„Umění je něco pro někoho a nic pro všechny,“ cituje v dokumentu Galaxie Amonit hudebník Pavel Harant českého básníka Vladimíra Holana. Pětatřicetiletý umělec vystupující pod jménem Paulie Garand je i přes svůj stále relativně nízký věk jedním z nejzkušenějších rapperů české hudební scény. Na svém kontě má bezmála desítku alb vydávaných v rámci hudební formace BPM, ale především coby sólo interpret pod labelem Ty Nikdy Records.

Na hudební scéně je přes patnáct let, během kterých objezdil kluby snad ve všech koutech republiky. V původem zlínském vydavatelství působí přes deset let, jeho domovem je ovšem Liberec, město v podhůří, ke kterému se často vrací i v textech. Přestože je Paulie Garand rapper, jeho hudba je silně ovlivněna soulem, jazzem, indie a dalšími žánry. Díky tomu ho někteří přirovnávají k zesnulému rapperovi Macu Millerovi.

Na tuzemské scéně je fenoménem, kterému se daří prosazovat i v mainstreamu – a hrají ho tak například i rádia. Jak ovšem sám říká, pro interprety, jako je on, jsou dnes stěžejní úplně jiné platformy. Proč dal přednost rapu před filmovou tvorbou, o tom, že rap je byznys, který se dá dělat i z pokojíčku a nemá daleko k umění, i o procesu tvorby nové desky hovoří v rozhovoru pro CzechCrunch, během nějž jsme si proti novinářským zvyklostem tykali v souladu se street culture, která je mu blízká a kde vykání působí jako pěst na oko.

O tobě je známo, že jsi velký filmový fanoušek, který odmala koukal na akčňáky s Van Dammem. A pak film i studoval. Co tě ale přivedlo k rapu?
Ty cesty byly dvě. První vedla přes mého bráchu, který je o čtyři roky starší. Kradl jsem mu kazety s hudbou a na jedné byl House of Pain. To mě dostalo svou energií. Měl tam také album od české kapely Chaozz, ta mě přesvědčila o tom, že mě tenhle žánr baví poslouchat. Druhá cesta byl skate. Do skateparku chodili různí týpci, pouštěli tam z kazeťáku hudbu. A tam jsem poprvé slyšel PSH, DeFuckTo, K.O. Kru. A díky tomu všemu jsem začal s rapem i já sám.

S rapem jsi začal v rámci formace BPM. Jak zásadní pro tebe ale tehdy bylo, že ses dostal do labelu?
Zásadní to bylo velmi, a to z mnoha důvodů. Vždycky jsem si přál mít svou vlastní značku. Nebo právě patřit pod label, se kterým budu dělat oblečení, hudbu nebo cokoliv, co mě bude bavit. A v tomhle mě Idea (rapper a zakladatel Ty Nikdy – pozn. red.) hrozně inspiroval. Je dravý, plní si své sny. Začal se o mě zajímat, když jsem ve Zlíně studoval filmovku. Tehdy jsem už měl sólové ambice. A když mi nabídnul, že mi vydá desku, bylo to vlastně odstartování úplně nové éry. Proniknul jsem do střev chodu labelu. Bylo mi předáno nějaké know-how nejen, co se tvorby hudby týče, ale i organizace koncertů, vydávání alb, merchandisingu a tak podobně.

Když se člověk stane členem labelu, jak to pak funguje po byznysové stránce?
Tehdy jsem byl chudý student, který neměl namyšlený byznys model v podstatě žádný. Miloval jsem hudbu, to bylo vše. Někdo mi pomohl s vydáním desky a bookoval mi koncerty, ze kterých jsem měl peníze. Nedělal jsem to kvůli penězům, ale protože jsem to miloval a mohl jsem někam patřit. Byznys jsem tehdy neřešil. To všechno přišlo až časem.

