Veškerý vývoj v kontextu ruské invaze na Ukrajinu ovlivňuje základní nejistota – jak dlouho bude konflikt trvat a jak budou vypadat následné poválečné dohody, je přesvědčená ekonomka Eva Zamrazilová, předsedkyně Národní rozpočtové rady, jejímž hlavním cílem je vyhodnocovat, jestli stát a další veřejné instituce hospodaří odpovědně.

Současná situace však kvůli panujícím nejistotám výrazně stěžuje jakékoliv plánování. Proto i když poslanci 10. března schválili státní rozpočet, ještě letos můžeme očekávat další změny, které budou odrážet jednak vysokou míru inflace, tak i další dopady na ekonomiku. Například na trhu práce odkud desítky tisíc ukrajinských pracovníků odešli a opačným směrem přijeli už stovky tisíc uprchlíků.

Pozitivním krokem jsou podle Zamrazilové intervence proti oslabování kurzu české koruny, které začátkem března zavedla Česká národní banka. Sama Zamrazilová byla v letech 2008 až 2014 členkou její bankovní rady.

V rozhovoru pro CzechCrunch Zamrazilová mluví o možných dopadech válečného konfliktu na Ukrajině a inflace na ekonomiku i státní rozpočet, o vyšších výdajích na obranu a hospodaření státu, o současných i historických intervencích České národní banky nebo o připravenosti Česka na přijetí eura.

Jak ovlivní české hospodářství sankce západních zemí vůči Rusku?
Podíl Ruska na našem exportu dosahoval nízkých jednotek procent. Pro naše hospodářství to tedy nebude znamenat až takový zásah. V každém případě na sankce logicky nejvíce doplatí firmy, které na východě podnikají nebo tam dováží své produkty. A samozřejmě jejich dodavatelé. Možná odvetná opatření pak mohou způsobit problémy společnostem, které jsou závislé na dovozu plynu a dalších surovin z Ruska. Zejména kovů, které nemají snadnou náhradu jako plyn.

Konflikt na Ukrajině v Česku urychlí hledání obnovitelných zdrojů a změní náš způsob nakládání s energiemi směrem k úspornějšímu hospodaření. Ministerstvo pro místní rozvoj už vypsalo nové programy pro zateplování. Vliv bude mít válka i na využívání jaderné energie, která byla v Evropě až teprve nedávno dočasně zařazena mezi čisté zdroje. Tendr na dostavbu Dukovan už dostal zelenou.

Dění v Rusku a na Ukrajině ale českou vládu ovlivňuje i jinak. Při schvalování rozpočtu se vyjádřila, že jej bude muset novelizovat. Co můžeme očekávat, hrozí podobná reakce jako před dvěma lety kvůli pandemii?
Domnívám se, že současná vláda nebude postupovat tak, jak se rozpočet novelizoval před dvěma lety – tehdy v únoru došlo k navýšení deficitu ze 40 na 200 miliard, v březnu na 300 miliard a pak potřetí na 500 miliard korun. Nakonec byl výsledek minus 367 miliard. Podle mého teď vláda bude nejprve potřebovat jasnější makroekonomický výhled. Zatím jsme ve velké mlze a nejistotě, jak se konflikt propíše do hospodářského výkonu a inflace. A tím i do očekávaných příjmů a kvůli uprchlické krizi i do výdajů státu.

Jak velká změna ale bude avizovaný krok vlády, že Česko začne naplňovat svůj spojenecký závazek a bude do obrany alokovat dvě procenta HDP?
Nejde o žádné obrovské peníze. Aktuálně jde o rozdíl asi 30 miliard korun, naplnit takový závazek nebude zásadní problém. Navíc se na výdaje na obranu nemůžeme dívat tak, že vláda bude nakupovat „tuny železa“, nejde jen o materiální investice. Tyto investice mohou mít inovační potenciál a s pozitivním efektem se rozptýlit do řady oborů. U nás jde například o oblast kybernetické bezpečnosti, je to obor s potenciálem a přesahem do civilní části hospodářství. Nezapomeňme, že řada válečných vynálezů, od GPS po nové léky, se propsala do běžného života.

