Začalo to větou: Výzva přijata! Když jsem na pražském Institutu plánování a rozvoje zmínila, že zkouším, jak se v hlavním městě jezdí na kole, od druhé strany zaznělo, že je možné přejet z jednoho konce Prahy na druhý s minimem aut kolem sebe. Jak taková cesta vypadá a odkud a kam vede? Rozhodla jsem se ji vyzkoušet, a tak jsem o týden později vystoupila z vlaku ve Vraném nad Vltavou. Co tam? Jižní pól metropole.

Vše odstartovala moje snaha znovu probudit dětskou lásku ke kolům, tentokrát díky těm elektrickým. Týden jsem jezdila po Praze na elektrokole zapůjčeném od jednoho z největších sportovních řetězců v Česku, Decathlonu. A dorazila na něm i na zmíněnou schůzku na Institutu plánování a rozvoje, který mimo jiné vydal Strategii dopravní mobility v Praze či Generel cyklistických tras hlavního města. V kolech a v tom, jak na nich jezdit ve městě, se tu vyznají.

„Věděla jste, že se dá z jednoho koutu na druhý dojet s tím, že na cestě přijdete do aktivního kontaktu s auty úplně minimálně?“ zeptal se mluvčí institutu Marek Vácha. Proč to nevyzkoušet? Pro start jsme zvolili jižní pól Prahy, cílem byl ten severní. Kde se obojí nachází, se mimochodem ví právě díky Institutu plánování a rozvoje, protože jeho ředitel Ondřej Boháč během lockdownu v covidové pandemii přemýšlel, kam může vyrazit s dětmi, aniž by opustil hranice obce.

Na cestu jsem vyrazila s rekreačním elektrokolem Rockrider, což je sice horské kolo a my jsme se do hor nechystali, ale co už. Na hlavní nádraží jsem se s ním dopravila tramvají. Až tam jsem se dozvěděla, že jsem měla štěstí, že jsem se takhle k vlaku vůbec dostala. „Směrem do centra tramvaje podle pravidel kola neberou, protože tato cesta vede zpravidla z kopce. S kolem se tak do tramvaje smí jen na vybraných úsecích ve směru z centra,“ poučil mě hned na úvod Vácha.

Kolem řeky až k prvním autům v Modřanech

Díky mírumilovnému řidiči tramvaje tak nakonec bezproblémově dorazím do Vraného v půl desáté dopoledne. Utahuju šrouby a vyrážíme. Z nádraží vede cesta záhy k Vltavě, kde se napojujeme na cyklostezku vedoucí podél vody. Asi po pěti minutách narážíme na náš start, jižní pól Prahy. Stojí tu chudák osamocen v trávě, takový začátek hlavního města by asi nikdo nečekal.

Další hodinu jedeme víceméně podél vody, případně kolem golfového hřiště. Auta tu rozhodně nejsou, spatříme je až na úrovni Modřan. Zatím jsme se s nimi ale do žádného křížku nedostali. Vyhýbat se jim musíme skutečně až na Modřanské, a to jen proto, že zastavujeme na krátkou přestávku na místní benzinové pumpě.

Čtvrt hodinky rušného provozu

Tahle část cesty až po Výtoň platí patrně za nejznámější cyklotrasu v hlavním městě, kterou každé jaro zaplní nejen cyklisté, ale i bruslaři. My po cestě míjíme Vyšehradský tunel, pak sjíždíme dolů na náplavku. U Mánesu ale musíme opět nahoru a pak dál kolem Národního divadla až na Staroměstskou spolu s auty. Kus sice vede po novém cyklopruhu u Smetanova nábřeží, pořád jsme ale v těsném kontaktu s auty.

Zvláštní je to především proto, že právě tahle trasa je součástí evropské cyklistické trasy EV7, která je nazvaná Sluneční. Na mapě to vypadá jednoduše, v reálu je ale část mezi Mánesem a Rudolfinem dost nepříjemná, a to z několika důvodů. Za Mánesem je potřeba překlenout vozovku a před Karlovým mostem se cesta zužuje, a tak jeden prostor sdílíte nejen s auty, ale i tramvajemi. U Rudolfina se navíc odbočuje přes velmi rušnou křižovatku. Na celé trase to každopádně představuje minimum, které projedete zhruba za čtvrt hodinky.

