Je třeba dostat Česko na mapu světové architektury. V Praze se musí povést stavba nové filharmonie, říká Vladimir 518

„Nesmí se opakovat fiasko jako s Kaplického knihovnou,“ říká hudebník.

vladimir518_4Rozhovor

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Vladimír Brož alias Vladimir 518 propadl rapu i architektuře

Praha je ikonická sama o sobě svou historií, ale ve svém rozvoji trochu zaspala. A tak je ji potřeba vrátit zpět na mapu světové architektury, stejně tak i celé Česko. Takový názor má Vladimír Brož alias Vladimir 518, který je známý jako rapper a člen uskupení PSH, ale propadl také architektuře, přesněji řečeno veřejnému prostoru a všemu, co s ním souvisí. Posledních deset let tak strávil prací na knize, kterou označuje za jedno z největších děl, jaké kdy dělal. Mapuje mnohdy strhující příběhy české předrevoluční architektury.

„Nálepka, že je to komunistická architektura, je v mnoha ohledech nefér,“ říká Vladimir 518 v rozhovoru, který si můžete poslechnout i jako podcast. Dva svazky o bezmála čtrnácti stech stranách, které připravily na tři desítky autorů, mají být podle Vladimíra pevným stavebním základem pro narovnání vztahů mezi širokou veřejností a stigmatizovanou architekturou předrevolučních desetiletí.

Rozhovor však není jen o díle s názvem Architektura 58–89, jehož je CzechCrunch hlavním mediálním partnerem. S Vladimirem 518 se bavíme také o tom, že na jedné straně je nutné ochraňovat některé ikonické stavby z historie, ale zároveň budovat nové, které budou posouvat celou Prahu a další města. Za naprosto klíčový označuje multidisciplinární umělec projekt chystané pražské filharmonie, u níž se nesmí opakovat fiasko jako s knihovnou od Jana Kaplického.

Jeden z nejznámějších singlů od PSH se jmenuje Praha. Je z roku 2002 a je o krásách našeho hlavního města. Co tě napadne jako první, když se řekne Praha?
Já. A teď to nemyslím egoisticky, ale cítím, že jsem sestavený ze zážitků z Prahy, že se ve mně město zrcadlí na tolik způsobů, že je na to velmi těžké odpovědět. Praha je samozřejmě absolutní domov, ale myslím si, že to jde ještě hluboko za termín domov. Je to opravdu podstata mě. Tak silně se s městem identifikuji, že to od sebe neumím oddělit. Často o tom dokonce mluvím i ve svých textech, že já jsem město a město je já, protože si myslím, že jsem schopen tomu městu něco přinášet a ovlivňovat ho.

Ty jsi muž mnoha zájmů a aktivit. Velkou vášní je pro tebe i architektura, a tak by mě zajímalo, zda tomu tak bylo už na začátku nového milénia, když jste dávali dohromady právě skladbu Praha?
Jde o to, kdy si člověk uvědomí, že město, veřejný prostor, domy, ulice a celý urbanismus je jeho tělo. Ze začátku to nebylo samozřejmě v mé hlavě takto definované. Třeba v 90. letech, která jsem strávil na ulici – ne jako bezdomovec, ale jako člověk, který nonstop na ulici žije, chodí po ní a prochází systematicky celé město –, jsme malovali graffiti, vznikala tu rapová subkultura, lidé tancovali breakdance. To všechno pro nás byly iniciační momenty, kdy se člověk s městem sžívá právě tímto fatálním způsobem.

V jednu chvíli přijde moment, kdy si uvědomíš, že to město je pro tebe skutečně hlavní téma. To přišlo po roce 2000, kdy se podvědomý zájem stal vědomým. Začal jsem sbírat veškerá možná data a informace, na které je člověk schopen narazit.

