Byl sychravý říjnový večer roku 2025 a kolem se vznášela typická podzimní, ale energická atmosféra dokumentárního festivalu Ji.hlava. V jedné místní hospodě se ale nad rozpitým pivem odehrávala scéna, která by mohla působit jako ve scénáři – o stolu seděli tvůrci dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi a několik zámožných Čechů v čele s Janem Bartou a bavili se o velkých cílech v Hollywoodu. Potřebovali pomoc. O pět měsíců později se Barta dozvídá, že i díky jeho penězům film o odporu vůči ruské propagandě skutečně vyhrál Oscara.

„Cool story… minulý rok jsme vzali skupinu donorů na MFDF Ji.hlava, kde jsme mimo jiné trochu popili s tvůrci filmu Pan Nikdo proti Putinovi a plácli si, že jim přispějem na oscarovou kampaň,“ popisuje příběh vlastními slovy Barta. Dokument, kterému přes naléhavě podané a politicky relevantní téma nikdo nepředpovídal příliš velký úspěch, dostal nejprestižnější americkou filmovou cenu. Pro českou audiovizi je to první takový úspěch v dějinách a ukazuje, jak se dnes dá prorazit, pokud vám s tím pomohou ti správní lidé.

Tři roky před jihlavskou hospodou ale příběh končící Oscarem začal na místě ještě mnohem, mnohem vzdálenějším jednomu z center globálního filmu. A s tradiční filmařinou měl pramálo společného. Po tom, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, začala tamní vláda ve výukových osnovách vyžadovat „patriotické aktivity“. Celé řadě lidí to připadalo odporné a různými způsoby protestovali, včetně jednoho učitele ze základní školy v zapadlém malém městě Karabaš na Uralu.

Pavel Talankin, přezdívaný Paša, dostal za úkol ony patriotické akce zaznamenávat, jelikož ale odmítal stát se jen tupým nástrojem propagandy, kameru zapínal i v průběhu každodenního dění na škole. Pokud možno nenápadně sledoval, jak se vláda snaží mladé lidi militarizovat a ovlivňovat jejich názory. Když se pak se svým projektem přihlásil na otevřenou výzvu ruského studia hledajícího příběhy o tom, jak válka změnila poměry na pracovišti, upozornil na sebe.

Vedení studia bylo jasné, že natáčet něco takového ve stávajícím ruském režimu je nemyslitelné, a propojili ho proto s americkým režisérem sídlícím v Dánsku Davidem Borensteinem. Ten zase s nápadem šel za britskou BBC. „Byl to nejdivnější pitch, jaký jsem kdy dělal, protože jsem na jedné straně představoval film, a zároveň jsem říkal ‚Nevím, jestli bychom to měli dělat. Je to etická a logistická noční můra‘,“ citují Borensteina The New York Times. S BBC ale dali dohromady soubor pravidel, jak film natočit, a Paša další dva roky sbíral materiál.

„V tuhle chvíli ještě netuším, kolik problémů si přivodím,“ říká učitel ve voiceoveru hotového dokumentu ukazujíc záběry z doby, kdy se vším teprve začínal. Paradoxně se dokumentaristou mašinérie propagandy stal z donucení ze strany ruské vlády, právě ta ale byla hrozbou pro jeho plány záběry poslat za hranice. S tím měli pomoct čeští producenti, které oslovila přímo dánská producentka Helle Faber ze společnosti Made in Copenhagen.

Talankin potřeboval najít v Evropě azyl, jinak by vydání dokumentu ohrozilo jeho svobodu a možná i život, v Dánsku to ale kvůli byrokratickým překážkám nešlo. „Když se tedy (Faber, pozn. red.) ocitla ve slepé uličce, zavolala mi, že by potřebovala pomoct. Tím jsme se v projektu ocitli taky,“ vysvětluje producent společnosti PINK Radovan Síbrt.

Spolupráce s PINK byla zásadní pro logistickou stránku projektu, česká strana ale hrála důležitou roli i produkčně. K financování ze strany britské BBC a německo-francouzské ZDF/Arte se připojil Dánský filmový institut s necelými dvěma miliony a Státní fond audiovize výrobu i následnou oscarovou kampaň podpořil 750 tisíci korunami. Dále na dokumentu pracovala už zmíněná dánská společnost Made in Copenhagen, dánské, norské a švédské veřejnoprávní televize pomohly s regionální koprodukcí a koupily vysílací práva, Česká televize zase podpořila realizaci přímo v Česku.

Talankin z Ruska v průběhu fáze natáčení několikrát vycestoval na setkání s producenty a dalšími tvůrci, načež se vždy vrátil zpět. Jakmile ale před svým domem uviděl podezřelá policejní auta, bylo jasné, že další cesta už bude jen jednosměrná. Musel se rozloučit se svojí maminkou a žáky, mezi nimiž byl velice oblíbený, a vydal se do Prahy, kde získal azyl. Právě tady probíhala velká část dokončování dokumentu, vznikl zde i soundtrack Michala Rataje a Jonase Strucka.

Hotový dokument měl premiéru v lednu loňského roku na prestižním americkém festivalu nezávislého filmu v Sundance, načež se vydal po festivalovém okruhu kolem světa. To mu zajistilo způsobilost pro účast na oscarovém klání, cesta významného díla, které si zaslouží to nejvyšší uznání, tím ale teprve začala. Oscarová kampaň se dnes totiž nemůže spolehnout jen na kvality samotného filmu, ať už je jak chce dobrý – připomíná spíš politické kampaně, v nichž jde hlavně o zviditelnění a prodání té správné myšlenky.