Když jsem zjistil, že se koncertováním dají vydělat nějaké peníze, třeba na natáčení klipů, tak jsem začal řešit i to, jak si budeme peníze rozdělovat, třeba ty, které se vrátí třeba z prodejů merche. To bylo tehdy totiž to jediné, na čem se vydělat dalo, protože ta hudba byla v té době stále underground.

A když to začalo hodně růst a být velké, vyprodávaly se CDs, kluby i merch, tak jsem začal řešit i tu věc, že label něco zprostředkovává a pomáhá, ale ty jako interpret, který do toho dává maximum, chceš přirozeně nějakou odměnu. Já jsem věděl, že jsem motor těch věcí – a naštěstí se procenta podle toho nastavila spravedlivě.

Jak to mají dneska mladí interpreti? Je jejich pozice jednodušší, nejen co se obliby rapu týče, ale třeba i díky streamovacím službám, kdy dělat fyzické nosiče už není tolik potřeba?
My jsme prošli ultravývojem, kdy se to celé otočilo. Tehdy byl rap žánrem sám pro sebe. Fungoval ve své subkultuře, jenže dneska je doba úplně jiná. Rap je mainstream, jeden z nejposlouchanějších žánrů. A k tomu přidej boom streamovacích platforem. My jsme tehdy dostávali nějaké marné peníze z YouTube a nic jiného nebylo.

Vše se to začalo lámat v roce 2015, kdy jsem i já začal zjišťovat, že streamovací platformy jsou ta správná cesta. A dneska absolutně ovládají hudební strukturu, právě z nich interpretům chodí ty sumy primárně. A jsou neskutečné oproti tomu, na čem jsme byli my před deseti lety. Dřív byla nutnost mít major label, ale nyní major labely potřebují nezávislé interprety, o které by dřív třeba ani nezakoply.

O jakých sumách se konkrétně bavíme? Když je u nás MC na úplné špičce.
Plus minus se ti nejposlouchanější dostávají do milionů ročně jen za poslechy na streamovacích platformách.

Která z platforem je pro tebe tou nejvýdělečnější?
Spotify. Na něm je nejvíc lidí a za mě je to ta nejlepší aplikace a hudební knihovna, kterou znám. YouTube jde paradoxně dolů, zatímco ostatní jdou nahoru, ale vždy to chodí ve vlnách. Jestliže je to teď Spotify, za chvilku to může být zase něco jiného. A je hodně těžké odhadnout, jak se to bude vyvíjet dál. Když jsem začal dělat hudbu, myslel jsem si, že hlavní cíl je dělat cédéčka a jezdit koncerty, ale v dnešní době stačí, když si doma v pokojíčku budeš dělat muziku, dáš to na streamy – a pokud se to začne poslouchat, můžeš být zničehonic celkem boháč.

Říkáš, že jsi milovník hudby. Jakou hudbu posloucháš nejraději? Je to rap?
Já miluju soul, folk, indie muziku. Poslouchám to buď samostatně, nebo ve fúzi s rapem. Dokážu si poslechnout starý jazz, elektroniku i soulovo-rapové věci, do kterých se zpívá. Teď třeba poslouchám novou desku od člověka jménem Daniel Caesar a z rapu mě za poslední dobu hodně baví Cordae nebo Loyle Carner. A za to, že je znám, může právě Spotify.

A z české rapové scény posloucháš koho?
Snažím se objevovat mladé kluky, ale stejně, i když tomu dávám prostor, vždy sklouznu k zajetým jménům, která mi jsou pořád bližší než nová vlna. Teď jsem třeba objevil nového nadějného producenta jménem Under My Pillow a snažím se mu trochu pomoct. Dál je to třeba Calin, Viktor Sheen. Extrémně mě teď svým novým albem potěšil i MC Gey a třeba také Ektor. Je toho spoustu. Nemám problém poslechnout si i ego rap, gangsta rap, jen to musí mít kvalitu.