V té skladbě Praha je několik vtipných pasáží. Například „a bacha zprava doprava zacpaná je magistrála / marná snaha a krokem vlečeme se zkáza Wiche“. Není trochu smutné, že tenhle scénář na magistrále je dodnes?
To tak v lidské kultuře bývá. Jednou jsem viděl ve Stavovském divadle rekonstrukci Molièrovy komedie, která byla stará několik set let, a ty vtipy byly absolutně aktuální. Tehdy mi došlo, že se toho příliš nemění. Dopravní situace v rámci městské tepny se změnit může a věřím, že se jednoho dne změní i na magistrále, ale stejně jako D1 definuje problematiku České republiky, tak magistrála definuje problematiku Prahy. Dokud se k tomu nepostavíme razantněji, pořád tam bude.

vladimir518-architektura

Foto: BiggBoss

Vladimir 518 s knihou Architektura 58–89

A ještě jedna pasáž z vaší skladby, v níž říkáte, že Praha není jenom most a hrad. Co je dnes podle tebe Praha? Je to velkoměsto světového formátu, nebo spíš často zmiňovaný skanzen?
Představuju si, že Praha působí navenek asi jako na nás působí Český Krumlov. Všichni máme Český Krumlov rádi. Když tam přijedeme, rozplýváme se nad jeho krásami a zachovalostí. Můžeme zajít na dobré jídlo, do dobrého baru, jsou tam cizinci, ale pořád je to malé, roztomilé, historické město. A tak podle mě působí Praha, když sem přijedete z Londýna, New Yorku nebo Berlína. Máme šanci být světové město, ale doteď jsme ji poměrně míjeli, protože aspekty nového města a budoucnosti jsme příliš nepřidávali.

Pořád se soustředíme na opečovávání historie a tak nějak zapomínáme dodávat absolutně aktuální přítomnost, která se tu děje, ale v průměrné úrovni. Chtělo by to větší odvahu, invenci i větší investice. Karta se ale za posledních deset let začíná obracet a věřím, že Praha ještě zazáří i na světové mapě.

Pojďme si ještě ujasnit jednu základní věc. Ty jsi jednak rapper, věnuješ se též tvorbě komiksů, knih, ilustrací, stojíš za labelem BiggBoss. Co má Vladimir 518 společného s architekturou, respektive veřejným prostorem?
Definice mě samotného je těžká i pro mě. Zaujal jsem v životě přístup, že jsem nikdy nechtěl dělat nějakou zářnou, jasnou kariéru, protože k tomu patří i rozhodnutí, že si k sobě definujete jednu jasnou roli. Rozhodl jsem se, že tak žít nechci, protože se nechci uzavírat do jasného konstruktu sebe sama, který budu až do smrti naplňovat. Žiju absolutně svobodně, což znamená, že někde ztrácím, někde vyhrávám, někde mi to ubírá, někde mi to zase dává. Ve chvíli, kdy vydobydu pevné místo, jsem zároveň ochotný ho okamžitě opustit a začínat klidně někde jinde.

S tím je ale spojené i to, že člověk pak je těžce společensky čitelný. Dokonce to vede až tam, že jste čitelný těžce sám pro sebe, což mi zároveň přijde velmi přitažlivé, protože dnes mi je 43 let a pořád mám pocit, že jsem na začátku, což je pro mě osobně velmi důležité. Mám pocit, že horizont je neustále otevřený, a vůbec nevím, co se bude dít dál. A v této situaci mi je optimálně.

Takže zájem o architekturu se prolíná s tvými dalšími aktivitami?
Momentálně se definuji jako člověk, který se věnuje primárně výtvarným věcem, hudbě a knihám. To všechno dohromady se mi v hlavě prolíná. Je mi jedno, jestli dělám desku, připravuju výstavu nebo knihu. Ve chvíli, kdy si alespoň základně osvojíš problematiku dané disciplíny, zjistíš, že to podléhá podobným problémům a systémům, jak konstruovat myšlenku, jak ji naplnit, dotáhnout, realizovat a poslat ji do společnosti. Je mi to vlastně úplně jedno. Lze to označit jako transmediální či multimediální zaměření.

Vedle hudby je teď tvým nejviditelnějším projektem kniha Architektura 58–89. Jde o výživných 1 400 stran o architektuře z dob komunismu. Tebe tohle období dlouhodobě fascinuje. Proč?
Když jsem se po roce 2000 začal o město více zajímat, byla právě tato předrevoluční architektura největší oříšek. Řešili jsme, jak se k ní postavit, protože jsme v ní vyrostli. Sídliště, všechny nové budovy i stanice metra byly dějištěm našich životů. Zpočátku jsme se k tomu všichni stavěli dost negativně, i já, ale i negativita je určitý druh vztahu. Když něco nemáš rád, tak tě to zajímá. Postupně jsem zjistil, že negativní přístup je ve skutečnosti opravdu projev zájmu a skrze něj jsem zjistil, že mě ta doba velmi přitahuje, zajímá a že hlavně příběhy staveb a lidí jsou nesmírně zajímavé a důležité.