Jedno z dalších klíčových témat je dopad konfliktu na trh práce.
Ano, odešly od nás desítky tisíc pracovníků ze stavebnictví a budou tady chybět. Tento segment určitě vítězem situace nebude. Vyvstává také otázka, jestli se – pokud přežijí – vrátí tito lidé zpátky a nezůstanou na Ukrajině na poválečnou rekonstrukci. Myslím si, respektive doufám, že západní svět v tom Ukrajinu nenechá a představí ekvivalent Marshallova plánu na obnovu. Obnova země může přimět lidi, kteří předtím šli za výdělky do Česka, aby raději pracovali doma. Ale to jen volně uvažuji, zatím nevíme, co se bude dít.

Na druhé straně tu zároveň máme velkou uprchlickou vlnu. Co s ní?
V drtivé většině jde o ženy s dětmi, které potenciálně mohou zaplnit spoustu volných pracovních míst. Vzhledem k jazykové bariéře zatím bohužel spíše míst s nižšími kvalifikačními požadavky, například v sociálních službách, sezónních pracích v zemědělství, jako nepedagogičtí pracovníci ve školství, personál ve velkoobchodě a maloobchodě. Mohou tak zaplnit tisíce pracovních míst, která se dlouhodobě nedaří obsadit českými nezaměstnanými, protože tuto práci dělat nechtějí.

Když se trochu vrátíme a podíváme se na schválený rozpočet jako takový, jak jej hodnotíte?
Jde o takový první krok na začátku konsolidačního úsilí. Jestli ale konsolidační a protiinflační působení veřejných financí skutečně nastane, tak to bude zřetelné až z rozpočtu pro rok 2023. Teď ale nevíme, co se bude dít se světovou ani domácí ekonomikou nebo inflací a jak bude pokračovat konflikt na Ukrajině.

Záleží na časovém rozsahu konfliktu. Například teď vidíme rychlé uklidnění cen ropy, což pro inflaci dává lepší výhledy. Ale zítra to může být jinak. Vidíme stabilizační úsilí centrální banky, která se snaží kurz koruny přibližovat k hodnotám před konfliktem. U koruny tedy velké výkyvy čekat nemusíme, bude stabilní nebo spíše posilovat, protože centrální banka má tak vysoké devizové rezervy, že kurz proti oslabení může úspěšně bránit a používat jako nástroj pro tlumení inflace.

Inflace ale začala růst už před invazí Ruska na Ukrajinu. Jakým způsobem její výše ovlivňuje hospodaření státu?
Na příjmové straně jej ovlivňuje spíš pozitivně, protože s růstem cen roste také výběr daně z přidané hodnoty, což je hlavní efekt. Některé zaměstnanecké svazy si mimo to vyjednaly vyšší růst mezd, než kdyby růst cen nebyl tak vysoký, takže i objem mezd bude vyšší. To ovlivní i daň z příjmu fyzických osob a zdravotní a sociální odvody. Tyto ukazatele se zatím z pohledu státního rozpočtu vyvíjejí dobře.

Co na straně výdajů?
Na druhé straně inflace nese náklady, ze zákona se například budou muset mimořádně valorizovat důchody, což bude v červnu. A podle mě nelze vyloučit, že se během letošního roku budou muset valorizovat ještě jednou. Inflace dále způsobuje to, že se budou muset zvýšit příspěvky v hmotné nouzi i příspěvky na bydlení nízkopříjmovým skupinám. To bylo známé už předtím, nyní ale inflační tlaky zesílily, takže porostou i náklady na kompenzace.

Do jak velké míry se tyto efekty na straně zvýšených výdajů i příjmů dokážou vyrovnat?
V minulém roce byl efekt inflace příznivý, pozitivní účinek se převážil na příjmovou stranu rozpočtu. Letos, kdy proběhne mimořádná valorizace důchodů, si to říct netroufám. Pokud bude efekt pozitivní, tak zdaleka ne v takovém rozsahu jako loni.

