Ne nadarmo se mu občas říká „král vinylů“. Zdeněk Pelc je už s firmou GZ Media, největším výrobcem gramodesek na světě, pevně spjatý dvaačtyřicet let. Dřív tu pracoval šestnáct hodin denně a přespával na ubytovně pro dělníky. „Tehdy mi všichni říkali, že jsem se ve skutečnosti oženil s fabrikou,“ zasměje se ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch. V poslední době ale trochu zvolnil – část řízení firmy, jejíž tržby přesahují osm miliard korun, předal Michalu Štěrbovi a zároveň si naordinoval čtyřdenní pracovní týden.

Ve svých 73 letech na to má koneckonců právo, byť energie má stále na rozdávání. Dlouho hrával fotbal, donedávna také chodil na tenis. „Bohužel mi ale koleno vypovědělo službu, takže už rok nehraju. Budu muset na operaci,“ říká Pelc. Po tenise však vždy zašel posedět s kamarády – a tuto tradici stále dodržuje. „Chodíme na pivo za 35 korun. Jím stále méně, nové oblečení si už nekupuju. I kdybych měl miliardy, neutratím je,“ tvrdí jeden z nejbohatších Čechů (magazín Forbes ho řadí na 50. místo), který se za miliardáře opravdu nepovažuje.

Ve své kanceláři má Pelc dva gramofony – jeden starožitný s troubou, druhý moderní. Továrnou ve středočeské Loděnici se tak občas linou melodie od Smokie, Beach Boys a dalších kapel ze 60. a 70. let. „A taky poslouchám Beatles, ty má rád každý,“ doplňuje energický podnikatel, který kdysi vsadil na výrobu elpíček, i když se zdálo, že patří minulosti. Podle něj nejde o žádné retro, vinyly mají prý své místo i v dnešní době. „V Americe je kupují také třináctileté děti. Nemyslím si ale, že by byly nesmrtelné,“ dodává muž, za kterého se modlí i sestry boromejky.

Kdo si v dnešní době kupuje gramofonové desky? Mají o ně zájem i mladí lidé?
Možná vás to překvapí, ale největší zájem o elpíčka mají lidé mezi 13 a 30 lety.

I v Česku?
V Česku přesně nevím, ale na největším trhu, tedy ve Spojených státech, tomu tak je. Cédéčka tam už skoro nejsou k sehnání, v hudebninách najdete hlavně gramodesky. A rozhodně nejde o žádný retro trend, jak by si mohl někdo myslet – elpíčka jsou oblíbená mezi dýdžeji a umělci, dělají se s nimi dobré triky. Navíc hudba z vinylů zní jinak než z cédéček, není tak „sterilní“.

Rád používám jeden příměr: co si radši pověsíte na zeď v ložnici – dokonale věrnou fotku, nebo radši obraz, který vyvolává nějaké emoce? Většina lidí tíhne právě k obrazu, protože je v něm něco navíc. A podobně to vnímám i u gramodesek a CD.

Obrazy jsou nesmrtelné, malují se už po staletí. Jsou nesmrtelná i elpíčka – zvlášť, když si je kupují i třináctileté děti?
Upřímně si to nemyslím, v našem průmyslu se věci mění neustále. Nejdřív byly desky, potom kazety, digitální kazety, CD, mini CD, DVD, Blu-ray, teď jsme zas zpátky u vinylu. V posledních šedesáti letech proběhlo tolik změn, že si nemyslím, že by něco vydrželo navždy. Ale kdo ví? Rád bych tomu věřil.

Poslouchají běžní mladí lidé hudbu z elpíček, nebo to je spíše pro dýdžeje a umělce? Přece jen jsme teď v době streamovacích platforem.
Samozřejmě většinu dne streamují. Na druhou stranu jsou největší kupní sílou u vinylových desek, nejde tedy o žádné retro pro penzisty.

