Někdejší lídr české e-commerce Mall.cz, jehož příběh se začal psát před pětadvaceti lety a který patří mezi vůbec nejsledovanější v rámci zdejšího online byznysu, se přirozeně spojuje zejména s jeho hlavní tváří – spoluzakladatelem a zároveň dlouholetým největším akcionářem i ředitelem Ondřejem Frycem. Krátce poté, co Mall vznikl, se však do firmy přidal i první „investor“ Eduard Míka částkou v jednotkách milionů korun. Investor v uvozovkách, protože více než peníze byly v jeho případě důležité zkušenosti a samotný Fryc jej chtěl mít na palubě. Z finančního hlediska ale Míka počítal své zhodnocení ve stonásobcích. Pro CzechCrunch teď přibližuje svůj příběh.

„I kdybych mluvil jenom o tom, co byly za ta léta v Mallu zajímavé nebo kuriózní situace, tak by to bylo na několik hodin vyprávění. Ale to byste musel o příběhu psát knihu, a nikoliv článek,“ říká dnes devětašedesátiletý podnikatel a investor. „Abych vysvětlil, jak jsem se dostal k Mallu, musíme se vrátit o pár kroků zpátky,“ pokračuje.

Svou profesionální kariéru Míka rozběhl ještě během komunistického režimu v Podniku výpočetní techniky, kde s kolegy postavili vůbec první fungující počítačovou síť v tehdejším Československu, což povinně jezdili prezentovat do dalších socialistických zemí ve východním bloku.

Foto: Inovativní postupy v oblasti duševního zdraví

Ondřej Fryc, řídící partner společnosti Reflex Capital SE

V září 1989 se dostali i do Moskvy, kde se shodou náhod potkali se zástupci amerického giganta Oracle. Díky prozíravosti svých rodičů Míka uměl anglicky, a byl tak jedním z mála, kteří si s nimi vůbec dokázali povídat. „Bavili jsme se o tom, co by kdyby… a ono to kdyby nastalo za necelé tři měsíce. Počkali jsme do května 1990, kdy bylo možné zakládat soukromé firmy, a hned jsme jednu založili a začali dělat byznys,“ popsal Míka ještě v roce 2008 magazínu Ekonom.

Takovým způsobem vznikla později miliardová společnost APP Group, která se stala jedním z největších poskytovatelů IT služeb u nás. Právě v ní se Míka něco naučil i o problematice investování. V roce 1997 totiž dělal vůbec první velkou venture kapitálovou investici v Česku, 23 milionů dolarů získal od newyorského fondu Warburg Pincus. V tehdejším přepočtu šlo o přibližně 730 milionů korun a vzhledem k inflaci to byl mnohem větší obnos peněz než dnes.

Too old for rock’n’roll, too young to die

„Tenkrát se tomu ještě ani neříkalo venture capital, celá tahle sféra investování teprve začínala. Spoluinvestorem Warburg Pincus byl malý začínající fond Insight Venture Partners, který je dnes jedním z velkých amerických VC,“ popisuje Míka, jenž v roce 2000 svůj podíl v APP Group prodal izraelské společnosti Ness Technologies.

V tom čase Míkovi táhlo na pětačtyřicet a jak sám říká, byl ve věku, který odpovídá písničce od britské kapely Jethro Tull z roku 1976: Too old for rock’n’roll, too young to die, tedy Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na smrt. „Vydělal jsem nějaké peníze, do důchodu se mi ještě jít nechtělo, ale také se mi nechtělo začínat znovu od nuly s novou firmou, a tak jsem se rozhodl stát se tím, čemu se dnes říká angel investor – ale ani tenhle pojem tenkrát vlastně ještě neexistoval,“ říká.

Míka tak investoval do několika firem a hledal příležitost i v e-commerce. Byť v té době praskla tzv. dotcom bublina, předpokládal, že z online nakupování se stane standardní odvětví ekonomiky, kde budou platit obvyklá pravidla a valuace firem se přestane určovat podle počtu kliků na webu a dalších nesmyslných kritérii. Přitom narazil na Mall, respektive BíléZboží.cz, jak se tehdy e-shop jmenoval.

V roce 2001 Míku kontaktoval poradce, kterého si trojice zakladatelů najala na hledání investora. Od něj dostal e-mailem teaser. „Jednu stránku ne úplně dobře formátovaného textu ve Wordu. Po těch několika letech, kdy jsem často jezdil do USA a měl možnost kontaktu s vlivnými lidmi z IT a finanční sféry, mi to na začátku připadalo takové trochu moc české,“ vzpomíná.

