To, co udělalo radikální palestinské hnutí Hamás během soboty, kdy ozbrojenci na jihu Izraele pozabíjeli stovky lidí a minimálně desítky jich unesli, šokovalo nejen Izrael. Židovský stát měl dlouhodobě pověst bezpečnostního šampiona, jehož armáda i tajné služby patří k absolutní špičce. Cožpak už to neplatí? „Izraelci se možná až příliš soustředili na technologickou převahu, ale v určité chvíli potřebujete mít masu lidí,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch politický geograf a expert na vojenství Jan Kofroň.

Izraelské úřady doposud napočítaly na 700 obětí teroristického běsnění (aktualizováno k pondělnímu ránu, pozn. red.), v Gaze pak bombardování letectvem podlehlo oficiálně 413 lidí. Do konfliktu už se částečně zapojil také libanonský Hizballáh, který během neděle ostřeloval sever Izraele, jehož armáda palbu opětovala střelbou z houfnic. Rozjíždí se tak evakuace obyvatel obcí jak v okolí hranic s Libanonem, tak s Pásmem Gazy.

Napjaté vztahy s Palestinci či s Libanonem jsou pro Izrael už tradiční, s jedněmi i druhými několikrát válčil a ozbrojené konflikty se objevují pravidelně. Ovšem rozsah a komplexnost operace, kterou z Gazy provedla o víkendu radikální organizace Hamás, se vymyká tomu, nač byli dosud v Izraeli zvyklí. Teroristé přenesli válku doslova do ulic a domovů běžných Izraelců. „To je na tom nejpřekvapivější,“ připomíná Jan Kofroň z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Až dosud se totiž mělo za to, že Hamás, který Gazu ovládá, si nic takového nedovolí, protože nechce vyprovokovat mnohem silnější izraelskou armádu.

Ta však, jak se ukázalo v posledních hodinách, na nic takového nebyla připravená. O důvodech se bude mluvit ještě dlouho, rozjíždí se i oficiální vyšetřování. Podle Kofroně ale mohla mít vliv politika vlády Benjamina Netanjahua – ta se mnohem víc než na Gazu soustředí na Západní břeh Jordánu, kde vojáci musí strážit radikální židovské osadníky.

Co vás na sobotním útoku Hamásu nejvíce překvapilo?
Že byl dobře koordinovaný a měl velký rozsah. Nehovoříme zde o izolovaném nájezdu na jednu vesnici poblíž hranice. Teroristé dokázali obsadit několik městeček, někdy i vzdálenějších od hranice, a to podél celé její délky, což je přes 40 kilometrů. Tato koordinace, spolu s masivním raketovým útokem, ukazuje na složitost a provázanost akcí.

Zajímavé taky je, že takto složitý útok, který se musel plánovat dlouho dopředu, evidentně zaskočil Izraelce. Umím si představit, že by se radikálům podařil izolovaný nájezd či raketový útok, to se dělo i dřív. Ale tenhle útok přesahuje obvyklá měřítka. Pomalá reakce izraelské armády je hodně znepokojivá. Trvalo téměř dvanáct hodin, než úspěšně začala teroristy vytlačovat z obsazených oblastí. A pořád není jisté, zda se jim podařilo všechny palestinské teroristy vyhnat.

Armáda už oznámila, že má všechna stanoviště pod kontrolou.
I tak to trvalo neúměrně dlouho a pro izraelské civilisty, kteří to museli prožít, šlo bezesporu o děsivý zážitek. Takže když shrnu, co mě na tom překvapuje nejvíce, je to jednak nepřipravenost Izraele a jeho neschopnost odhalit a zabránit útoku a jednak skutečnost, že Hamás dokázal připravit tak komplexní manévr. Vezměte si, že Izrael je extrémně malá země, velikostí srovnatelná s Moravou. V dané oblasti to ale vypadalo, jako by tam Izrael neměl téměř žádné vojenské síly.

Zmiňoval jste komplexitu. Zaskočila vás proto, že se obecně mělo za to, že Hamás tak sofistikovaně útočit neumí? Nebo se spíš nevěřilo, že by se k tomu odhodlal?
Hamás zjevně získává trénink, možná i zbraně, a to pravděpodobně od Íránu. Vzpomeňte si, že v roce 2006, když se Izrael střetl s Hizballáhem v jižním Libanonu, tak milice Hizballáhu – nebo alespoň část z nich – byly trénovány Íránci a překvapivě dobře připravené. I když nebyly na úrovni západních armád nebo izraelské armády, ovládaly základy vojenského řemesla. Už nešlo jen o skupinu lidí s kalašnikovy, kteří by působili chaoticky. Pokud tedy Hamás získává trénink od Íránců, dá se očekávat, že bude mít také jisté schopnosti. Šíře operace ale opravdu překvapila.

