I uznávaný a oblíbený prezident je jen člověk. Do kin dorazil skvělý film o téměř ideálním politikovi
Paolo Sorrentino točí nádherné a přemýšlivé filmy, v nichž se snoubí lehkost umění s komplexitou života. Milost neboli La grazia je přesně taková.
Zrovna se to tak sešlo, že během politikou silně zavánějících dní do českých kin zamířil film o prezidentovi. O prezidentovi, který stojí před složitým rozhodováním. O prezidentovi, který je navzdory popularitě a úspěšnému mandátu stále jen člověk se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. O prezidentovi, který je naprosto skvěle zahraný a měli byste ho vidět.
Pochybujete, že film o prezidentovi, který míří do politického důchodu, by vás mohl chytnout za srdce? Milost režiséra Paola Sorrentina, známého díky Mládí nebo Velké nádheře, vás pochybností zbaví. Film zdánlivě o tom, jak prezident Itálie stojí před složitými morálními rozhodnutími, je totiž ve skutečnosti nesmírně lidský a poutavý.
Prezident Mariano De Santis v podání Toniho Servilla je politikem, kterého filmu můžeme závidět. Je učený, populární, spravedlivý, i když tvrdohlavý a trochu suchar. Však má také přezdívku Železobeton. Je jako oblíbený profesor – nemusí dělat populistická, přehnaná či komediální gesta, přesto má zcela zasloužený respekt a klidné charisma. A je oscarově zahraný.
Však si také Servillo už odnesl cenu za nejlepší herecký výkon z filmového festivalu v Benátkách. Jeho prezident, ačkoliv ze své podstaty vzdálený běžnému životu nejobyčejnějšího člověka, je absolutně lidský. „Pokaždé, když se poslední dobou modlím, tak usnu,“ přiznává například. Právě v těchto okamžicích lidství vystupujících z prezidentství září Servillovo herectví nejjasněji.
Při řešení zákonů je nekompromisním mužem dodržujícím literu i duch zákona. Cítíte z něj autoritu vzdělance, který věnoval život službě spravedlnosti. Naopak když se při pohledu na Řím s cigaretou v ruce ponoří do myšlenek a vzpomínek, vzbudí ve vás jediným pohledem či gestem sounáležitost. Povaha prezidentských a každodenních problémů je nejspíš velice rozdílná, ale s těžkostmi života, stáří a vztahů se divák i prezident vypořádávají stejným způsobem. Jako lidé.
A že těch těžkostí je. Před zakončením politické kariéry musí protagonista – ve stále silně věřící Itálii a s Vatikánem vzdáleným jen pár kroků – vyřešit zákon o eutanazii a posoudit dvě žádosti o milost. I to by vydalo na koukatelné politické drama, ke kterému navíc přičtěte sorrentinovsky vizuálně nádherné i divácky nečekané chvíle, kdy zdánlivě obyčejné scény prořízne elektronická hudba nebo rap. Nebo když prezident mírně komediálně vystupuje z ulity váženého postaršího muže.
Výjimečnou hloubku ale snímku dodává ještě jedna otázka, jež prezidenta pálí. S kým mu byla jeho zesnulá manželka před mnoha lety nevěrná? Nevyřešený otazník se s blížícím koncem mandátu vynořuje v prezidentových myšlenkách čím dál častěji a poskytuje další herecké příležitosti, aby uhlazená, vážená a uznávaná, ale očekávatelně lehoulince nudná persona dostala pár trhlin. Úsměvných i dojemných.
Precizní herecký výkon Toniho Servilla, který i v jen pár slovech či mimikou říká mnohé, samozřejmě Milosti dominuje, ale zdatně pomáhá i okolí. Ať už jeho dcera, která je mu místy víc spolupracovnicí než potomkem, nebo armádní generál coby lehce rozverný parťák ve stárnutí. Anebo bodyguard, jenž až nadpřirozeně dobře svého prezidenta zná.
Milost má dvě hodiny a pár minut k tomu, pro někoho tak bude spolu s pozvolným, přemýšlivým tempem a nádechem melancholie možná náročnější na sledování. Těžko ale hledat hluchého místa. I pomalý záběr na příjezd portugalského prezidenta, kterého místo chůze po červeném koberci a potřesení rukou s protějškem čeká bouřka, pád a trapný okamžik, má svůj smysl. Pro jehož pochopení nemusíte být ani prezident.