Jak inflace hýbe samotnou zadlužeností státu?
Projevuje se optickou iluzí. Zadluženost zemí se srovnává pomocí poměru výše dluhu k hrubému domácímu produktu. Dluh i HDP se vyjadřují nominálně. Až se HDP „opticky“ zvedne díky inflaci, tak dluh zůstane nominálně pořád stejný.

Ve výhledu rozpočtu počítáme s faktickým zvýšením dluhu z aktuálních 2,5 bilionu na 2,8 bilionu korun příští rok. To je v nominálních hodnotách docela velký rozdíl, ale v poměru k HDP kvůli výše zmíněné iluzi půjde o nárůst jen o jeden až dva procentní body. To pro nás znamená, že se potenciálně oddaluje kolize s dluhovou brzdou (55 procent HDP – pozn. red.).

Má tato optická iluze vliv na možnosti a schopnosti státu půjčovat si za lepších podmínek?
Co se týče domácích investorů, do dluhopisů investují zejména banky a další finanční instituce. Pro ně je situace příznivá, protože loni se dluhopisy prodávaly za 1,1 až 1,3 procenta, teď je to přes tři procenta. Pro stát to samozřejmě výhodné není.

A co zahraniční investoři?
Nová geopolitická hrozba, která zasahuje střední a východní Evropu, ovlivňuje i jejich zájem o české dluhopisy a zatím nevíme, jak se vyvine. Okamžitě po zahájení invaze jsme byli svědky oslabování středoevropských měn a v případě státních dluhopisů bude toto vnímání velmi podobné.

Velmi populárním nástrojem hlavně koncem loňského roku byly protiinflační dluhopisy, které si kupují běžní lidé…
Ty asi stát teď vydávat nebude (úsměv). Z pohledu státu by to nebylo zrovna optimální.

Úročení dluhopisů ve výši inflace je aktuálně hodně vysoké, nemůže to rozpočtu přinést problémy?
Celkový dluh máme zhruba 2,5 bilionu korun, což je 2 500 miliard. Z toho jsou v protiinflačních dluhopisech jen desítky miliard, jde tedy jen o nízké procento, rozpočet to tak strašlivě nezasáhne. Dluhová služba ale roste a bude větší, než se počítalo v posledních fiskálních obdobích.

Už jste zmínila aktivity České národní banky, která začala intervenovat proti oslabování kurzu koruny. Jde podle vás o správný krok?
Nikdy jsem nebyla příznivcem měnových intervencí, ale teď máme štěstí, že ČNB naakumulovala obrovské množství devizových rezerv, ke konci února více než 170 miliard dolarů. Když jsem si to srovnala s Ruskem a s ohledem na rozměr jeho ekonomiky (HDP), tak tyto rezervy máme dvaapůlkrát větší. To si zasaďte do kontextu, jak se říkalo, že se Rusko prozíravě od roku 2014 připravovalo a devizové rezervy navyšovalo. To ovšem nepočítali s tím, že se zmrazí, což samozřejmě v našem případě nehrozí. Máme opravdu vysoké rezervy, takže možnost stabilizovat měnu máme.

Podobně jako v letech 2013 až 2017, kdy centrální banka intervenovala pro oslabení koruny, její kroky otevírají debatu o přijetí eura v Česku, protože to může pomoct stabilitě. Jak se na tuto otázku díváte?
Tento argument používají zejména exportéři a importéři, protože si chtějí všechno plánovat, ale já jej neberu. Naše ekonomika pořád konverguje (přibližuje se průměrné úrovni západních zemí – pozn. red.), takže pokud bychom přijali euro, projevily by se inflační tlaky. A my bychom ztratili možnost přizpůsobovacích mechanismů měnového kurzu.

Vidíme takový vývoj i v zahraničí?
Vysokou inflaci mají v současné době země EU bez ohledu na to, zda mají euro, nebo ne. Nejvyšší inflaci mají země střední a východní Evropy, které poměrně rychle konvergují, zejména pobaltský region. Proto argument, že by nás euro zachránilo před inflací, neplatí. Růst cen je napříč Evropou způsobený různými faktory.