Proč nebyl Izrael připravený, se asi teprve dozvíme, ale nabízí se různé teorie včetně krize politického systému…
Vyšetřování se rozbíhá. V případě tajných služeb nemáme vždy kompletní představu o dění. Často se zmiňovalo, že někteří izraelští záložníci několik měsíců nechodili na cvičení kvůli politické situaci. Avšak to by nemělo mít přímý dopad na činnost tajných služeb. Ostatně ty se neopírají primárně o brance či rezervisty, ale hlavně o profesionální zaměstnance. Je ale možné, že na úrovni taktické inteligence mohly vzniknout problémy kvůli nepřítomnosti záložníků a celkově komplikované situaci v zemi.

Co se pravděpodobně ukáže jako jeden z hlavních problémů, je to, že nová Netanjahuova vláda chce na Západním břehu udržet co nejvíce židovských osad, které tam většinou vznikly nelegálně. Toto rozhodnutí vytváří značné napětí, protože izraelské jednotky musí osady strážit a chránit. Navíc někteří osadníci patří k extrémnější části izraelského politického spektra, což dál zvyšuje riziko konfliktů s Palestinci. Tím pádem je situace permanentně napjatá a možná nezbylo dost sil k ochraně hranice s Gazou, ačkoliv bylo jasné, že dialog s Hamásem reálně neexistuje. Toto bude pravděpodobně vnímáno jako chyba současné vlády – že se příliš zaměřila na Západní břeh a Gaze nevěnovala tolik pozornosti.

Jak velkou armádu má Izrael?
Teoreticky velkou – až 170 tisíc lidí v aktivní službě, půl milionu s rezervisty. Snadno by se dalo namítnout, že by pak neměl být problém nasadit pět až deset tisíc lidí u hranice s Gazou. Bohužel mnoho jednotek není plně obsazených a mnoho útvarů je čistě rezervních, takže potřebují nejprve povolat své rezervisty. Izrael tedy nemá takový počet okamžitě nasaditelných sil, jak by se mohlo zdát.

A je to pořád tak skvělá armáda? Jsou obecně jejich bezpečnostní složky tak špičkové, jak se o nich říká?
Toto teď bude určitě předmětem debat. Izrael v posledních letech, vzhledem k relativně stabilní bezpečnostní situaci, investoval do armády méně. Obranné výdaje poklesly z osmi procent HDP kolem roku 2000 na čtyři až pět procent v posledních letech. Ačkoli ve srovnání třeba s Evropou jsou to stále vysoké výdaje, vzhledem k velikosti armády, která je obrovská, by mohl být nedostatek prostředků problémem.

Dalším trendem, a to nejen v Izraeli, je zaměření na technologická řešení. Technologie mají svou hodnotu, ale v určitém okamžiku je potřeba mít na místě dostatečný počet lidí a techniky. V Izraeli se zdá, že se až příliš spoléhali na technologická řešení, jako jsou zdi nebo monitorovací a seizmické systémy k detekci tunelů, a nedostatečně se věnovali lidem.

Zkrátka je dobré mít drony a autonomní systémy, ale v určité chvíli potřebujete dost rukou a nohou.
Přesně tak, někdy je potřeba kritická masa lidí, kteří nemusí být špičkoví techničtí šampioni, ale někam si stoupnou s kulometem nebo puškou a zabrání nepříteli prorazit třeba hraniční bariéru.

Co se teď bude dít?
To je velmi komplexní otázka a mohu nabídnout jen spekulativní pohled. Izrael se nyní ocitá před zásadním rozhodnutím. Na jedné straně nemůže situaci nechat bez reakce vzhledem k brutalitě teroristických útoků. Na druhé straně musí pečlivě zvážit možnosti své odpovědi. První variantou je omezit se na letecké bombardování Gazy. Hlavní problém je, že takové akce často dopadají více na civilní obyvatelstvo než na militantní skupiny, což může zvýšit podporu těchto skupin u obyvatel. Příkladem může být tažení proti Hizballáhu v roce 2006 v jižním Libanonu, které vedlo k větší popularitě této skupiny, dokonce i mezi některými libanonskými křesťany.

Pak tu je pozemní invaze. To je samozřejmě mnohem rizikovější strategie, která by měla vážné následky jak pro izraelské vojáky, tak pro palestinské civilisty v Gaze. Gaza je hustě osídlená oblast se dvěma miliony obyvatel, což z ní činí v podstatě jedno velké město. V takovém prostředí je těžké vyhnout se civilním ztrátám. Nezávidím žádnému politikovi, že musí mezi těmito dilematy vybírat. Že něco udělat musí, je ale jasné.

A vstoupit do Gazy – tomu se Izraelci od chvíle, kdy se z ní stáhli před 15 lety, velmi bránili.
Je to skutečně složitá situace. Obyvatelé Gazy nemají kam uprchnout, což může vést k humanitární krizi. Představme si, že Izrael úspěšně obsadí Gazu za několik týdnů či měsíců. Jaký bude další krok? Pokud Izrael okupuje Gazu a po nějaké době se stáhne, je pravděpodobné, že Hamás a podobné organizace se opět ujmou kontroly a možná i na silnějších pozicích. Dlouhodobá okupace by zároveň přinesla všechny komplikace, které nyní vidíme na Západním břehu.