V čele firmy stojíte už 42 let. Udělal byste něco jinak?
Ani ne – jeden známý mi vždy říkal, že jsem dítě štěstěny. Hlouposti sice dělá každý, já měl to štěstí, že jsem se vyvaroval všech blbých kroků. Začátkem 90. let jsem přežil privatizační nájezdy i několik změn majitelů. Pak přišel jeden americký fond a také Ken Brody, bývalý prezident Goldman Sachs – a já mohl řídit firmu podle svých představ.

Američané mi tehdy říkali: „Hele, Nicky, my ti dáme peníze. Ale nejdřív je musíš nějak vydělat.“ Tak jsem si pořád bral úvěry na investice a nechával se vyplácet v akciích, nikoliv mzdou. A když Američané odešli, firmu jsem koupil.

Dnes má GZ Media i dvě lisovny ve Spojených státech a jednu v Kanadě. Jaká je role závodu zde v Loděnici?
Loděnice zůstává nejdůležitějším závodem firmy. Je však pravdou, že Amerika je naším zdaleka největším trhem. Vyrábíme tam nejen desky, ale jako jediní i gramofonovou hmotu. A navíc tam teď budujeme i novou výrobu na takzvaný packaging – otevřít ji chceme během letošního prvního čtvrtletí. Jinak nám ale Amerika dělá tolik starostí, že jsme zatím opustili nápady proniknout do jiných částí světa. Máme jenom jedny hlavy.

V Americe se vám daří – v roce 2023 jste celkově utržili 8,3 miliardy, z toho 3,7 miliardy právě tam. Jaké starosti tak máte na mysli?
Není vůbec jednoduché otevřít v Americe fabriku, shánět tam kvalifikované pracovníky a celé to řídit odsud z Loděnice. Proto do Ameriky pravidelně posíláme naše zkušené lidi, aby tam pomáhali se zaváděním výroby. Dále tam chceme mít ve všech našich podnicích místní minoritní akcionáře.

Už máte představu o tom, jak se vám dařilo loni?
Přesná čísla ještě nemáme, ale očekáváme podobné výsledky jako v roce 2023. A to i v případě prodejů – před dvěma lety jsme prodali asi 70 milionů kusů gramodesek, loni to bylo přibližně stejné. Ovšem letos by růst mohl být mnohem znatelnější.

Jakto?
Posílili jsme obchodní tým a marketing – jdeme naplno do aktivního prodeje, který jsme v poslední době trochu zanedbávali. Během covidu se desky prodávaly samy, tahle doba už ale skončila. Musíme být aktivnější.

Počítáte s tím, že by prodeje vzrostly i v Česku?
Spíš počítáme s Amerikou. Určitě chceme růst i v západní Evropě, nicméně všude narážíme na místní konkurenci. V USA jsme na tom lépe, protože nás Američané vnímají jako tamní firmu.

Podařilo se vám už nějakou z těch místních západoevropských konkurenčních firem „převálcovat“?
Konkurenci se nám daří překonávat díky tomu, že jsem se řádně připravili na návrat vinylu. Mám na mysli investice do nových lisů – do roku 2017 jsme byli jediní, kdo je uměl vyrábět, zatímco ostatní firmy hledaly staré stroje na šrotištích a po různých skladech v Jižní Americe nebo Africe. Bohužel se ale pak objevila švédská společnost Pheenix Alpha, která své lisy prodává i konkurenci.

A vy ne?
Ne, já konkurenci podporovat nebudu. Ty lisy jsou pouze pro nás.

Říkal jste, že jste zatím opustili plány na pronikání do dalších zemí. Jaké země vám připadají zajímavé pro případnou expanzi v budoucnu?
Dřív jsme dost zkoumali třeba Čínu, nakonec jsme ji ale zavrhli kvůli tamní kulturní politice. Nikdy nevíte, kdy vás tamní režim zařadí na černou listinu. Navíc Američané Čínu nemají rádi – a my to respektujeme, protože držíme partu. Moc to ale nechápu. Jde o vyspělý stát, který nám nikdy nic neudělal.

Každopádně jsme čínskou ideu opustili a začali se dívat na Japonsko. Dokonce jsme tam už měli domluvený nákup jedné výrobní budovy, pak ale Sony oznámilo, že začíná s vlastní výrobou vinylových desek. A vzhledem k tomu, že je Sony v Japonsku téměř „bohem“, tak se tam teď nehrneme.