Ti lidé zažívali analogický životní problém, kdy stavěli, pracovali a tvořili v kontextu totality a pokoušeli se s tím nějak vyrovnat. Je to klíč k pochopení, co se tu poslední desetiletí dělo. Nálepka, že je to komunistická architektura, je v mnoha ohledech nefér. Ano, vznikala za totalitního režimu, zároveň však lidé, kteří budovy navrhovali, většinou měli jiný princip myšlení, snažili se sem naopak vnášet myšlenky z tehdejšího západu. Byl to pokus o vytvoření něčeho, co má světový étos, co má jiný rozměr než nějaké zastaralé východní myšlení, které v té době už bylo v mnoha ohledech překonané.

Ty sis z té doby vybral architekturu, ale Češi mívají obecně problém vyrovnat se s minulostí. Prolíná se to celou společností, jak vnímáme věci, které za komunismu vznikaly.
Zdá se, že jde o historii, ale je to velmi přísná aktuální situace. V úvodu naší knihy filozof Miroslav Petříček říká, že si lidé z minulosti berou vždy pouze to, co je zajímá ve vztahu k budoucnosti. Není to nějaká svébytná reminiscence minulých dějů, ale je to něco, co nás zajímá pro naši budoucnost. Je to akt přítomnosti a budoucnosti.

V tomto projektu zpracovávám architekturu, ale byly tu i jiné projekty jako Kmeny 0, které šly před rok 1989 z hlediska hudby a všemožných prapodivných subkultur. To téma mě zajímá stejně jako přítomnost i budoucnost. Je podle mě dobré analyzovat všechny jevy kolem sebe, ne se jen koukat, co bude, nebo fanaticky prožívat to, co je. Člověk díky tomu lépe chápe, co se s ním momentálně děje.

Říkáš, že se dlouhodobě nedaří najít zdravý vztah k této dnes již historické architektuře, a proto z ulic našich měst mizí jedna důležitá stavba za druhou. Relativně nedávno padl například Transgas. O něm jsi v jednom rozhovoru říkal, že doufáš, že je obětní beránek, který padne za to, aby se další podobné budovy nebouraly. Změnila se ta situace nějak?
Jsem chorobný optimista. Mám pocit, že se situace tolik nemění, na druhou stranu tu sedíme a bavíme se o tom. Před mnoha lety takové příležitosti nebyly, protože téma nikoho nezajímalo, nikdo ani neznal slovo Transgas. Myslím, že obětní beránci fungují, a byť je mi těch stavebních celků líto – a Transgas je svou unikátností nenahraditelný –, tak všechny tyto vraždy zamezují následujícím vraždám. Ale je pravda, že v současné chvíli se připravuje demolice několika budov v Praze. Ať je to UTB Žižkov, Chemapol Investa, vojenské stavby u Nuselského mostu a další.

vladimir518-architektura3

Foto: BiggBoss

Kniha Architektura 58–89 pojednává o architektuře z dob totality

Proč je to problém?
Jde o to, že musíme být schopni vytipovat nejvzácnější komplexní díla a specifickou disciplínu dané doby, kdy byly budovy navržené od celkové architektury přes nábytek, technologické řešení a grafický design až po umělecká díla. Byly to unikátní soubory, které velmi kvalitně odrážely svoji dobu. Tím, že o ně přicházíme, ztrácíme kus historie. Pořád existují budovy, které mohou tu dobu fantasticky reprezentovat, ať je to obchodní centrum DBK, Kotva, Federální shromáždění, Nová scéna, Hotel Thermal.

Žádná z těch budov ale není v perfektní kondici. Je důležité někde nakreslit linii, na co se už sahat nesmí, do čeho by se naopak peníze měly investovat, a potom je možné, aby probíhala diskuze o ostatních budovách, protože ne všechny neikonické věci je také nutné zbourat. Z dob funkcionalismu, secese či starších stavebních slohů také neochraňujeme jen největší díla, ale ochraňujeme třeba gotický dům a ten se bude ochraňovat, ať je jakýkoliv, protože je to dům dochovaný z gotiky. Měli bychom si uvědomit, že nám tu tiká historie a podle toho jednat.