Je možné vůbec tvou tvorbu zařadit do nějaké škatule?
Dřív bych to nazval indie rap, což byla například deska Molo, ve které jsme samplovali hodně indie kapel a dávali jsme k tomu elektronický zvuk. Ale nová deska Amonit je zase celá z živých nástrojů. Produkoval ji kluk, který hraje folk, je tam hodně jazzových, soulových a gospelových postupů, tak bych to zase nazval spíš jazzy rapem, což dělá právě i Loyle Carner.

Jazz, soul, to nejsou úplně masově vyhledávané žánry. Jak moc v sobě při tvorbě nových věcí řešíš to, zda to bude bavit nejen tebe, ale i posluchače? A tedy i potenciál dané věci vydělat?
Když cítím, že to má potenciál, tak si říkám, že bych to chtěl pozvednout nějakým refrénem a pozvu do toho někoho, kdo mě baví a hodí se do toho. A ten člověk z toho udělá hit. Viz třeba skladba Boomerang a Martin Svátek. Takže jsou věci, u kterých cítím potenciál, ale nikdy netvořím s tím, že teď potřebuji udělat hit, abych pak mohl desku doplnit věcmi, který se líbí mně. Vždy to musí primárně těšit mě samotného, protože často to jsou i věci, které mi zvedají náladu, pomáhají mi. A pokud to bude podobně působit i na ostatní a zlepší jim to den, tak je to pro mě výhra.

Ta spolupráce s dalšími interprety je často o zpívaných refrénech, a to i v angličtině, jako například při spolupracích se zpěvačkou Lenny. Neláká tě také rap v angličtině? Například RedZed je i díky tomu jedním z nejposlouchanějších českých rapperů.
RedZed je právě přesně ten příklad boomu na streamovacích platformách. Kombinuje nu-metal s rapem – a dělá to skvěle. Tenhle žánr má poměrně velkou fanouškovskou základnu, která hledá právě kvalitu a moc nerozlišuje interprety. Jenže já naopak chci třeba i refrény primárně v češtině. Ale pokud je dělají rodilí mluvčí, nebo lidi, kteří zpívají jenom v angličtině, tak je určitě nenutím, rodný jazyk je pro mě ovšem vždy na prvním místě.

Nová deska Amonit se oproti tvé předchozí tvorbě zase trochu liší, je hodně osobní.
Psal jsem ji ve složitém období. Byl covid, během něj jsem přišel o svého dědu, který byl vždy takový můj životní guru. K tomu se přidaly další problémy v rodině, ve vztahu. Proto jsem se rozhodl jít co nejhlouběji do sebe a z těch věcí se vypisovat. A vůbec jsem se neohlížel za tím, jestli to třeba není už moc. Někdy mi přijde, že všichni chodí dost po povrchu. Já sám jako posluchač potřebuji slyšet příběhy, které nejsou jen o honění ega, materialistických věcech nebo punchlines.

Líbí se mi, když na sebe interpret prozradí něco nepěkného, sám sobě si přizná, že v něčem není tak super a má třeba i problémy. A to je to, co jsem do té desky chtěl vnést textově, ale i hudebně, kdy je to díky rukopisu producentů melancholické, nostalgické. A nezastírám, že inspirací byla poslední Mac Millerova deska Circles.

Jak vlastně vypadá tvoje rapová tvorba. Čekáš na múzu, nebo si řekneš, že budeš psát od pondělí do čtvrtka a v pátek nahrávat?
Možná to vyzní vtipně, ale poslední dobou to tak je. Udělám si čas na studio a většinou tam něco vznikne. Dřív bylo víc volného času, takže když mě něco napadlo, hned jsem to začal psát. Ty věci vznikaly přirozeněji. Jenže jako všechno ostatní i tohle vyžaduje trénink a praxi, aby se člověk někam posouval. Je to trochu podobné jako u malíře. Ten také začne malovat a nečeká, až mu spadne barva na paletu a štětec do ruky. Začne – a něco se z toho povede, nebo ne. Já si pustím beaty, začnu psát a studovat různé flows. Když má člověk praxi a je v tom roky, tak z toho většinou něco vyleze.

