Jestli jste někdy navštívili hračkářství, větší knihkupectví nebo přímo prodejnu se stolními hrami, přišli jste do styku s Monopoly. S výjimkou nadčasových záležitostí, jako jsou šachy, dost možná tou nejslavnější deskovou hrou na světě. Mytologie vybudovaná kolem kultovního díla často hovoří o tom, že právě dnes, sedmého března, se Monopoly zrodily. Jenže historie hry o skupování a hromadění majetku sahá mnohem dál. A je dokonce velice levicová.

Američan Charles Darrow na začátku roku 1933 vynalezl Monopoly, za dva roky se známá hra dočkala distribuce od velkého vydavatele a začala psát své giganticky úspěšné dějiny. Takhle jednoduše se příběh slavné stolní hry šíří už kdovíjak dlouho, ale jak už to tak bývá, skutečnost je mnohem složitější. Monopoly totiž není geniální dílo jednoho muže, které by zrovna dneska slavilo devadesátku od svého vynálezu.

Začalo to dokonce o třicet let dříve. A nebyl v tom muž, byla u toho žena. V roce 1903 americká sufražetka a aktivistka Elizabeth Magieová podala na úřadě žádost o patent pro svou stolní hru The Landlord’s Game, tedy zhruba něco jako Hru na majitele nemovitosti. Měla čtvercový hrací plán rozdělený na spoustu polí, zvýrazněné rohy obsahovaly speciální pravidla, která ovlivňovala to, jak při postupu hrou skupujete domky a pozemky.

Že vám to zní jako Monopoly? Však to také je jejich přímý předchůdce. Ale nepředbíhejme. Hra na majitele totiž měla úplně jinou myšlenku než pozdější titul. Magieová byla na svou dobu nesmírně angažovanou ženou, následovala učení amerického ekonoma Henryho George, po němž je nazvaná myšlenka georgismu. Tedy ekonomické teorie orodující za sdílení finanční renty z pozemků a přírodních zdrojů, nikoli její hromadění jednotlivci.

The Landlord’s Game proto měla sloužit k ilustraci toho, jak negativní dopady má shromažďování majetku v pár málo rukách a jak nespravedlivé je nízké či nulové zdanění bohatých majitelů pozemků. Ano, vzor pro Monopoly byl anti-monopolistický. Respektive měl dvě sady pravidel, jednu, která nám známějším způsobem odměňovala tvorbu monopolního postavení a vyřazení soupeřů – a druhou, v níž bylo vítězstvím, když se daří nejslabšímu hráči.

„Ať naše děti jasně vidí tu hrubou nespravedlnost současného pozemkového systému. Až vyrostou, jeho neduhy se brzy napraví,“ pravila na začátku minulého století Magieová pro žurnál The Single Tax Review. Lizzie, jak se jí říkalo, se i podle svých slov trochu potatila, její otec Charles byl politicky aktivním vydavatelem novin a protivníkem otrokářství. Dokonce doprovázel Abrahama Lincolna při kandidátských debatách před prezidentskou volbou.

Magieová byla takříkajíc renesanční ženou, spisovatelkou, novinářkou a předchůdce hry Monopoly nebyl jejím jediným vynálezem. Vymyslela i další (nejen) hry, jednu jí dokonce vydala firma Parker Brothers – avšak The Landlord’s Game vydat nechtěla, prý byla „příliš politická“ a nepříliš povedená. Tušíte správně, i na tuto společnost ještě dojde řeč. The Landlord’s Game se nicméně v následujících letech pomaličku rozšiřovala po Spojených státech. Mezi hráči začala být kvůli stěžejnímu tématu známá jako „ta hra o monopolech“. Anebo prostě „monopoly“.

Zobecněla a vznikl nespočet různých, povětšinou podomácku vyrobených a upravených variant. Jedna byla pod názvem The Fascinating Game of Finance profesory a studenty dokonce používána při výuce ekonomie. Další se hrála na východním pobřeží Spojených států v Atlantic City v tamější komunitě kvakerů. Jak popisuje v publikaci The Monopolists historička Jane Pilonová, do místní školy ji přinesla nová posila učitelského sboru Ruth Hoskinsová a rozšířila ji mezi svými přáteli a kolegy.

Mimo jiné se tak hra dostala i k řediteli kvakerské školy Cyrilu Harveyovi a jeho ženě, taktéž Ruth. Harveyovi chvíli pobývali v domě jistého Paula Copea. Najali si černošskou chůvu Claru Watsonovou. Přátelili se s realitním makléřem Jessem Raifordem. Ta jména vlastně už dnes nejsou tak důležitá, ale všichni jmenovaní bydleli v Atlantic City. Ruth Harveyová na svůj hrací plán zanesla právě názvy ulic, kde žila, které znala či které byly spojené s těmito lidmi z jejího okolí.