Zmínil jsi Ústřední telekomunikační budovu (ÚTB) s ikonickou věží v Olšanské ulici na Žižkově, která má jít k zemi. Je to stejná škoda jako třeba Transgas?
Nelze šmahem říct, že všechno, co se zbourá, je špatně. Například pro ÚTB Žižkov by bylo velmi složité hledat novou náplň. Případná rekonstrukce by znamenala budovu de facto znovu postavit, protože technologické budovy dožívají materiálově a technologicky. Je těžké k tomu zaujmout stanovisko. Myslím, že ta věž vytvářela určitou paměť místa, orientační bod, a v tom mi přišla sympatická.

Vím, že pro Central Group, který pozemek a budovu koupil a bude ji bourat, dělal architekt Josef Pleskot koncepční objemovou studii, jak se k tomu místu chovat, a snažil se tu věž zachovat. To mi přišlo sympatické, protože by jako paměť místa mohla zůstat. Central Group ji však stejně zbourá a vypsal mezinárodní soutěž, kterou vyhrála Eva Jiřičná. Proslýchají se zvěsti, že tento návrh stejně nebude použitý, nebo bude minimálně velmi změněný. Bůh ví, jak to všechno bude.

Pokud se bude projekt od Evy Jiřičné realizovat, místo Ústřední telekomunikační budovy mají vyrůst tři vysoké obytné věže. Neudělá to městu nakonec lepší službu, že tu bude další moderní stavba, které Praze dle mnohých tolik chybí?
To je přesně moment, kdy je třeba danou věc posuzovat. Jsem pro, aby se stavěly nové domy, protože to, co se děje v Praze s bydlením, je velmi tristní. Staví se málo, protože je těžké prosadit jakoukoliv stavbu, i kvůli tomu se ceny bytů dostávají mimo reálné možnosti lidí. Umím si představit, že místo ÚTB stojí jiný barák. Když jsem viděl soutěž, líbily se mi tam víc i některé jiné návrhy, ale uvidíme, jak se bude realita vyvíjet dál.

Je potřeba přitáhnout zájem zahraničních architektů a také ukázat, že i čeští architekti jsou skvělí.

Kolem roku 2012 jsi hodně bojoval za postavení moderní knihovny podle návrhu Jana Kaplického. Tehdy jsi to označil za největší kulturní nezdar posledních deseti let a špatný precedens. Teď jsme zase o deset let dál. Byl to precedens pro další podobné nezdary, nebo se situace zlepšila?
Na tomto názoru naprosto trvám a vůbec se od té doby nezměnil. Často na to myslím. Pamatuji si, že když byla soutěž vypsaná, byl jsem nadšený, že se to děje, a zároveň jsem se strašně bál, že to nedopadne dobře. Bohužel to dobře nedopadlo a myslím, že to vyhodilo výhybku dějin špatným směrem. Od té doby se totiž nejen že nepostavila knihovna, ale nepostavilo se prakticky nic pořádného s veřejnou službou. Jediná stavba je Národní technická knihovna, jinak se tento typ budov v Praze vůbec nestaví.

Teď máme před sebou další důležitý precedens a to je stavba nové filharmonie, koncertní budovy, která má být na Vltavské. Je to nový pokus ukázat, že jsme schopni vypsat, zadat, vysoutěžit a realizovat stavbu takového rozměru, protože knihovna byla fiasko. Bylo to fiasko nejen z kulturního hlediska. Kaplický byl výjimečný architekt, který jako jeden z mála, ne-li jediný, skutečně ovlivnil světovou architekturu. Kdo to u nás může o komkoliv říct?

Pokud se nová filharmonie povede, může to pomoci Prahu odšpuntovat? Hodně se řeší, že je Praha skanzen, nové moderní budovy se tu nestaví.
Říká se tomu Bilbao efekt, byť ten je myšlen hlavně vůči menším městům, která získají výraznou architektonickou ikonu, díky níž se o nich začne mluvit. Praha je ikonická sama o sobě svou historií. Na druhou stranu se dodnes neustále mluví o Tančícím domu, což mi přijde podobné, jako když se mluví o tom, že jsme vymysleli kostku cukru nebo slovo robot. Omílání jednotlivostí naopak akcentuje problematiku malosti.

