Před týdnem jsme se rozplývali nad velmi povedeným českým sci-fi filmem Bod obnovy, teď do kin míří jeho celosvětový kolega Stvořitel, který má za sebou podobný příběh. Ještě před pár měsíci o něm málokdo věděl, po prvním traileru ale nastalo netrpělivé očekávání, kdy už tu konečně bude. Neokoukaný svět ošuntělých robotů, asijských rýžových polí, zlověstné technologie a tajemného stvořitele zasáhl leckterého fanouška žánru. Už za pár dní se můžete do kina vydat, zážitek to bude opravdu intenzivní.

Vítejte v roce 2070, kdy jsou Spojené státy v konfliktu s Novou Asií. Neshodnou se totiž v pohledu na umělou inteligenci. Spojené státy se ji snaží vymýtit, protože před patnácti lety detonovala jadernou bombu v Los Angeles. V Asii s ní lidé žijí v míru a roboti – zde nazývaní simulanti –, ať už s lidskou tváří nebo bez ní, jsou běžnou, mírumilovnou součástí tamních komunit.

Jenže Američané postavili po nebi plující stanici, která dokáže velice rychle zničit cokoliv, co na Zemi zaměří, a zoufale hledají tajemného tvůrce asijské umělé inteligence ve snaze AI hrozbu zničit. Na jeho odhalení pracoval i zkušený voják Joshua, který se při misi v utajení zamiloval a oženil, při překotném finále svého úkolu ale o ženu přišel. Po několika letech však kývne na nabídku se do svého působiště vrátit a pomoci najít tajemnou zbraň, kterou zastánci AI vyrobili.

A jaké to všechno je? V první řadě úchvatné – svět, v němž „technologickou válku nevyhrál Mac od Applu, ale walkman od Sony“, jak říká režisér Gareth Edwards, je podmanivý a dechberoucí. Díky tomu, že se natáčel ve skutečných lokacích, které se až zpětně obohacovaly o futuristické prvky, je taky mrazivě uvěřitelný. Vizuálně je Stvořitel jednoduše impozantní a je to přesně druh filmu, který chcete vidět v kině na co největším plátně. Místy je industriální či špinavý, ale přesto vědeckofantastický – vždyť ústředním motivem jsou myslící androidi. Edwards natočil také Godzillu z roku 2014 nebo jeden z příspěvků do ságy Star Wars Rogue One a jeho syrový rukopis tu je znát.

Foto: Falcon

Hlavního hrdinu Joshuu hraje John David Washington, syn Denzela Washingtona

Stejně jako to, že je velkým fanouškem žánru. Nejprve Stvořitel připomíná Apokalypsu Francise Forda Coppoly o válce ve Vietnamu, když americké letouny vysazují bezohledné, nemilosrdné vojáky uprostřed asijských vesnic. Pak zase Blade Runnera s neonovým městským kyberpunkem, kde se živé maso kombinuje s křemíkem a chromem. Jindy vyvolá vzpomínky na legendární anime Akira. Potom na Elysium nebo District 9, sci-fi snímky, ve kterých se režisér Neill Blomkamp snažil o sociální přesah. Anebo i Avatara a jeho střet technologicky pokročilého vojska se slabšími obránci v džungli.

Více či méně přiznaných inspirací má Stvořitel nespočet. A nespočet má vůbec všeho. Akce, flashbacků, hlasité hudby, dalších a dalších dějových i formátových kudrlinek, brutality… Právě proto je nejvýstižnější říct, že vidět Stvořitele je INTENZIVNÍ. Zdaleka to ale není nutně pozitivní, ne nadarmo se říká, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Loňský Thor by o tom mohl vyprávět.

Stvořitel totiž až moc tlačí na pilu. Chce toho hodně ukázat, říct to zajímavým způsobem, akcentovat kritiku špatných lidských vlastností, nechat vyznít naši brutalitu, být melodramatický. Bohužel jádro, na které je tento – s přeplácaností až moc koketující – mix nabalen, je často hodně přitažené za vlasy, jindy zase jednoduché, až to bolí. Vzpomínáte na Pana a paní Smithovy, kteří o sobě coby zdánlivě obyčejní manželé nevěděli, že jsou supertajní supervrazi? Proč tedy film, který otevírá témata lidskosti, vědomí a umělé inteligence, občas přeřadí do nejlacinějšího, prvoplánového vyprávění?

Přitom Stvořitel umí být neskutečně vážný, dokonce až explicitně krutý. Americký imperialismus má v zaměřovači od prvních sekund, stejně tak prakticky ihned na plátně sledujete důsledky rasismu (robotismu?) a genocidu. Jenže některé okamžiky jsou až na hraně karikatury. Ať už to jsou postavy amerických vojáků a generálů, kteří by se neztratili v akčním osmdesátkovém béčku jako záporáci (opravdu existuje někdo, kdo má přirozeně tak hluboký hlas jako jeden z důstojníků?), nebo naopak přeslazené a primitivní scény s nádechem romantiky či rodinné pohody.

Jindy vás z naprosto strhující, ohromující a ohlušující jízdy vytrhne okamžik, za který by se na filmových školách zápočty rozhodně neudělovaly. Třeba když spojenec hlavního hrdiny vysype ve dvou větách vysvětlení, proč je zrovna ten či onen robot naprosto výjimečný a jak to ovlivní celý svět. Takových scén je ve Stvořiteli bohužel několik. Rychle a překotně plynoucí děj necitlivě zatáhne za ruční brzdu a nabídne naprosto polopatické a primitivní vysvětlování bez předchozího postupného vybudování patřičného kontextu.

Po dvě třetiny dvouhodinové stopáže budete koukat s otevřenou pusou a různá zaškobrtnutí třeba i prominete. Pak vám ale dojde, kam to všechno směřuje, co přijde a že Stvořiteli chybí to, co jeho režisér dokázal v Rogue One. Film skončí tak… jak skončí. Chybí zkrátka něco, co by po obsahové stránce odpovídalo velkoleposti vizuálu.

Při odchodu z kina, kdy se všechno rozmotá a narovná, se neubráníte myšlence, že tenhle snímek by si zasloužil být chytřejší. Což ale neznamená, že byste ho neměli vidět. Pořád je to nejlepší sci-fi, které letos dorazí do kin. Ale nezapomeňte zajít i na v úvodu zmiňovaný a hlavně povedený Bod obnovy.