Původně chtěl být právníkem, v 50. letech ale utekl k minerálům. Vladimír Sattran byl u zrodu počítačové geologie, vedl výzkumy pro OSN v Africe, stal se českým velvyslancem v Maroku a byl mezi prvními, kteří věděli o vstupu Česka do NATO. Dnes, ve svých 95 letech, Sattran stále dochází na setkání (o generace mladších) geologů do žižkovské kavárny Barrande, kterou na přelomu tisíciletí s kolegy založil. „Vrazil jsem do toho peníze, které jsem jako velvyslanec ušetřil. Bylo by hezké, kdyby to vydrželo dalších 25 let,“ říká teď v rozhovoru pro CzechCrunch.

Když přicházím do domova seniorů poblíž Bílé Hory, mířím rovnou k bytu, ve kterém má žít legenda nejen české geologie. Ačkoliv ale několikrát za sebou zvoním na zvonek, nikdo mi neodpovídá. Vracím se zpátky ke vchodu a v tu chvíli ho vidím. Sedí na lavičce, přidržuje si hůlku, a jakmile mě zbystří, zvedne se a podá mi ruku. „Tak jsme se našli! Tak pojďte, už jsem připravil kafe,“ říká a vyráží zpátky směrem ke svému bytu.

Vladimír Sattran se narodil v roce 1930 v Praze, vyrůstal ale v jižních Čechách, kam se prý stále rád vrací. Jeho otec i strýc byli českoslovenští legionáři, v rodině měl blízko k intelektuálním i kulturním kruhům – v mládí se věnoval hudbě, skládal a přátelil se s hudebníkem Petrem Ebenem.

Zajímala ho práva, a tak po maturitě nastoupil na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Doba však obor změnila v nástroj režimu. „Jelikož zrovna byly procesy, Horáková a problémy s katolíky, s pár dalšími lidmi jsme si řekli, že to nemůžeme dělat, a šli jsme pryč,“ vzpomíná.

I díky své vášni pro minerály se tak Sattran rozhodl zkusit přijímačky na Přírodovědeckou fakultu – tehdy se na ni příliš lidí nehlásilo, přitom obor geologie potřeboval nové studenty kvůli otevírání uranových ložisek. „Zkoušku jsem udělal s klidem, protože jsem měl určit, co je co za minerál. Já jsem ho znal, protože jsem měl dokonce i malou sbírku doma,“ vypráví s tím, že za pár měsíců tak na geologii nastoupil.

Obor ho rychle nadchl – podílel se na řadě výzkumů po celé zemi, svou kandidátskou práci pak dělal o Jáchymovsku, kde zkoumal místní doly. Převzal zde práci po sovětských odbornících, kteří po sobě nenechali ani dokumentaci, ani unikátní exponáty. „Rozkradli tehdy krásné jáchymovské muzeum, i se stříbrnými kousky z roku 1500,“ popisuje Sattran.

Ten strávil v oblasti asi dva a půl roku, často i sám a bez doprovodu. „Když si to dnes uvědomím, vůbec jsme tehdy neměli ponětí, co je to nebezpečí. Sbíral jsem minerály, procházel šachtami… Když se na to dnes zpětně dívám, nechápu, co všechno jsme byli schopní podniknout,“ usmívá se geolog.

I díky jeho novým objevům se z geologie postupně stávalo stále prestižnější povolání, a tak dostal i Sattran několik nabídek na vstup do KSČ. Pokaždé ale odmítl. „Komunisté nás chtěli k sobě, psalo se o nás v zahraničí, byli jsme celkem uznávaní. Já ale do strany nechtěl, i kvůli manželce, taky byla proti. Až do roku 68 jsem proto nikam nevyjel,“ vzpomíná.

Teprve tehdy dostal povolení na služební cestu – pozvali ho geologové ze zahraničí s tím, že mu dají záštitu. „Přišel srpen a tanky, nejdřív jsem jel do Kanady a pak do Francie. Nakonec jsem zakotvil v Paříži, tam jsem se dostal na École des Mines, kde jsem byl přijat jako odborník.“

Právě na pařížské Vysoké škole báňské už tehdy spolupracoval se světovými špičkami oboru, s nimiž se podílel na tvorbě průkopnické publikace o počítačové geologii. V roce 1971 se ale znenadání vrátil i s rodinou zpátky do Československa – jeho maminka byla těžce nemocná, a tak jí chtěl Sattran být nablízku.