Podle čeho si vybíráš hosty? Máš je vytipované dopředu, nebo něco napíšeš a pak dohledáváš?
Já se vždy snažím dělat každou desku trochu jinak. To samé platí i u výběru hostů. Mám tam nějaké stálice, které mám rád, jsme kámoši, ale většinou se snažím mít hosty na desce co nejpestřejší. Nejsem zaprděný veterán, který má okolo sebe tu svou partu a nikoho tam nepustí. To ne. Já se snažím neustále hledat nové lidi, kteří mě baví.

Nechci se tě dotknout, ale podle toho, jak dlouho to děláš, už tak trochu veterán jsi.
To je vlastně pravda. Když teď moderátor na Majálesu řekl, že jsem na scéně sedmnáct let, tak mě trochu polil pot a říkal jsem si, že už nejsem úplně mladá krev, za kterou jsem se ještě třeba před třemi lety považoval. Moji posluchači jsou dnes takový průřez generacemi. Chodí na mě mladí lidé, studenti, ale třeba i lidi, kteří mě poslouchali za mlada – a teď na koncerty vodí své děti nebo daleko mladší sourozence.

Vraťme se ještě k byznysové stránce celé věci. V jaké jsi dnes pozici? Víš už předem, že tvé jméno má takovou sílu, že se ti investice do každého nového projektu vrátí?
Přiznám se, že jsem v tomhle takový bohém a umělec, který nebyl na začátku úplně finančně gramotný. Ale tím, že nejsem úplně blbý a mám nějaký zdravý rozum, jsem tuhle stránku věci postupně studoval a sledoval. A díky praxi už člověk ví, jak a kolik mu vynese určitý krok, který udělá. Zároveň vím, že když budu chtít udělat sám pro sebe fajnšmekrovinu, abych si splnil nějaký sen, tak to možná nepřinese nějaký profit, jenže mi to zase dá určitý kredit. Určitě jsem udělal spoustu klipů, které se mi finančně nevrátily, ale dělám je, protože mám lásku k tomu řemeslu a vím, že ty peníze přijdou zase z jiných věcí. Nemohl bych žít s pocitem, že jsem udělal něco, aniž by se mi to nelíbilo.

Na kolik tě přibližně vyjde produkce desky, jako je například Amonit? Od A do Z.
Je to něco zhruba mezi milionem a milionem a půl.

Na té desce je zajímavé i to, že ty jsi k ní udělal skleněnou plastiku. Proč sis vybral právě sklo?
Tu desku jsem chtěl pojmout hlavně umělecky, trochu se vrátit do dob BPM, ovšem udělat to vyspěleji a dát tomu opravdu pevný koncept. Název desky symbolizuje určité stáčení se sama do sebe, do svého nitra, a zároveň vypisování se ven ze svých emocí. A lidé, kteří mi s vizuálem alba pomáhali, přišli s nápadem udělat k tomu nějaký symbol či artefakt, který by byl v klipech, dokumentech a na fotkách. Napadlo nás spojit se s designérem Jaroslavem Bejvlem, který naši vizi spirály přetvořil do formy propadlého skleněného objektu. Jeho tvorbu jsme zdokumentovali a dali jsme tomu určitou hmatatelnou duši.

Pro mě to je dokonale dotažený projekt, jen mám občas pocit, že lidi v dnešní době jsou tak zahlcení všemi možnými vjemy, že se už nedovedou zaměřit na detaily a často přehlédnou to zajímavé. Nebo to ani nepochopí. Stačí jim, když někdo vydá album s několika písničkami, to si pustí v parku na lavičce, jenže už je nezajímá pozadí: proč to vzniklo, odkud ten člověk je, co se tam děje. Já se o to vždy u svých oblíbených interpretů zajímal, ale trochu ztrácím víru v to, že to tak má i současná generace.

