké reprezentace, kde se cítím skvěle a bojujeme o medaile na olympiádách. V turnajích v Americe jsou velké finanční fondy a když uspěji, můžu pak investovat do svého dalšího rozvoje. Mohla jsem se tu také dostat k trenérským a komentátorským příležitostem.

Šachy jste hrála i v amerických věznicích. Jak k tomu došlo?
V šachovém klubu v St. Louis jsem působila jako velmistryně v rezidenci – něco jako trenér, který vede lekce a je k dispozici členům. Nabídli mi možnost učit pravidelně v jednom vězení a poté dělat workshop třeba i ve vězení s maximální ostrahou. S workshopy ve vězeních jsem měla zkušenost již z dob studia v Arizoně, kdy jsem jich pár vedla ohledně komunikace. Proto jsem do toho šla s nadšením.

O co v takových aktivitách jde? O odreagování? Učení?
Šachy jsou skvělým nástrojem na podporu kritického myšlení, trpělivosti, soustředění i respektu k protihráčům. Pro lidi ve vězení to je zážitek hrát s velmistryní a pro mě zase být s nimi – jejich přítomnost a zaujetí je vždy silné. Jeden z nich mi po workshopu napsal, že je to poprvé po letech, co mu někdo řekl, že je v něčem dobrý. Takové momenty mi potvrzují, že šachy nejsou jen fajn hrou, ale i nástrojem růstu a sebevědomí.

Jaké to bylo být ženou v takovém prostředí?
Být jedinou ženou mezi muži pro mě není nic neobvyklého – v šachu je to běžné, takže jsem na to dostatečně připravená. Někdo měl obavy učit ve věznici kvůli možnému nebezpečí, ale já ho vnímám jako minimální. Je tam ostraha a vězni musí mít „dobré chování“, aby jim takovéto akce vůbec povolili.

Připomíná to běžný workshop nebo přednášku na výšce s extra motivovanými studenty. Věděli, že nejsem psycholožka ani dozorce, co je chce nějak sledovat, ale šachistka – a k partii usedáme se stejnou startovní pozicí. To je na šachu to nejsilnější: na chvíli mizí všechny rozdíly a rozhoduje jen to, co kdo dokáže vymyslet.

Co důležitého jste se v Americe ještě naučila?
Je toho hodně. Amerika mě nadchla pozitivním přístupem a hravostí. Ovlivnila mě i sociálně – pomohla mi víc rozumět historickým kořenům rasismu a dalších „ismů“. Díky tomu mám větší pochopení, toleranci a otevřenost vůči lidem různých kultur nebo struktur. Také mi dala pochopit různá nastavení a přístupy. Jako například to, že chyby nejsou selhání, ale přirozená součást růstu – jsou přímo důkaz, že se člověk snaží posunout dál. Nebo, že člověk má opravdu velký potenciál a často si při plnění svých plánů stojí pouze sám v cestě.

Nyní již nehrajete šachy profesionálně, máte spoustu dalších aktivit. Kam se profesně vydáte dál?
Stále je možnost, že se k profesionálnímu hraní vrátím. Teď ale žiji v Praze a částečně pracuji ve výzkumu na 3. lékařské fakultě UK, kde se zabýváme paliativní péčí a komunikací mezi lékaři a pacienty. Tahle práce mi dává velký smysl. Vedle toho učím šachy soukromě a spolupracuji s americkou šachovou federací i klubem v St. Louis. Teď zrovna jsem byla vedoucí delegace na turnaji v Peru.

Pracuji na šachové knížce pro děti, která by měla vyjít v češtině v příštím roce, a připravuji větší projekt zaměřený na trénink dětí i dospělých. Také jsme se sestrou Karolínou a kolegou Markem Jílkem před pěti lety založili Ecclesia podcast. Dnes už ho tvoříme jako sedmičlenný tým a zveme si inspirativní hosty k rozhovorům o víře.

A co byste vzkázala holkám nebo i ženám, které také chtějí hrát šachy?
Ať se do šachu pustí! Popřála bych jim, ať jim šachy přinášejí radost i výzvy – a zároveň bych je povzbudila, že mají stejný potenciál jako muži a mohou si klást vysoké cíle. Budu ráda, když se potkáme na online trénincích nebo šachových akcích.