Díky mezinárodním známostem a prestiži mohl ale dál cestovat do zahraničí – v 70. letech se pracovně podíval třeba do Iráckého Kurdistánu, kde se podílel na výzkumu ložisek, nebo do Maroka. Významně se nakonec zapsal v Burkině Faso, kde působil v rámci programu OSN od roku 1981 do roku 1988.

„Byl jsem tam jeden z vedoucích geologů, kteří ten program vedli. Měl jsem pod sebou asi 50 lidí, hodně jsme pracovali,“ říká. Podílel se tehdy na mapování ložisek, spolupracoval s univerzitami a napsal první učebnici petrografie pro západoafrický region. A taky hodně kreslil – především prý baobaby, pod kterými se s kolegy schovávali před sluníčkem.

Na tehdejší poměry si zároveň vydělával mimořádně slušné peníze – jeho měsíční plat činil kolem osmi tisíc dolarů, tedy asi půl milionu korun. Jenže velká část z nich mu nakonec nezůstala – daně platil přímo OSN. Po návratu do Československa po něm začal finanční úřad chtít daň zpětně zaplatit ještě jednou, tentokrát komunistickému státu. „Doplácel jsem jim dalších 20 procent, dohromady to dělalo přes sto tisíc dolarů,“ vzpomíná.

Brzy po Sattranově návratu pak přišla sametová revoluce a s ní nový začátek i pro vědecké instituce. V roce 1990 byl tak zvolen ředitelem Geologického ústavu. Sám sice říká, že měl ze zvolení radost, ve funkci ale nakonec dlouho nepobyl. V roce 1994 ho totiž prezident Václav Havel jmenoval velvyslancem v Maroku.

„Saša Vondra a další lidé, kteří mě dobře znali – třeba i Pavel Tigrid, se kterým jsem se znal z Francie – tehdy navrhli, že bych mohl dělat velvyslance. Říkali, že mluvím dobře francouzsky, trochu i arabsky, a navíc jsem už předtím působil v Maroku i v Burkině Faso. Tak jsem půl roku chodil po všech kancelářích na ministerstvu zahraničí, abych se se vším seznámil,“ vzpomíná Sattran.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Café Barrande (@cafebarrande)

Nakonec mu jmenování podepsal Havel i tehdejší premiér Václav Klaus a novopečený diplomat odjel na další misi do Afriky, tentokrát pětiletou. I díky svým mezinárodním známostem se tehdy dostával k vlivným lidem s citlivými informacemi – jako třeba když se od amerického činitele při NATO dozvěděl, že velmoc chce Českou republiku přijmout do aliance. „Byl jsem jedním z prvních, kteří se dozvěděli, že se dostaneme do NATO. Psal jsem to ručně tajným písmem do Čech,“ usmívá se Sattran.

Když jeho angažmá v Maroku skončilo, vrátil se do své domoviny už nastálo. A rozhodl se peníze, které si na konzulátu našetřil, dát do nového podniku. Spolu s kolegy tak v roce 2002 založili na Žižkově Café Barrande, aby se geologové měli kde scházet.

Kavárna je otevřena dodnes, konají se v ní různé besedy, přednášky, nebo třeba oslavy narozenin – ty 95. tam začátkem října slavil i sám Vladimír Sattran. „Chodím tam každý čtvrtek, trvá mi to víc než hodinu, než se tam přes Prahu dostanu. Ale teď už budu muset asi malinko ubírat, těch 95 let už je cítit,“ vysvětluje nad dopitou kávou.

Já ale jen nevěřícně kroutím hlavou – bývalý geolog a diplomat totiž i dnes sleduje trendy ve vědě, zajímají ho změny klimatu, nové technologie i téma udržitelnosti. Píše také knihy – mimo jiné vzpomínky na Afriku nebo Maroko. Podle svých slov se občas rozzlobí nad politikou, ze které prý zmizeli slušní lidé, hned se mu ale na tvář vrátí úsměv. „Teď mi dělá hlavně radost, když mě nic nebolí,“ uzavírá.