Se zakladateli, kterými kromě Ondřeje Fryce byli Petr Burcal a Jan Menšík, se ale i tak jednotlivě sešel a možnost investice se mu začala zamlouvat. Jednak prý proto, že firma nebyla one-man show a každý ze zakladatelů měl praktické zkušenosti z jiného oboru: Fryc měl marketingovou agenturu, Burcal účetní firmu a Menšík přinášel slušnou programátorskou praxi. „A hlavně se dokázali zcela odpoutat od toho, co do té doby dělali, i když je to vlastně živilo, aby se mohli plně věnovat nové firmě. Věřili v úspěch a to je strašně důležité,“ zdůrazňuje Míka.

Přiznává však, že nejvíc ho oslovil tehdy pozdní dvacátník Fryc, v němž tak trochu viděl sebe, když byl v jeho věku. „Takové sebevědomé a ambiciózní pako – v tom dobrém slova smyslu –, pro které platí, že only sky is the limit,“ popisuje s narážkou na startupovou frázi, že nic není nemožné. „Nepotkáte moc lidí, kteří by už v tom věku měli charisma, jasnou strategickou vizi i konkrétní plán, jak na trhu uspět,“ říká Míka. Několik měsíců byl na schůzkách i přes maily s podnikateli v kontaktu, až se naplno rozhodl jejich mladý byznys podpořit.

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Zakladatel investičního fondu Reflex Capital Ondřej Fryc

„Protože jsme v byznysu chytili velmi rychle trakci, začaly se objevovat mraky investorů s různými nabídkami. My to neznali, ani jsme nevěděli, jak se oceňují firmy,“ popsal Fryc ve speciálním textu CzechCrunche o historii Mall.cz, který jsme publikovali při příležitosti výročí vzniku e-shopu před pětadvaceti lety. Firma tehdy prý peníze ani nepotřebovala, protože rychle rostla a byla v dobré ekonomické kondici, do jejích karet hrál také cash cyklus.

Míka navzdory tomu možná trochu kontraintuitivně Frycovi poradil, aby si od banky vzali úvěr. „Proč bychom si půjčovali desítky milionů, když je nepotřebujeme? Právě proto! Když peníze nepotřebujete, banky vám je rády dají. A když je potřebovat budete, už vás budou jako klienta znát, budete mít kreditní historii a to vám pomůže v případných problémech. To mě samotného nenapadlo, od Eduarda to ale byla skvělá rada,“ popisuje Fryc, jemuž se Míkův podnikatelský přístup líbil a chtěl, aby se stal jeho partnerem.

„Díky kontaktům a zkušenostem ze Spojených států byl Eduard vždy o parník napřed před ostatními zdejšími podnikateli,“ říká Fryc. „Dohodli jsme se na investici v uvozovkách, dal do firmy asi 1,5 milionu, což pro nás ani pro něj tehdy nebyly téměř žádné peníze. To jen, aby to neměl zadarmo. Dostal podíl deset procent a přidal se na palubu,“ doplňuje.

„Byla to taková normální angel investice pár desítek tisíc dolarů do začínající firmy. Dodnes vzpomínám, jak nám tehdy připadala vzdálená představa, že by firma jednou měla obrat 500 milionů korun. A za tři roky jsme tam byli,“ doplňuje Míka, jenž první tři až čtyři roky po své investici v Mallu dělal podle svých slov „chytrého strejdu“, který chodil „kázat moudrosti“ na meetingy vedení. Při raketovém růstu obratu ale postupně začal ve firmě vznikat chaos.

Když se například poprvé dostal do skladu zboží, v jednom rohu byla od země až ke stropu obrovská pyramida všeho možného zboží. „Ptal jsem se, co to je – byly to vratky od zákazníků, které ještě nestačili zpracovat,“ vzpomíná Míka. Při jiné příležitosti byl v prvních kancelářích Mallu v bytě na Sokolské ulici, kde otevřel serverovnu (původně spíž) a před očima se mu ve vzduchu houpal síťový switch. Visel jen na ethernetových kabelech.

Protože si Míka pamatoval, jak podobný růstový chaos vznikl i v jeho firmě, jež během pár let narostla z nuly na 450 lidí, řekl si, že by týmu mohl přímo pomoct. „Do té doby jsem sám nadělal spoustu chyb, takže jsem možná přispěl k tomu, že jsme některé chyby v Mallu neopakovali, a měli tím pádem víc prostoru dělat nové chyby. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí, always make new mistakes,“ říká Míka. Na několik let si tak v Mallu vzal na starost technologie jako technologický ředitel (CTO), posledních pár let před exitem odsloužil jako provozní ředitel (COO).