Zatímco okupační strategie by mohla dočasně potlačit teroristickou aktivitu, mohla by také posílit podporu radikálních skupin mezi místním obyvatelstvem. V dlouhodobém horizontu by takový scénář mohl být pro Izrael kontraproduktivní. A v mezinárodním kontextu by Izrael čelil významnému tlaku. Je dobré si uvědomit, že ačkoliv Izrael má kapacity v mnoha oblastech a je vojensky na výši, historicky nebyl moc úspěšný ve zlepšování životních podmínek obyvatel okupovaných oblastí. A to vedlo k rostoucí podpoře militantních skupin.

Právě ve světle toho jsou podle mě směšné výkřiky na českém Twitteru, že je třeba srovnat Gazu se zemí. Kdo v Izraeli někdy byl, ví, že to je nesmírně složitý problém, kde ani jedna ze stran nejsou žádní svatoušci.
Je to tak. A tato situace bude v Izraeli interpretována různými způsoby, hlavně v závislosti na politické agendě. Je možné, že někteří radikálnější politici využijí této události jako argumentu pro pokračování, nebo dokonce pro rozšíření stávající okupace na Západním břehu. Argumentem by mohlo být, že přítomnost Izraele v těchto oblastech představuje stabilizující faktor, který zabraňuje většímu násilí, jaké jsme viděli v Gaze.

Zároveň proti nim půjde argument, že za útoky z Gazy mohou oni, protože se moc soustředili na Západní břeh. Krajně pravicoví politici jsou ti, kdo dnes drží u moci vládu Benjamina Netanjahua.
Opravdu je obtížné předpovědět, kdo vyjde vítězně z této politické a také hodně emocionální bitvy o Izrael. Benjamin Netanjahu, navzdory všem jeho kontroverzím, je nesporně schopným politikem, umí skvěle komunikovat se svými stoupenci. Ví, jak ovlivnit směřování veřejného mínění, zvláště v takto napjatých časech. Bude hodně zajímavé sledovat politickou dynamiku v zemi v nadcházejících měsících.

A jakou roli v tom všem hrála geopolitika? Hodně se zmiňuje například chystaná dohoda o narovnání vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií.
Tohle je samozřejmě motiv, který se nabízí. Z pohledu palestinského vedení představuje sbližování mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, které je spíš pragmatické, než že by došlo k nějakému radikálnímu usmíření, problém. Znamenalo by to, že ztratí další spojence. Takže je otázkou, jestli nebyli částečně motivováni snahou zabránit dohodě. Pokud Izrael podnikne nějakou větší invazi do Gazy, uvidíme obrázky mrtvých palestinských civilistů, což samozřejmě může vyvolat tlak i v Saúdské Arábii.

Na konci z toho může benefitovat Írán, protože smyslem dohody Izraele se Saúdskou Arábií je mimo jiné ho izolovat a vybudovat prostředí, které bude schopné vyvažovat jeho poměrně silný vliv v regionu. Vůbec to ale neznamená, že to musel být Írán, kdo útok spunktoval, je klidně možné, že idea vznikla čistě uvnitř Gazy. Írán mohl dodat výcvik a zbraně, ale nemusí za útokem přímo stát.

Proč by to Hamás najednou dělal takhle sám?
Hamás vládne v Gaze, ale na Západním břehu vládne Fatah. To je hnutí, které svého času nastartoval Jásir Arafat. Hamás převzal moc v Gaze od Fatahu před zhruba 15 lety, šlo o ozbrojenou akci včetně zabíjení představitelů Fatahu. Od té doby jsou obě území spravována jinou vládní garniturou. Fatah na Západním břehu je považován za velmi zkorumpovaný a neschopný a zejména mladší generace ho bere jako někoho, kdo vychází vstříc Izraelcům, ale širší obyvatelstvo z toho nic nemá. A je samozřejmě otázkou, jestli tento útok není od Hamásu snaha, jak rozproudit situaci na Západním břehu, protože část lidí teď může začít říkat: Podívejte se, to je Hamás, který se za nás bije, a Fatah nic nedělá.

Pravděpodobně bude v pozadí útoku mozaika důvodů. Ale nad nimi ční, že jim to Izrael umožnil.
Je to tak, protože politické a mezinárodní problémy v regionu v zásadě existovaly vždy, akorát v různých podobách. V minulosti třeba Írán nebyl tak silný, ale naopak Sýrie byla mnohem významnějším aktérem – dnes je ovšem Sýrie oslabená a pro Izrael nepředstavuje výrazné riziko. Izrael se možná nechal svést k tomu, aby se více zaměřil na Západní břeh, možná i pod tlakem současné vládní koalice, což mohlo vést k zanedbání situace v Gaze. Je možné, že Izrael si myslel, že díky své technologické nadřazenosti a obranným systémům bude v bezpečí. Historie ale ukazuje, že spoléhání se pouze na technologii může být riskantní, zejména když v pozadí hrozeb stojí hluboké politické nebo sociální faktory.