Říct, že Prsteny moci rozdělily publikum, je asi jako upozornění, že právě onen nejmocnější magický prsten z představivosti spisovatele J. R. R. Tolkiena může být svému nositeli škodlivý. Je to sice pravda bez zrnka lži, ale rozsah skutečnosti to tak úplně nepopisuje. Jenže s hlavou otevřenou a jistou mírou shovívavosti jsme seriálu od Amazonu dali šanci. A četným hejtům navzdory si nás ve vší upřímnosti získal. Čím a jak? Pozor, následují spoilery.

Právě skončená první řada Prstenů moci měla kvalitu rozkolísanou trochu jako soudky plné trpaslíků plující po divoké řece. Což vlastně není zase tolik, protože rozložití trpaslíci sudům dávají balanc. A to sedí i na seriál, který sice není bezchybný, ale neklesl do nepříjemných hlubin. Avšak stále je to o něco divočejší hodnocení, než v jaké by zarytý fanoušek díla J. R. R. Tolkiena doufal nebo jaké by vyznavač filmové trilogie Petera Jacksona chtěl.

Poslední díl nicméně vše zakončil tak vysoko, jak snad jen mohl. Nejspíš by jeden nepotřeboval pomoc orlů, aby se do té výše dostal. Možná by ani nemusel zlézt horu Meneltarma, jež se v srdci ostrova tyčí nad Númenorem. Ale už by si potřeboval pomoci tím, že vyleze na strom v sadu sedláka Červíka. Osmá epizoda udělala velmi povedenou tečku za dobrou sérií a autor tohoto textu neskrývá potěšení. Byť ne nutně takové, jaké hobitům přináší druhá snídaně.

Temný pán Sauron byl konečně odhalen a síla, jež se mu postaví, taktéž. Tři mocné prsteny spatřily světlo Středozemě. Sudba Númenoru se pozvolna začíná naplňovat. Finále navíc příjemně, nikoliv otravně přidalo na intenzitě vzdávání pocty filmovému zpracování. Narážek na scény a dialogy z Jacksonových snímků už jsme pár sledovali či slyšeli, vyvrcholení úvodní řady přineslo aluzí násobně víc.

Osmý díl tak vykouzlil divácký zážitek, který byl dosud zdaleka nejfilmovější. A to nejen trikově a audiovizuálně, ale třeba i okamžikem, kdy se tváří v tvář temnotě konečně naplno projeví dosud zastřená síla světla. Když Galadriel odolává svodům Sauronovým. Anebo když se moudrost čarodějů mísí v dialogu s pohledem půlčíka.

Nejdražší seriál všech dob, jehož první řada vyjde autory z Amazonu na téměř 500 milionů dolarů, další čtyři už jsou přislíbené a rozpočet přetáhnou přes miliardu dolarů, tak načrtl nový směr dějovým linkám a navzdory převážně scenáristickým nedostatkům nás zanechal v příjemném očekávání. Co se podle nás první řadě Prstenů moci povedlo a co ne?

Věrnost Tolkienovi

Nelze chodit kolem horké kaše. V tomhle ohledu zvítězil temný pán Morgoth, nikoliv síly dobra. Skutečnost, že Amazon kvůli absenci práv nepracuje přímo se stěžejním Silmarillionem, ale převážně s dodatkovými kousky Tolkienovy tvorby, je pro její věrné znalce nepříjemně znát. Vyplňuje tak vlastní invencí kolísavé kvality prázdná místa. Časovou osu mnoha staletí smršťuje na pár okamžiků. Přidává vlastní postavy a zápletky, zatímco ty spisovatelem dané spojuje či přepisuje.

Častokrát se čtenář knih ptá proč, když některé úpravy se nesou v duchu změny pro změnu, nikoliv pochopitelného přídavku vynuceného seriálovým formátem. Anebo divák přemýšlí, jestli by nešlo k původnímu dílu přistupovat věrněji. Každopádně dovolte ještě kacířskou otázku – vadí byť místy třeba i velký odklon natolik, aby se seriál stal terčem rozhořčených jednohvězdičkových recenzí?