„Paradoxní je, že když jsem prodal svoji vlastní firmu, tak jsem se zapřísahal, že do konce života už nechci mít žádné zaměstnance. O pár let později jsem byl investorem a členem managementu a představenstva ve firmě, která zaměstnávala přes 1 200 lidí v pěti zemích,“ směje se Míka.

Míka přitom nikdy nebyl „korporátní typ“ a vždy ho spíš bavilo být u vzniku nových firem, které začnou rychle růst. „Prostě když se z miminka v kočárku se stane 400kilová gorila, která začne prohánět největší hráče na trhu,“ popisuje. To přitom zažil ve své firmě, v Mallu a užívá si to teď i jako partner venture kapitálového fondu Reflex Capital, který kromě dalších partnerů budují právě s Ondřejem Frycem.

Návratnost, která se podaří jednou za život

Specificky v Mallu na ono „prohánění největších hráčů na trhu“ Míka vzpomíná, když v začátcích někteří velcí výrobci kuchyňských spotřebičů a spotřební elektroniky ohrnovali nad e-commerce nos. „Nechtěli si prodejem na internetu kazit image svého brandu. O pár let později stáli ve frontě a předháněli se v nabízení lepších obchodních podmínek, protože podíl online prodeje na celkovém maloobchodním obratu rostl v Česku snad nejrychleji na světě,“ říká.

Jak tedy na tomto růstu vydělal on? Respektive jaká byla Míkova návratnost z finančního hlediska, kdy do Mallu v začátcích investoval řádově nízké jednotky milionů korun? „To bych snad ani neměl říkat nahlas,“ usmívá se. „Každopádně ten násobek vložených peněz byl na tři místa před desetinnou čárkou, což je návratnost, která se podaří se štěstím jednou za život. Možná pár nejúspěšnějších investorů to zažije vícekrát,“ popisuje Míka, který zároveň zdůrazňuje samotnou podstatu e-commerce byznysu – spousta lidí si totiž podle něj pořád myslí, že e-shop jsou jen internetové stránky.

„Ale to je jenom nepatrná část,“ vysvětluje Míka. Klíčovou součástí e-commerce je totiž logistika, protože není jednoduché z jednoho skladu vyexpedovat 100 tisíc kusů zboží denně, tedy víc než jeden kus každou vteřinu. O to víc, když je v sortimentu vše od SD karet po velké americké ledničky, lidé si objednají patnáct kusů různého zboží a chtějí jej dostat najednou, ale nedají se zabalit do jedné krabice a přepravci mají omezené kapacity či různé limity pro velikosti a váhu zboží.

V Česku jsou přitom lidé již zvyklí, že si večer objednají zboží a druhý den ho dostanou domů, na výdejní místo či do výdejního boxu, kam to mají pár kroků. „V řadě jiných zemích – a to pro příklady nemusíme chodit daleko – to zatím takhle nefunguje. K tomu, že jsme se na takovou úroveň služeb dostali právě v České republice, dost významně přispěl právě Mall,“ vysvětluje Míka.

A jak vůbec z dnešního pohledu hodnotí příběh Mallu jako takového? „Je to jeden z příkladů, že to jde i v Česku. Ukazuje, že nemá smysl si stěžovat na nepřívětivou legislativu, přebujelou byrokracii nebo nadměrné zdanění práce. Pro všechny platí stejné podmínky a lidé, kteří mají vizi a chuť něco dokázat, se s tím vypořádají – nejenom Mall, úspěšných firem je tady mnohem více, jen se o nich málo mluví a píše.“

Čeští politici by tak podle něj měli bedlivě naslouchat lidem, jako je Ondřej Fryc a další, kteří dokázali z ničeho, bez grantů EU a státních dotací vybudovat obří firmy. Právě v tom vidí Míka i budoucnost české ekonomiky. „Usnadňovat mladým lidem, aby vytvářeli a vlastnili duševní vlastnictví místo toho, aby ho prodávali za mzdu nadnárodním korporacím. Aby se v téhle zemi něco vymýšlelo, a nikoliv jenom vyrábělo nebo realizovalo něco, co vymysleli někde jinde – zvlášť v dnešní době AI a robotizace,“ uzavírá.