To by samo o sobě nebylo v době rozmachu domácích proto-monopolních her nic neobvyklého. Jenže budoucí Monopoly, které známe dnes, právě tyto názvy ulic Atlantic City používaly. Zmiňovaný Jesse Raiford (který snad díky vlastním realitním zkušenostem prý hrací plán obohatil o pevně dané ceny jednotlivých polí) hru ukázal svému bratrovi. A ten ji představil svým přátelům včetně jistého Charlese Todda. Nebojte, už se blíží konec všem těm jménům.

Todd s manželkou totiž v závěru roku 1932 chtěli hrou pobavit návštěvu, Charlese a Olive Darrowovi. „Zeptal se mě, jestli mám někde napsaná pravidla. Řekl jsem, že ne, že to hrajeme jen tak pro zábavu. Ale pak mě stejně požádal, jestli bych mu je nenapsal, že by je prý vylepšil,“ vzpomínal o čtyři dekády později Todd na konverzaci s Darrowem. Jenže ten měl v plánu mnohem víc než hru po vzoru mnoha předchůdců upravit pro vlastní potřebu.

Darrowa stejně jako miliony dalších lidé po celém světě zasáhla velká hospodářská krize po krachu burzy v roce 1929. Někdejší obchodní zástupce nemohl najít stálou práci, ale návštěva u známých mu vnukla myšlenku. Vzal hru už tehdy známou coby „monopoly“, začal pro ni vyrábět hrací plány a pomůcky, a zrodily se Monopoly. Že nebyl jejich vynálezcem, je dnes už jasné, ale mimochodem to ukazuje i vtipný detail, že „jeho“ hra zopakovala překlep v názvu jednoho z políček v Toddovic verzi.

Úspěch ale Darrowovi upřít nejde, byl to on, kdo Monopoly protlačil na trh. Ačkoliv bez problémů to prý také nebylo. Traduje se, že když prý prvně oslovil vydavatele, hru mu vrátili s tím, že v ní našli přesně „dvaapadesát zásadních chyb“. Jenže v roce 1935 po nějaké chvíli domácí distribuce už firma spatřila potenciál hry, s Darrowem se dohodla a v závěru roku ji začala prodávat. A která že to vydavatelská společnost jemu i sobě přihrála miliony? Pamatujete si to správně, byli to Parker Brothers.

Vydavatel sice s klidem propagoval Darrowovo prohlašování, že právě on je vynálezcem hry Monopoly, ve skutečnosti si ale firma byla vědoma komplikovanější situace. Elizabeth Magieová proto od Parker Brothers za práva ke své The Landlord’s Game obdržela – držte se – 500 dolarů. Součástí dohody bylo i nové vydání její původní hry, jenže ta už nemohla proti nabalujícímu se úspěchu Monopoly konkurovat a nikdy pořádně nevydělala. Spojené státy se sotva zotavily z hospodářské krize – a davy zájemců dychtily poslat do herní insolvence své protihráče.

Parker Brothers klíčový přínos Magieové svému výdělečnému produktu nikdy nezveřejňovali. Ale podivuhodná historie Monopoly se na světlo přece jen dostala, ačkoliv to trvalo ještě dalších čtyřicet let. Profesor ekonomie Ralph Anspach v sedmdesátých letech vydal hru Anti-Monopoly a spustil tak soudní při, během níž objevil a zveřejnil patent Lizzie Magieové. Následně vydal knihu, v níž popsal svůj vítězný spor i tři dekády historického vývoje fenoménu Monopoly předcházející údajné premiéře hry ve třicátých letech.

To už je ale vcelku dávná historie. V současnosti platí, že hry Monopoly se prodalo na tři sta milionů kusů ve více než stovce zemí, v téměř padesáti jazycích a ve snad nekonečné plejádě různých tematických předělávek od Star Wars až po edice fotbalových klubů. Svou pozici navíc Monopoly jen posiluje, rok 2020 byl podle současných majitelů ze společnosti Hasbro tím nejvýdělečnějším v historii stolní hry.

Možná je to síla tržního postavení, možná projev skryté touhy vydělat peníze a hamounsky je nenechat ostatním. Ať už je důvod jakýkoliv, hře Monopoly se enormně dařilo a daří, ale přitom jako deskovka vlastně vůbec není dobrá. Na serveru BoardGameGeek, obdobě IMDB či ČSFD pro deskové hry, má podle 33 tisíc hlasujících uživatelů jen 4,4 bodu z 10 možných. Je nudná, zdlouhavá a nabídce moderních deskových her nemůže konkurovat. Jenže když máte (skoro) monopol, tak to taková překážka není.