Atmosféra Středozemě

Téma věrně spjaté s předchozím bodem ale nabízí o něco příjemnější pohled na věc. Přelety nad horskými masivy, Túrinova helma, dechberoucí záběry na majestátní města, éterický nádech plavby do Valinoru, Celebrimborovo povídání o Silmarilech a Morgothově slze, vkročení do Trpasluje, souboj elfího válečníka s balrogem, záblesk osudu Númenoru, lístek padající mithrilovou slojí…

Prsteny moci nabídly s každým dílem víc a víc okamžiků, které třeba ne vždy věrně kopírovaly Tolkienovy odstavce, ale byly pravověrným pomrknutím na fanoušky, zachytily dojem z knih či vyvolaly podobný údiv jako filmy. S vědomím nepřátelství a opovržení, které takové prohlášení může vyvolat, v tomto ohledu Prsteny moci jsou Pán prstenů.

Ne coby věrná adaptace knih, ale coby seriál vycházející z Tolkienova díla. A to v dostatečné míře a s dostatečnou úctou. Nejsou v tom dokonalé, ale nedávají až tolik důvodů k zatracení – a pokud, tak obvykle napravované upřímnou snahou poskytnout podobný zážitek. Větší výtky než ty spojené s věrností zdrojovému materiálu nebo jeho duchu by tvůrci Prstenů moci měli slýchat třeba kvůli scénářům a dialogům.

Mimochodem už zmiňované filmy ve své době sklízely kritiku nejen za Legolase na skejtoštítu, ale i za to, že Tolkienův knižní příběh nutně se odehrávající pouze v představivosti každého čtenáře najednou pevně vykovaly ve vlastní vizuální podobě. Ta přitom také ne vždy souzněla s tím, co říkala písmena na papíře. Ale v myslích fanoušků fantasy se pevně uhnízdila a při představě elfů, hraničářů a hobitů se do většiny hlav derou Legolasové, Aragorni a Frodové s obličeji filmových herců.

Měřítko a obyčejnost

Jedna z věcí, jež činí Pána prstenů (a Silmarillion ještě tisíckrát víc) výjimečným, je rozsáhlé pojetí. Knihy jsou skutečně epickými díly, sepsanou mytologií, nikoliv generickou fantasy, kdy do evropského středověku někdo přihodí magii a draky. Pasáže o vůli kapitánů Západu a temné moci, jež zahaluje svět, střídají výjevy připomínající magnificenci minulosti Středozemě. Na každodenní banalitu v nich není mnoho místa. Zato v seriálu se řeší až příliš často.

Vybudovat postavy a motivace je bezesporu nutné, ale když se řekne Pán prstenů, zajímá vás osud nekorunovaného krále, svůdná síla Jednoho prstenu a nezdolná vnitřní síla přátelství. Asi už vás tolik nebere to, jestli roztržitý synek udělal námořnické zkoušky a šikovná dcerka se dostala do učení. Tolkienovo dílo je natolik silné a bohaté, že by šlo stavět ještě mnohem víc na mytickém střetu dobra a zla. Koneckonců i filmy to ukazují, „obyčejných“ míst je v nich minimum. Ruku v ruce s tím jde podobný problém měřítka.

Středozem naštěstí nikdy nebyla do detailu popsaným světem, ve kterém by nadšenec dohledal počty obyvatel a hrubý domácí produkt každé provincie (a že takové ve fantastice najdete!). Ale v Prstenech moci se především númenorská linka s Galadriel notnou chvíli odehrávala v podivném bezrozměrném vakuu, kdy měl divák pocit, že pár stovek jezdců přijelo na pomoc hrstce vesničanů ze dvou obcí, které ohrožovaly tři tucty skřetů. Opět zde skřípal scénář, navíc by vůbec nevadilo, kdyby hlasitěji promluvil vysoký rozpočet.