Nahradili jste už všechny staré lisovací stroje těmi novými?
Asi 80 procent našich strojů je nových, několik starých si tady v Loděnici stále držíme. Pro různé „skopičiny“ a „vylomeniny“, tedy výrobu dvou- a mnohobarevných desek, jsou stále potřeba stroje s ruční obsluhou. Automatizace těchto procesů je opravdu velmi složitá.

Mluvíte o nich jako o „skopičinách“. Líbí se vám tyto barevnější desky?
Mně se líbí všechno, co se prodává.

Před bezmála deseti lety jste prohlásil, že na světě není firma z oboru, která by vás mohla koupit. Platí to pořád?
Platí. V tuto chvíli si myslím, že jediná firma, která by nás teoreticky mohla koupit, je hudební vydavatelství Universal Music. Ale pochybuji, že by se odhodlali k takovéto investici.

Kdyby ale přece jen přišli s nějakou zajímavou nabídkou, zvažoval byste prodej?
Já už tu jsem 42 let a ta fabrika je jako jedno z mých dětí. A děti se neprodávají. Navíc – co bych s těmi penězi dělal?

Když už jsme u vašich dětí – jsou nějak zapojeny do chodu firmy?
Jsou tu oba moji kluci. Starší z nich je právník, dříve tu působil jako personální a právní ředitel a teď se stará o rodinný holding, na který já nemám čas. Mladší syn má pak na starosti Ameriku. Ani jednomu z nich bych ale nedoporučoval, aby převzali práci, kterou tu dnes vykonává generální ředitel Michal Štěrba.

Proč ne?
Já to kdysi dělal taky. A vím, že tomu musíte obětovat všechno. Řadu let jsem přes týden přespával na ubytovně pro zedníky, domů jsem jezdil jenom na víkendy. A všichni mi říkali, že jsem se ve skutečnosti oženil s fabrikou. Navíc mám čtyři děti – a všechny mám rád úplně stejně. Nedokázal bych se rozhodnout, komu firmu předám a koho „hodím přes palubu“.

Ostatně jsem to tady nikdy nechtěl vést jako rodinný podnik. Mám za sebou jeden kurz na Harvardu, kde nám říkali, že jen čtyřicet procent rodinných firem přežije druhou generaci – a jen pět procent generaci třetí. Proto jsem si vybral Michala Štěrbu. Sám jsem si ho vychoval a jsem s ním opravdu spokojený.

Stává se, že se občas na něčem neshodnete?
Občas, ale jen kvůli blbostem, třeba kvůli vánočnímu večírku nebo rekonstrukci sociálek a vrátnice. Nakonec ale vždycky dosáhneme nějakého kompromisu.

Druhou nohou vašeho byznysu je packaging, tedy výroba obalů pro luxusní zboží nebo mobily. Daří se vám v tomto odvětví stejně dobře jako v případě vinylů?
Právě toto je důvod, proč přesouváme část výroby do Ameriky. Tohle odvětví se totiž dost propadlo. Naším největším zákazníkem byla Ikea, vyráběli jsme pro ni skládací krabice. Loni se ale rozhodla, že bude všechno dovážet z Číny. Byl to pro nás velký výpadek, který nejde nahradit ze dne na den. V Americe už máme domluvenou spolupráci s jednou společností, pro níž budeme vyrábět luxusní tašky. A postupně chceme hledat i další partnery.

Před nějakou dobu jste si naordinoval čtyřdenní pracovní týden a v pátek odpočíváte. Právě čtyřdenní pracovní týden teď zavádějí i různé evropské firmy. Myslíte si, že je to trend, který má budoucnost?
Ne, jsem zásadně proti. Premiér Petr Fiala říká, že za čtyři roky můžeme mít platy jako Němci. Jenže to není možné, oni mají obří náskok – pracovali, zatímco my tu měli komunismus. Pokud chceme Němce dohnat, musíme prostě pracovat víc, ne míň. A proto nepodporuji ani práci z domova.