Jedině skrz chirurgicky přesnou kampaň mohl Pan Nikdo proti Putinovi, kterému chybělo robustní finanční a marketingové zázemí gigantů jako HBO nebo Netflix, prorazit mezi dvěma stovkami filmů, co se dostaly do prvního kola hlasování na nominace. V této fázi bylo potřeba zajistit, aby film z přibližně deseti tisíc členů a členek americké Akademie filmového umění a věd vidělo co nejvíc lidí. A to nebylo možné bez silné finanční pomoci.

Jelikož vedle prostředků hlavních hráčů byla podpora českých a dánských fondů mizivá, museli nastoupit soukromí dárci v čele s Janem Bartou z Pale Fire Capital, spolumajitelkou Albatrosu a filantropkou Silke Horákovou nebo šéfem Productboardu Hubertem Palánem. „Začátkem října mě kontaktoval Robin Suchánek, kterého jsme s manželem podpořili při produkci jeho filmu Velký vlastenecký výlet, jestli nechceme podpořit další film,“ popisuje pro CzechCrunch Horáková. „I když film vůbec není náš filantropický fokus, hned jsem mu odpověděla: ‚To je skvělý projekt, moc se mi líbí a rádi ho podpoříme.‘

V podobném duchu se postupně přidali další, kterým dokument popisující zkreslování reality a snahy o převýchovu mládeže připomínal i osobní zkušenosti z minulého režimu. „Když se na ten film dívám, vybavují se mi z dětství stejné taktiky komunistické mašinérie. Doufám, že si po zhlédnutí lidé uvědomí, jak tyhle metody fungují a že je potřeba se jim bránit v jakékoliv době, v jakémkoliv režimu,“ říká pro CzechCrunch Hubert Palán, jehož bratr pracuje na distribuci Pana Nikdo.

Mezi další podnikatele, co film filantropicky podpořili, patří zakladatel Mall.cz Ondřej Fryc, Radek Pokorný z Nadace Badokh, švédský režisér Daniel Bergmann, Martin Palán, podnikatel a filantrop proslavený svou láskou pro Broumovsko Jan Školník nebo akcionáři pražské restaurace U Matěje. Důležitými podporovateli byli dále miliardář Libor Winkler, který skrz Institut dokumentárního filmu dokumenty podporuje systematicky, Martin Vohánka z Eurowagu a Martin Hájek z Livesportu, jenž se prostřednictvím iniciativy Impactfilm snaží profesionalizovat investice do tzv. „dopadových filmů”.

Pan Nikdo míří do Hollywoodu

„V České veřejné diskusi se nekonečně točíme kolem toho, zdali je pro nás Rusko nebezpečím, nebo nikoliv. Výsledek je paralýza nicnedělání. Bez toho, aniž bychom pochopili, z čeho vyvěrá politika putinovského Ruska, se nikdy ke společným závěrům nedostaneme. Film Pan Nikdo proti Putinovi autenticky a srozumitelně toto pochopení umožňuje,“ vysvětluje pro CzechCrunch svoje motivace Vohánka.

Díky poměrně rozsáhlé podpoře v řádu milionů korun snímek získal šanci zviditelnit se. „Pořád je to málo. Když proti vám stojí film s desítkami milionů dolarů od Netflixu, je to tvrdý boj,“ citoval producentku PINK Alžbětu Karáskovou Forbes. Jen náklady na reklamu v periodicích jako Variety nebo The Hollywood Reporter, které členové akademie pravidelně čtou, se mohou snadno vyšplhat do sedmiciferných částek. Přesto se podařilo najmout špičkovou americkou agenturu 42West, která se na oscarové kampaně specializuje a několik jich přivedla k vítězství.

Panu Nikdo letos zásadním způsobem pomohla také změna pravidel akademie pro rok 2026. Zatímco dříve se nekontrolovalo, jestli hlasující vůbec viděli všechny filmy, nově se to vyžadovalo a kontrolovalo v interním streamovacím portálu pro sledování nominantů. To do značné části smazalo výhodu drahých kampaní založených je na známosti titulu. Strategie proto ve fázi, kdy se film probojoval na shortlist a pak mezi finální nominace, vrcholila sérií soukromých projekcí v Los Angeles a New Yorku.

V sálech s profesionálním cateringem, kde se podávaly výběrové sýry a vína, Pašova autentická osobnost v kombinaci s filmem z jednoho z nejznečištěnějších osídlených míst v Rusku vytvořila silný kontrast. Ten byl pro finální úspěch dost možná určující, když dílu dodal status naléhavého dokumentu toho, co se dnes v jedné z nejmocnějších zemí světa děje.

Prestižní momentum vyvrcholilo v únoru 2026 ziskem britské ceny BAFTA, což byl pro americké kolegy jasný signál, že česko-dánský snímek je skutečným favoritem. Při samotném přebírání zlaté sošky v Dolby Theatre pak tvůrci vyslali do světa vzkaz: „Skončete všechny války“. Alžběta Karásková k úspěchu dodala, že cena patří „mnohem širšímu společenství lidí, kteří projektu věřili a podporovali ho. Bez jejich energie by tento okamžik nikdy nenastal.“