Jako dítě unikl nacistům a odešel do Izraele budovat nový svět. A také vesnici k poctě Masaryka
Řádění nacistů přežil jako zázrakem, obří štěstí měla i jeho manželka. Dnes žijí v izraelském kibucu, v němž chtěli vytvořit harmonickou společnost.
To, že nevypadal jako židovský chlapec, mu během druhé světové války zachránilo život. Albert Avraham Fischer nocoval jednoho říjnového večera roku 1944 u rodinných známých v Bratislavě – doma být nemohl, protože v té době obnovovali slovenští gardisté a němečtí nacisté masové deportace Židů do koncentračních táborů. Tehdy přišla do onoho bytu dvojice esesáků, aby zjistila, zda se tam neukrývá nějaký „nepřítel“. Zkontrolovali i devítiletého Fischera, jenž v posteli předstíral, že spí. A jeden z vojáků prohlásil: „To dítě nevypadá jako Žid. Nechme ho spát.“
Tato hrůzná zkušenost, z níž malý Fischer vyšel naštěstí bez úhony, samozřejmě nebyla jediným příkořím, kterému byla jeho rodina během druhé světové války vystavena. Jeho strýčka umlátila na ulici skupinka chuligánů, tetu zavraždili v koncentračním táboře v Osvětimi. Rodiče ale zázrakem přežili. A on sám se po válce rozhodl, že jeho další kroky povedou do Svaté země. Přidal se k sionistickému hnutí a aktivně se připravoval na odstěhování, které urychlil komunistický převrat v roce 1948. Už o rok později se přesunul do Izraele. Bylo mu pouhých 14 let, na rodiče si na místě počkal ještě několik měsíců.
Ve vesnici Kfar Masaryk nás dnes devadesátiletý Fischer, který si tu začal říkat Avri, vítá plynulou slovenštinou. I když svou mateřštinu časem málem zapomněl. „Před lety jsme tu měli na návštěvě Arnošta Lustiga. A já nebyl schopen poskládat jedinou kloudnou větu,“ vzpomíná s úsměvem. Začal proto hodně číst knížky ve slovenštině, aby si na jazyk znovu vzpomněl. Občas si také zazpívá nějakou lidovku. A rovněž pravidelně jezdí do Česka a na Slovensko, často na pozvání vysokých státních představitelů.
Právě Čechoslováci zakládali Kfar Masaryk na severu Izraele, který pojmenovali k poctě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jenž patřil k velkým zastáncům sionismu, tedy hnutí usilujícího o vytvoření nezávislého židovského státu. Vesnice slouží jako takzvaný kibuc – osada, která původně hospodařila formou kolektivního vlastnictví. Děti zde nevyrůstaly s rodiči, ale zvlášť s ostatními pod společnou výchovou. A společné byly i třeba záchody a sprchy. Ty se v jednotlivých domech dřív vůbec nenacházely.
Dnes je už ale situace odlišná – i kibucníci se začali přizpůsobovat modernímu způsobu života. „Měli jsme tu bohatý život bez peněz. Snili jsme se o vybudování nového světa, kde nebude vykořisťování, kde bude vládnout harmonie mezi lidmi a kde si muži a ženy budou rovni. Mnohé z těchto ideálů se nepodařilo naplnit. Co jsme ale zvládli, je nastolení demokracie. Každou sobotu večer jsme se setkávali, abychom společně diskutovali o aktuálních problémech a plánech do budoucna,“ říká Fischer.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsVesnice se mu před očima měnila s každou novou generací kibucníků. Dříve se tu lidé věnovali převážně zemědělství, dnes už smí vykonávat práce i mimo osadu. Tradiční kolektivní hospodaření se navíc ukázalo jako ekonomicky nezvládnutelné, postupně tak nastal proces privatizace a umožnění soukromého vlastnictví. „Ne všechno se nám povedlo, důležité ale je, že jsme se snažili. A já osobně se těším na to, jak se náš kibuc bude vyvíjet s následujícími generacemi,“ doplňuje.
Sám dříve také pracoval v zemědělství, žil v domě bez toalety a vstoupil do izraelské armády. Působil rovněž jako učitel a stanul na vedoucích pozicích kibuckého hnutí. Později se oženil s Maďarkou Yardenou, která přežila holokaust díky svému nežidovskému otčímovi, jenž ji na poslední chvíli zachránil z pochodu smrti z Budapešti do Vídně.
Avri Fischer sice časem začal zapomínat na svou mateřštinu, na vlast ale nikdy nezanevřel. Ostatně v roce 1984 pomohl v kibucu založit muzeum věnované Masarykovi. Dnes jsou v něm uloženy dokumenty a materiály pro lidi, kteří mají zájem zkoumat české a slovenské dějiny. A také je zde k vidění vzkaz od prezidenta Václava Havla nebo Bible, která patřila rodině Masarykových.
Naši českou podnikatelskou delegaci přivítal Fischer s radostí a velmi jej zajímalo, čemu se každý z účastníků věnuje. Nicméně z časových důvodů jsme se k tomu nedostali. Energický devadesátiletý pán to však vzal s humorem sobě vlastním. A prohlásil: „Nevadí, třeba sem přijedete za deset let, až mi bude sto. A pak si vaše příběhy rád poslechnu.“