Podotknout je k tomu ale potřeba jednu věc. Pro toho, kdo bydlí kdekoli od Vraného po Modřany, představuje kolo jeden z nejrychlejších a také nejpohodlnějších způsobů, jak se dostat do centra města. Nikde téměř nestavíte, na nic nečekáte, jen jedete. Není ani potřeba elektrický pohon, je to totiž cesta snadná, v zásadě po rovince. I já jsem tu svého Rockridera vypnula a jela bez pohonu.

Dalším zjištěním je, že vůbec nevadí, když vyrazíte do městského provozu na horském kole. Hodí se to třeba na tramvajových pásech, kde pak člověk nemá strach, že zajede do kolejí a spadne. Navíc tolik nedrncá na malých ani velkých kostkách, což cyklista ocení hlavně na náplavce. Na tu se dostáváme opět za Rudolfinem, kde už auta cestu neruší. Odsud jedeme do Karlína, přes Rohanské nábřeží dál do Libně, kde se pro změnu zastavíme ve Velkém mlýně. Kromě pobočky Městské knihovny tu totiž mají i dobré kafe a dezerty. Na cestě jsme v tuto chvíli zhruba dvě hodiny a v této části musíme překonat pouze jeden přechod na Zenklově ulici. Jinak jedeme po samostatné cyklostezce.

Přes zelenou oázu do lesa

Po krátkém odpočinku znovu vyrážíme, tentokrát podél Rokytky a dál přes Harfu. Když tu jedete autem, vypadá tahle lokalita jako jedna velká autostráda. Ovšem na kole je to skoro zelená oáza – na jedné straně domy, na druhé stromy. Nic víc. Dojíždíme až do Hloubětína a pak to začne být skutečně zajímavé.

Docela dlouho to totiž vypadá, jako bychom úplně vyjeli z města. Jedeme přes Bažantnici, v podstatě lesem. Nejezdí tu auta a kromě toho zvířecího se tu žádný jiný život nenachází. Přitom nedaleko hučí několikaproudá silnice. Auta ale později skutečně potkáváme. Cyklotrasa tu ovšem vede kromě pruhu na silnici také na chodníku, a tak se do střetu nedostáváme.

Dál projíždíme kolem vojenského letiště v Kbelech. Je to nejpřekvapivější část cesty, protože zatímco mezi centrem a Vraným je cyklistický život bujný a zdejší trasa známá, z centra směrem do Kbel už tolik ne. Několik cyklostezek tu navíc září novotou – není to tak dávno, co je někdo asfaltoval. Všude kolem jsou louky a lesy a je to vlastně nejhezčí část cesty.

Vzhledem k tomu, že právě tady narazíme na jediný opravdu velký krpál na trase (který ale Rockrider zvládne bez zaváhání), zastavíme na oběd v Kbelském pivovaru. Hlavně proto, že je to místo, které stojí za návštěvu. Pivo se v Kbelích vařilo až do roku 1929, dlouhou přestávku ukončila až novostavba, která tu vznikla nedávno podle architekta Petra Švandy. V nohách máme v tuto chvíli zhruba 36 kilometrů, na cestě jsme asi tři a půl hodiny. A šest kilometrů zbývá na sever Prahy.

Finále vesnickou zástavbou

Po obědě se do pedálů šlape hůř, čeká nás ale už jen kousek přes Letňany a Čakovice. Tady se nám vozovce vyhnout nepodaří, je to ale de facto vesnická zástavba, aut tu jezdí, aspoň na naší trase, pomálu. Symbolický sever Prahy se skrývá právě na okraji Čakovic. Patník, který znázorňuje severní pól, stojí u železniční trati. Je půl třetí odpoledne a tachometr hlásí přes 42 kilometrů. S cestou na železniční stanici v Hovorčovicích, ležících už za Prahou, a pak z hlavního nádraží domů to dohromady dá padesátku. Výzva je tedy nejen přijata, ale i splněna.

Cyklistiku v Praze má spousta lidí stále za něco, co se neslučuje se životem. Na mnoha úsecích je to navzdory snahám o změnu pravda. Jak je ale vidět, z jihu na sever Prahy se opravdu dostanete tak, že potkáte minimum aut. Z východu na západ by to mělo být podobné, ostatně jakoukoli trasu je možné najít v podrobném přehledu. Čím víc lidí bude v Praze na kole jezdit, tím lepší podmínky pro cyklistiku tu budou.