Když mluvíme o jednom baráku několik desetiletí, tak to znamená, že byl skutečně pouze jeden. Je potřeba dostat Prahu a Česko na mapu světové architektury, je potřeba přitáhnout zájem zahraničních architektů. Stejně tak je třeba ukázat, že i čeští architekti jsou skvělí, máme silnou historii a tradici. Mám pocit, že je to těsně před nějakým zlomem, a věřím, že jedním z prasknutí v tom zlomu může být filharmonie. Může změnit hodně, ale nelze představy vztahovat jen k jednomu domu. Je to velmi komplexní situace.

Ústřední telekomunikační budova Žižkov půjde k zemi

Může být první vlaštovkou teď hodně propíraný a rostoucí projekt nové Masaryčky, kde bude i budova od Zahy Hadid?
Obávám se, že zrovna tato stavba není důkazem toho nejlepšího, čeho bychom mohli docílit. Zaha Hadid Architects je kancelář, která toho chrlí po světě spoustu, momentálně už bez přítomnosti své zakladatelky. Projekt pro Prahu je převařený, předělaný, normalizovaný. Myslím, že to naopak dokládá, že je to takový běžný development. Ani omylem nejde o ten ikonický zlom.

Když se vrátíme k budovám z dob komunismu, proměnou teď prochází slavný hotel InterContinental. Mělo by se k těm historickým stavbám přistupovat i tímto způsobem?
To je dům, který je nepochybně nesmírně důležitý. Karel Filsak byl jedním ze stěžejních architektů. Byť je to vlastně luxusní hotel své doby, má aspekty brutalistní architektury a je to ikona. Celé území je velmi důležité a vzácné, protože naproti je Kotěra, průkop Pařížské, kubistické domy. Architekti se tu potýkají se složitějším úkolem, protože vnitřní vybavení hotelu mění standardy a asi by bylo bláhové po nich chtít, aby ho zrekonstruovali do detailu, jak to kdysi bylo. Hlavně musíme počkat, jak rekonstrukce dopadne. Každopádně si myslím, že je správný přístup, co se děje s budovou v exteriéru. Bude působit tak, jak působila tehdy.

Jaká je tvá nejoblíbenější stavba v Praze?
Čím víc se člověk zamotává do sítě informací, tím těžší je tohle říct. Je to stejné, jako když se mě někdo zeptá, jaký je nejlepší film, ale přiznávám, že jsem člověk, který si chtě nechtě takové žebříčky v hlavě staví. Proto bych řekl, že je budova, která je nejdůležitější, nese v sobě všechny možné informace z té doby a je zástupná ikona toho všeho – a to je Federální shromáždění od architektů Karla Pragera, Jiřího Kadeřábka a Jiřího Albrechta. To je unikátní budova vysoutěžená už v 60. letech a nese v sobě étos té doby, nové svobody, nových možností, nového snění.

Takže je to jeden z těch komplexních celků, které bychom měli chránit?
Karel Prager byl posedlý člověk, pro kterého byla na nejvyšším místě architektura a experimentování s ní. Dnes už tam vidíme barák, na který jsme zvyklí, a málokdo za tím vidí oheň, který v tom myšlení je. Prager vyhrál velmi konkurenčně nabitou soutěž, druzí skončili například Machoninovi, a vyhrál ji s myšlenkou, že dostavbu prvorepublikové burzy vyřeší tak, že nad burzu postaví další dům, takže je to dům nad domem.

Tuto myšlenku realizoval díky tomu, že velmi radikálně a originálně začal dům komponovat z mostních konstrukcí. Dnes se tak koukáme na dům, který je ale postavený jako most. Ty mostní konstrukce byly komponované na zemi a následně byly nad burzu zvedané. Myslím, že je to unikátní barák nejen z konstrukčního hlediska. Jsou v něm také autorské a originální přístupy k fasádám, originálně řešená integrace uměleckého díla, interiéru, podhledů. Je to mistrovské dílo. Přestože je budova památkové chráněná, nestaráme se o ni tak, jak bychom měli.

Ondřej Holzman

Šéfredaktor CzechCrunche. Baví ho objevovat zajímavé příběhy a dělit se o ně se světem. Když nepíše nebo není na Twitteru, staví LEGO.

Šéfredaktor CzechCrunche. Baví ho objevovat zajímavé příběhy a dělit se o ně se světem. Když nepíše nebo není na Twitteru, staví LEGO.