Možná jim to dochází v momentě, kdy jim rapuješ o Liberci. Proč ses nikdy neodstěhoval do Prahy? Život bys měl v mnoha ohledech možná jednodušší.
Určitě měl. A v hlavě mi ta myšlenka pořád běhá, podobně jako běhá mezi Prahou a Libercem moje tělo a můj život. Jsem takový věčný kočovník. Já jsem ale v určitých životních věcech trochu zaseklý a dlouho mi trvá, než se rozhoupu. Nad vším hodně přemýšlím a často mi to dost komplikuje život. Někdy nedokážu dělat rychlé rozhodnutí, pak se v tom zacyklím a někdy z toho ani neumím vystoupit.

Takže v Praze jsem možná mohl být už dávno a mít to jednodušší. Ale já tu prožil skvělý život. Mám tu zapuštěné kořeny. Udělali jsme si tu krásný byt, což byl můj velký sen, mít prostor, který bude přesně podle nějakých mých i trochu uměleckých představ. Bude to byt, ateliér a pracovna v jednom. A mám tady útočiště v horách a kamarádech a zatím to tu vnímám jako domov. Uvidíme, jak to bude v budoucnu. Praha je samozřejmě o možnosti většího rozvoje, Liberec zase o klidu a rodině a možnosti podílet se na místním kulturním životě. Je otázkou, co budu v budoucnu preferovat víc.

Když se bavíme o budoucnosti, jak to vidíš se svou kariérou? Dokážeš si představit sám sebe jako rapujícího dědu?
Já jsem v tomhle na miskách vah. Zdravý rozum mi říká, že šaškovat na stagi do šedesáti a neumět ukončit kariéru, není úplně to, co bych chtěl. Na druhou stranu hudba je celý můj život a koncerty jsou pro mě obrovské zážitky a dost často i motor, který mě dostává k pocitu, že to, co dělám, má smysl. Takže je možné, že se toho nebudu umět vzdát. Ale můj repertoár je takový, že můžu hrát na velkém festivalu i v malé kavárně. Takže do budoucna se vidím v menších prostorech s komornější verzí koncertů.

Ale co se kariéry obecně týče, tak bych se za pár let chtěl začít starat o mladé talenty, mít pod sebou hudebníky, kteří mě zároveň budou i inspirovat a udržovat při životě. Protože člověk okolo sebe potřebuje mít mladé lidi, aby neuvadnul. A zároveň bych chtěl mít čas na věci, které mě baví a dát jim třeba i větší prostor než hudbě. Napsat knihu, malovat obrazy, zkrátka najít nový dech trochu jinde. Protože za ty roky je tím vším člověk prožraný – a někdy ne úplně pozitivní energií. Teď například budeme otevírat novou kavárnu tady v Liberci. Nebo mám pořád Garand Brand.

To je značka, pod kterou prodáváš svůj merch. Je to srdcovka, nebo i důležitá byznysová noha?
Srdcovka. Byly doby, kdy mi to vydělávalo víc než muzika, ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že nechci být prodavač textilu. Chci dělat hudbu. Přesunul jsem to na druhou kolej, teď je to super doplněk, který se drží už asi deset let. A uvidíme, jak se tomu bude dařit dál.

Ty osobně máš nějakou kariérní metu, které bys chtěl dosáhnout?
Já jsem si splnil spoustu snů. Hudební meta je udělat velký koncert. Nemyslím O2 arenu, ale třeba Karlín, kde připravím strašně promakaný koncert, co se týče hudby a hostů. To beru jako takovou třešničku na dortu v rámci hudební kariéry. Ta největší meta je ovšem film. Chtěl bych minimálně něco režírovat, a ideálně si i napsat scénář.

O čem by to mělo být? Třeba o tobě?
Teď jsem viděl film Fabelmanovi od Spielberga, který je inspirován jeho životem. A většinou je tohle ta nejlepší cesta, díky které to lze nejlépe podat. Pokud bych měl dělat něco stylizovaného, tak mě vždy bavila tvorba Guye Ritchieho. Takže bych vyštrachal nějaké grázlovské příběhy, které jsme tady v Liberci s klukama zažili, protože mi tu u nás trochu chybí drzé a hravé filmy s nadsázkou.