Jaké faktory ho zapříčiňují tady v Česku?
U nás vidíme dva hlavní faktory – trh práce, který bobtnal léta, a fiskální nezodpovědnost. Kvůli nim jsme měli inflaci vyšší již delší dobu, od začátku roku 2017 byla těsně pod nebo přímo na hranici dvou procent jen šest měsíců, během let 2020 až 2021 byla většinou nad třemi procenty, tedy nad horní hranicí tolerančního pásma centrální banky. Naše odtržení od vývoje cenové hladiny v Německu pozorujeme přibližně od roku 2018 a podle mě není náhoda, že přibližně v té době u nás překročil počet volných pracovních míst počet nezaměstnaných.

Jak právě tento stav souvisí s inflací?
Když zaměstnavatelé nedokážou najít pracovní sílu – a když už ji najdou, tak si ji navzájem přetahují –, přispívá to k tlaku na růst mezd, který není tažený růstem produktivity práce. Rostou jednotkové mzdové náklady a ty tlačí na inflaci. Jak říká i ČNB, polovinu inflačních tlaků jsme si vyrobili sami doma trhem práce a fiskální politikou. A bohužel se k tomu připojilo celkové zvyšování cen energií.

Zmiňujete, že není vhodné přijímat euro, dokud se česká ekonomika nevyrovná průměru eurozóny. Jak budeme vědět, že už takový stav nastal?
Z technického hlediska bych to viděla ve stavu, kdy se kurz koruny přiblíží paritě kupní síly, která je kolem 18 korun za euro. Tehdy bude možné říct, že jsme k vyspělým evropským zemím dokonvergovali. Samozřejmě ale posilování kurzu musí být velmi postupné a už i kolem hranice 20 korun za euro by čistě z tohoto pohledu nemuselo vytvářet inflační tlaky.

Zajímavá je v tomto ohledu slovenská zkušenost. Když se během období v rámci ERM II testovala stabilita kurzu (jedno z takzvaných maastrichtských kritérii pro přijetí eura; na Slovensku probíhalo od listopadu 2005 do prosince 2008, Slovensko je členem eurozóny od roku 2009 – pozn. red.), slovenská koruna posílila z úrovně 38,455 na 30,126 koruny za euro a musela se dvakrát revalvovat. Představte si, co by dělali exportéři, kdyby něco takového nastalo u nás. To je stejné, jako by česká koruna ve stejném období posílila z 26 na 21 korun za euro. Ve strojírenství, což je náš hlavní export, by to hodně snížilo marže, pokud by tam vůbec nějaké zůstaly.

Kdy můžeme očekávat, že by se kurz koruny mohl dostat právě na zmiňovanou úroveň parity kupní síly?
Myslím si, že kdyby ČNB neintervenovala v letech 2013 až 2017, dnes jsme tam už mohli být. Teď to berte jen jako velmi volné úvahy, ale když byl na začátku toho období kurz asi 25,8 koruny za euro a počítali bychom s posilováním o 50 haléřů ročně, už by byla koruna blíže paritě kupní síly. Intervence posilování koruny uměle zabrzdily a tím, že daly exportérům jistotu na dlouhou dobu, celkově zbrzdily proces modernizace ekonomiky. I proto došlo k napětí na trhu práce, pořád se vyplatilo mít levnou pracovní sílu místo investic do modernizace a technologií.

Tehdejší intervence hodnotíte jako chybu?
Ano, od začátku si stojím za tím, že byly obrovskou chybou. Nic ale není černobílé, díky nim teď máme obrovské devizové rezervy, které nám v současnosti pomáhají kurz stabilizovat.

Nemohou mít i současné intervence podobně negativní dopady jako předtím?
Teď jde o opačnou intervenci, kdy ČNB brání oslabování kurzu, tehdy bránila v posilování. Takže ne.

Nemluvím o tomto konkrétním, ale možná o jiných negativních dopadech. Nemohou se objevit?
V tuto chvíli žádné nevidím. Devizové rezervy se tvoří na to, aby v případě potřeby zabránily externímu šoku do ekonomiky a aby pomohly držet kurz tam, kde má fundamentálně být. Současný šok, jako je agrese na Ukrajině a její ekonomické dopady, je přesně taková situace.