Kdybych byla muž, byznysové schůzky by vypadaly jinak. Monika Štěpánová o plavání, disciplíně i startupu

První prototyp jejich technologického startupu připomínal spíš školní experiment než zařízení pro bezpečnostní složky. Byl to „drátostroj“, který tým narychlo schoval do papírové krabice, aby s ním mohl natočit produktové video. Dnes Lightly vyvíjí přenosné zařízení a software, které mají během několika minut analyzovat vzorek látky, vytvořit jeho chemický otisk a pomáhat propojovat případy mezi sebou.

V čele firmy stojí bývalá česká plavecká reprezentantka Monika Štěpánová. Ta sice vystudovala ekonomii a řízení obchodu, později ale spojila síly s vědcem Lukášem Nejdlem, jehož výzkum se stal základem technologie Lightly, který zaujal českou policii a otevřel týmu dveře i do Spojených států.

Jak vzniká technologie, která jde proti základní poučce z učebnic? Proč je hardwarový startup výrazně náročnější na kapitál než software? Co Štěpánové dala léta vrcholového plavání a proč považuje za zásadní zažít si americký startupový mindset?

Nejnovější epizodu podcastu Michala Ptáčka s Monikou Štěpánovou najdete na YouTube, Spotify i dalších streamovacích platformách. Níže přinášíme výběr nejzajímavějších citací a témat, na která v pořadu došlo.

Porušení učebnicových pouček

Za technologií stojí můj spoluzakladatel Lukáš Nejdl. Původně se snažil vytvořit kvantové tečky, což se mu úplně nepovedlo, ale při experimentování narazil na jiný proces, který začal dál zkoumat. Výzkumu pak věnoval několik let a postupně z něj vznikla nová metoda analýzy látek.

Zajímavé je, že její princip jde vlastně proti tomu, co se běžně učí. Na vzorek svítíme UV světlem, čímž ho rozkládáme a vznikají nové produkty. Právě z toho dokážeme vytvořit jeho specifický fingerprint, tedy chemický otisk. V učebnicích se přitom píše, že se na vzorek UV světlem svítit nemá, protože ho zničíte. Takže to logicky většina lidí nedělala.

Lukáš si naopak položil otázku, proč by mělo vadit, že vzorek zničí. Zjistil, že pokud stejný vzorek rozložíme stejným způsobem, vzniká opakovatelný otisk. Podle mě mu pomohlo i to, že když nastupoval na doktorát, neměl klasickou vědeckou průpravu. Díval se na některé věci jinak a ptal se i na otázky, které by někoho zkušenějšího možná nenapadly.

S českou policií do Ameriky

Technologie vznikala na Ústavu chemie a biochemie Mendelovy univerzity a zpočátku se zkoušela třeba na pančovaných vínech nebo při kontrole kvality vody. Pak si jí všimla česká policie. Řekli nám, že pokud stejný princip dokážeme použít na zakázané látky a léčiva, může řešit problém, který oni reálně mají.

V té době jsme ještě ani neměli založenou firmu. Já jsem zrovna odcházela z předchozího startupu a asi dva týdny nato za mnou Lukáš přišel s tím, že letíme s českou policií do Ameriky. Chtěli jsme technologii představit mimo jiné lidem z DEA (americký Úřad pro potírání drog, pozn. red.) a ověřit si, jestli dává smysl i pro jejich práci.

Právě tam jsme na vlastní oči viděli rozsah opioidové a fentanylové krize a rozhodli se, že drogy budou prvním velkým způsobem využití Lightly. Do té doby jsme zvažovali i víno, vodu nebo jiné oblasti. V Americe jsme ale viděli problém, u kterého nám připadalo, že naše technologie může skutečně pomoct. A celé to na nás tehdy působilo trochu jako film – připadali jsme si jak v Top Gunu, jen místo pilotů jsme byli se speciálními agenty.

Drátostroj v papírové krabici

První prototyp byl opravdu drátostroj. Když jsme žádali o jeden z prvních grantů, potřebovali jsme natočit produktové video, ale před sebou jsme měli jen změť kabelů a součástek. Říkala jsem kolegovi, že to přece musí alespoň trochu vypadat jako produkt.

Nejdřív navrhoval průhlednou krabici z IKEA, což jsem odmítla. Nakonec druhý den přišel s papírovou krabicí, do které vyřezal otvory pro vzorek a kabely. Nebylo to krásné, ale svůj účel to splnilo. Tak vznikaly první verze – nejdřív papírová krabice, potom kufřík, později 3D tištěné části.

Hardware je v tomhle úplně jiný než software. U softwaru můžete v začátcích sedět dlouho u počítače a produkt posouvat hlavně vlastní prací. U hardwaru můžete sedět u stolu 24 hodin denně, ale když nemáte peníze na součástky, materiál a vzorky, nic dalšího prostě nepostavíte.