Postavy a příběhy

Durin a Elrond. Je potřeba dodávat víc? Owain Arthur a Robert Aramayo dávají vzpomenout na nejlepší okamžiky Gimliho s Legolasem z filmové trilogie, možná na ně svou chemií v pár okamžicích nechávají dokonce i zapomenout. Tahle zdánlivě nesourodá dvojka a každá scéna s nimi jsou klenoty celého seriálu. Jistě, dovedli bychom si představit všechny elfy s Elrondem v čele mnohem, inu, vizuálně-polobožsky-elfsky-éteričtější-a-dlouhovlasejší. Ale na herectví to nic nemění.

A když je řeč o Durinovi, nelze nevzpomenout jeho paní Disu. Sophia Nomvete je černoška a nemá vousy, což se pro vybrané skupiny internetových obyvatel ukázalo jako překvapivý spouštěč mnoha patologických problémů, ale pokud se někdo přibližuje oblíbenosti scén s dvojicí Durin plus Elrond, je to právě ona. Jejich společná dějová linka okolo mithrilu není tolkienovsky věrná, ale scény o rodině, přátelství a rozdílech (či jejich absenci) jim jdou velmi dobře.

Na podobných tématech se vezou i předchůdci hobitů, Markella Kavenaghová coby Nori je zřejmou snahou vpašovat do seriálu tak trochu Froda Pytlíka – dojem, který je po poslední epizodě logicky ještě umocněn i díky souhře s vousatým cizincem Danielem Weymanem –, ale byť tak upřímné jako ve filmech to není, vcelku to funguje. Včetně starostlivé kámošky nebo z představy dobrodružství silně nenadšených sousedů. Či snad souputníků, když to jsou nomádi?

Tak či tak, byť tam ještě nedoputovali, odlehčení v podobě hobitích předků dává jinak serióznímu seriálu pěknou dávku pohodového Kraje. O mnoho mil a za mořem v Númenoru už se ale výraznější postavy začínají trochu ztrácet, ačkoliv samotné zpracování honosného města i naznačení jeho budoucnosti bylo působivé. Královna Míriel a kapitán Elendil jsou zatížení zodpovědností, mladší osazenstvo příliš zajímavého prostoru nedostalo. Ale třeba u takového Pharazôna (Trystan Gravelle) už se každý musí těšit na další série a scény.

V dějové lince jižních zemí museli zbystřit znalci videohry Shadow of Mordor, která tento nešťastný region ukázala v neobvyklém světle podobně jako Prsteny moci. Arondir a Bronwen navzdory počátečním rozpakům nakonec táhli kupředu koukatelný, ačkoliv předvídatelný příběh. Ten však sráželo výše uvedené miniaturní měřítko a také otravné klišé, že fantasy = středověk = šediví a špinaví lidé. Což je mimochodem ideální příležitost připomenout, že Prsteny moci mají skutečně skvělé skřety!

Ty však nemá ráda sličná Galadriel (Morfydd Clarková), jíž je v seriálu věnováno nejvíce času. Snaha vykreslit ji mnohem akčněji než jako moudrou vládkyni Cate Blanchettové z filmů nejde vyloženě zcela proti tomu, co sám Tolkien psal, ale i tak působí přehnaně a její přílišná sveřepost je místy na škodu. Snad právě i finální díl úvodní řady přinese její sžírané duši větší klid. A snad v dalších sériích dají autoři scénám nejen, ale především s Galadriel více logiky.

Prostě a jednoduše – už aby začala druhá řada a začala psát další řádky příběhu. Prostoru na zlepšení je dost, ale nadšení a očekávání je víc. Prsteny moci sice (zatím?) všem seriálům nevládnou, avšak i síla nejmocnějšího Jednoho prstenu nepracuje okamžitě. Svázat nás v temnotách nikoliv v Mordoru, ale před obrazovkou se jim už povedlo velmi dobře.