Co vám vadí na práci z domova?
Podívejte se, práce z domova je oblíbená hlavně u lidí, kterým se líbí, že si můžou chodit na nákupy nebo být s dětmi. Případně si hodit nohy na stůl, zapálit si doutníka a nalít si skleničku koňaku. Vím, že tenhle můj názor je velmi nepopulární – dojíždět každý den do práce je nepříjemné. Ale mně se v tomhle líbí Elon Musk, který už u svých zaměstnanců práci z domova netoleruje.

Takže tu práci z domova povolenou nemáte?
Oficiálně ne. Stejně ale vím, že tak občas někdo pracuje.

Ve vaší kanceláři máte vystavené společné fotky nejen s Billem Gatesem a Jaromírem Jágrem, ale také s bývalými představiteli státu – se současnými politiky ale ne. Nikdo už sem za vámi nejezdí?
Já nepotřebuji, aby sem jezdili ministři, nemám jedinou státní zakázku. Jsme ale jedním z největších zaměstnavatelů ve Středočeském kraji, tak by si politici měli uvědomit, že tu budujeme významný průmysl (GZ Media zaměstnává v Loděnici přibližně dva tisíce lidí – pozn. red.). Třeba Václav Klaus sem jezdil rád, ovšem s berounskou starostkou jsem se ještě nesetkal nikdy (Loděnice patří do okresu Beroun – pozn. red.).

Takže v tuto chvíli necítíte podporu ze strany státu směrem k vaší firmě?
Vůbec ne. Mě ale spíš zajímá, jak se stát chová. Sliboval třeba snížení administrativní zátěže – ať mi ukáže jedinou věc, kde se to povedlo. Naopak státní aparát každým rokem bobtná víc a víc, zatímco miliardy korun jdou na IT systémy, které nefungují. Kdyby něco nefungovalo mně, tak z toho musím vyvodit následky, jinak bychom se z nás stali žebráci. Není možné, abych něco řídil a nenesl odpovědnost za výsledky. Každopádně by mi stačilo, kdyby mi stát aspoň nepřekážel.

V čem vám překáží?
Rosteme a už se sem nevejdeme. Chtěli jsme si tu proto postavit nový sklad. Myslíte si, že to bylo možné? Nebylo. Protože existuje jakési usnesení, že určité procento plochy v areálu musí tvořit zeleň. Fakt to nechápu – to si někdo myslí, že zaměstnanci chodí obdivovat keře nebo si lehat na trávník? Je to opravdu šílená hovadina. Nechci zabrat ani metr čtvereční orné půdy nebo lesa. Chci ten sklad postavit tady v areálu, kde jsou jenom budovy a asfalt.

Různé miliardářské žebříčky vás označují za jednoho z nejbohatších Čechů, například podle žebříčku Forbesu má váš majetek hodnotu 10,6 miliardy korun, což vás v něm řadí na 50. místo. Jak vůbec nahlížíte na bohatství jako takové?
Já ty peníze nemám v kapse, jsou „jen“ na papíře, protože jejich hodnota vychází z akcií podniku. A i kdybych firmu prodal, tak vůbec nevím, co bych s těmi penězi dělal. Kdekdo by samozřejmě hned věděl, jak by je pořádně roztočil. Ale já jsem rozvedený, děti si už vydělávají… a když půjdu do hospody, kde pivo stojí 60 korun, budu tam sedět sám. Moji kamarádi chodí jen na pivo za 35 korun. Navíc jím stále méně a nekupuju si ani žádné nové oblečení. S tímto přístupem bych ty miliardy nikdy neutratil.

Někteří miliardáři si v poslední době kupují třeba sportovní kluby. Vy máte sport rád – neuvažujete o něčem podobném?
Vůbec ne, navíc se jako miliardář necítím. Podporuji ale kladenský hokej i volejbal. A také sestry boromejky, které odvádějí neuvěřitelnou práci a pomáhají mimo jiné i drogově závislé mládeži. Jednou mi slíbily, že se za mě budou modlit – to bylo moc hezké. Nikdo jiný mi nikdy nic podobného neřekl.