Jednu dobu jsme měli asi jen 500 tisíc korun a dokázali s tím fungovat tři čtvrtě roku. Zpětně vůbec nechápu jak. Teprve s většími granty a investicí jsme si mohli dovolit nakoupit materiál, postavit více zařízení zároveň a lidi adekvátně zaplatit.

Plavání mě naučilo disciplíně

Moc si neumím představit, kde jinde bych získala disciplínu, kterou mám, kdybych neprošla vrcholovým plaváním. Většina závodů se nepovede a na spoustu tréninků se vám nechce, ale nepřemýšlíte nad tím, jestli půjdete. Prostě ráno vstanete a jdete.

Ve startupu mi to připadá hodně podobné. Hlavně na začátku člověk slyší pořád dokola ne, než jednou přijde ano. V plavání to zase byly desítky tréninků a nepovedených závodů kvůli jednomu výsledku, kterým člověk třeba splnil limit na mistrovství Evropy.

Plavání mě taky naučilo fungovat dost samostatně. Je to individuální sport, trávíte hodiny ve vodě sami se sebou a počítáte kachličky na dně bazénu. Zakladatelská nebo CEO pozice je často taky dost osamocené místo. Možná i v tom mi ta zkušenost dnes pomáhá.

Sport jako výhoda, ne překážka

Když jsem se hlásila na školy v Americe, hodně mě překvapilo, jak jinak tam přistupují ke sportovcům. Díky tomu, že jsem byla plavkyně, jsem se mohla na Ivy League školy dostat s nižšími požadavky na přijímací testy, než kdybych se hlásila jen na základě studijních výsledků. Atlet je tam vnímaný jako někdo, kdo škole něco přináší.

Z českého plavání mám bohužel i opačné zkušenosti. Jednu dobu jsme trénovali ve veřejných drahách, protože klub neměl na jejich pronájem, a stávalo se, že nám lidé schválně chodili do dráhy. Později nám zase zakazovali používat některé pomůcky, protože si veřejnost stěžovala na vlny, nebo jsme nemohli mít pití přímo u bazénu a trenéři nám ho museli nosit.

Neříkám, že je to tak všude nebo že se to dnes nezměnilo. Ale ten rozdíl v tom, jak je sportovec vnímaný, byl pro mě obrovský. V Americe jsem měla pocit, že sport je výhoda. U nás jsme někdy spíš bojovali o to, abychom vůbec mohli trénovat.

Ženy v byznysu

Ve Spojených státech je pro mě komunikace v tomhle směru příjemnější. Ta genderová korektnost tam může někdy působit až přehnaně, ale zároveň mám pocit, že si lidé na schůzkách některé věci jednoduše nedovolí. Nevím samozřejmě, co se říká za zavřenými dveřmi, ale navenek se tam cítím v profesionálním prostředí bezpečněji.

V Česku jsem několikrát zažila situaci, kdy jsem šla s někým řešit investici nebo spolupráci a druhá strana to možná vnímala jako rande. Naštěstí jsem v tomhle možná až trochu naivní, což mi v konečném důsledku vlastně pomáhá, protože si z toho nic nedělám.

Nejvíc mě na tom ale unavuje, že vůbec musím přemýšlet nad tím, jak jasně nastavit hranice, zároveň ale člověka neurazit a neohrozit možnou spolupráci pro firmu. Bere mi to energii, kterou bych jinak vůbec nemusela řešit. I proto se někdy na pracovní schůzky záměrně stylizuju méně výrazně, nedávám si třeba linky nebo rtěnku. Zároveň by se mi ale nelíbilo, kdyby měl být závěr takový, že ženy musí chodit nenamalované, aby je někdo bral profesionálně.

V Americe se míří výš

Velký rozdíl vidím v přístupu k riziku. V Americe je možné získat peníze i jako first-time zakladatel na hardwarový produkt. V Česku jsme naopak slýchali: Nejdřív nám ukažte zákazníky. Jenže jak máme získat zákazníky, když ti zase potřebují nejdřív vidět fungující produkt?

A nejde jen o investory. Když jsem v Americe, připadá mi, že se úplně změní měřítko, ve kterém člověk přemýšlí. Je tam jiná rychlost a mnohem větší ambice. Pak se vrátím do Česka a sama na sobě cítím, že začínám zase uvažovat víc při zemi.

Proto bych chtěla do San Franciska posílat i kolegy, aby tam nějakou dobu byli, bavili se s dalšími zakladateli a ten rozdíl zažili. U nás třeba řešíme, jestli člověka nabereme z Prahy, nebo z Brna. V Americe se hledá rovnou ten nejlepší kandidát, takže třeba ze Stanfordu, Berkeley nebo MIT.

My jsme od začátku věděli, že Lightly nechceme stavět jen pro Česko. Největší hodnotu má právě v tom, když dokáže propojovat případy mezi policejními složkami napříč zeměmi. Chceme proto vybudovat firmu, která bude technologii dodávat do celého světa. Já obecně nic moc nedělám napůl – buď to přeženu, nebo to nedělám vůbec. A když na něco takového ani nemíříte, těžko se tomu můžete přiblížit.