Když do kin v roce 2018 zamířilo drama o alkoholismu Úsměvy smutných mužů, jeho režisér Dan Svátek kvůli těžkému tématu příliš neočekával, že bude úspěšný. Mýlil se. Dnes na velká plátna vstupuje jeho novinka Dvě slova jako klíč, která je volným pokračováním, a Svátek opět nepočítá se závratnou návštěvností. I tentokrát ovšem může být vše jinak, snímek totiž představuje rozsáhlý děj odehrávající se v různých místech po celém světě. A na všechna z nich se s malým, semknutým štábem vydal natáčet.

Dvě slova jako klíč jsou adaptací stejnojmenné knihy Josefa Formánka a vrací se v nich hned několik postav Úsměvů, řešících nové životní problémy. Tvůrci ale o detailech zápletky, pojednávající o rodinných vztazích nebo smrti, příliš mnoho mluvit nechtějí. Místo toho se snaží zaujmout nemalými ambicemi projektu. Jeho příběh totiž sleduje několik dějových linií, z nichž každá se odehrává nejen na jiném místě, ale i v jiné zemi a na jiném kontinentu – v Česku, Polsku, Spojených státech, Japonsku, Indii a na malém indonéském ostrově Siberut.

Několik z vyjmenovaných se také stalo koproducenty filmu, který tak má na domácí poměry ojedinělý mezinárodní přesah a chce se dostat na plátna i v místech, kde se česká tvorba prakticky neobjevuje. V rozhovoru se Svátkem jsme si povídali o tom, jak se mu natáčelo bez signálu a elektřiny mezi domorodci nebo jak se v posledních letech proměnilo filmové publikum.

Odehrává se film na stejných místech jako kniha?
Z většiny ano. Například Váránasí (indické město ležící na břehu řeky Gangy a na úpatí Himálajského pohoří – pozn. red.) je velice specifické místo a byla by škoda se tam nevydat, takže nám bylo jasné, že tam chceme přímo i natáčet – Himálaje jsou Himálaje. Jen polské scény nakonec vznikly v Dánsku, protože jsme tam našli lepší lokaci. Pak se ještě část scén z Central Parku v New Yorku, v nichž se objevuje postava Pierra Richarda, točily ve Francii u Paříže. Ve svém věku už nechce moc cestovat.

Kterou z lokací bylo nejnáročnější zajistit?
Určitě Siberut, ostrov v Indonésii jihozápadně od Sumatry. Výhodou bylo, že tam Josef Formánek jezdí už několik desítek let a mluví mentavajsky. Mentavajci, což jsou tamní obyvatelé ostrova, jsou jeho přátelé a díky tomu mohl do určité míry domluvit, že tam budeme natáčet.

Jenom cesta tam trvala tři dny v kuse, letecky s mezipřistáními, pak 120 kilometrů lodí přes moře a pak pěšky až do malé vesničky. Tam jsme samozřejmě byli odříznuti od signálu a elektřiny, takže bylo vše jen na nás, a kdyby se stalo něco s technikou nebo snad s někým ze štábu, bylo by to komplikované. Naštěstí vše proběhlo hladce.

Kvůli rozpočtu, který přes mezinárodní rozsah odpovídá průměrné české produkci, jste točili v malém štábu. Jaké bylo tak pracovat?
Po Evropě jsme natáčeli většinou v patnácti lidech, což je vcelku bez problémů. Na Siberutu to ale bylo jen osm: kameraman, zvukař, mikrofonista, člověk starající se o data (DIT), osvětlovač, produkční, režisér a Josef Formánek. To je opravdu minimum lidí a pochopitelně jsme nemohli využít spolupráci s místními.

Jak se to projevilo na vašem stylu práce oproti tomu, když máte plnohodnotný štáb?
Všichni z nás zastupovali více funkcí. Byla to výzva třeba už pro přepravu kamerové techniky, která má standardně celou svoji skupinu. Tentokrát se o to musel postarat sám kameraman a DIT. Jinak jsme se starali jeden o druhého, ať už šlo o jídlo nebo podobné běžné věci, co jsou v tradiční produkci zajištěné.

Byli jste první filmovou produkcí na Siberutu?
Před námi tam natáčel National Geographic, takže se místní setkali se štábem dokumentárního filmu. Tam ale pochopitelně nemuseli nic hrát nebo předehrávat, kdežto u nás museli odehrát část příběhu a bylo složité jim předat, co po nich chceme. Takže s hraným filmem jsme byli, myslím, první.

A jak se vám natáčelo v Indii?
Byli jsme vlastně dost překvapeni jejich mírou profesionality. Přesně věděli, co potřebujeme, od techniky po členy štábu, kteří jsou zvyklí točit velké místní filmy. Byla radost s nimi pracovat.

Rozhodli jste se použít poněkud neobvyklý formát Cinemascope, který má velice širokoúhlý obraz. Předpokládám, že to bylo kvůli více velkolepému vyobrazení lokací po celém světě?
Přesně tak. Třeba ta samotná Indie k tomu vyloženě vybízela. Na jedné straně to zvýšilo náročnost tvorby, protože se musíte více soustředit na herce i komparz po stranách obrazu a je složitější scény komponovat. Určitě ale myslím, že se to vyplatilo a výsledek na plátně dobře vynikne.

Dvě slova jako klíč, zvlášť v českém kontextu, volí i nezvyklou formu vyprávění prolínajících se samostatných příběhů, ale také vizuální stránku. Kde jste čerpali inspiraci?
Byla jich celá řada. Z hlediska struktury vyprávění bych jmenoval třeba Babel od Alejandra Gonzáleze Iñárritua, někdo to přirovnává také k Atlasu mraků sester Wachovských – samozřejmě s nadsázkou, ty filmy jsou produkčně a rozpočtem někde jinde. Pro vizuální stránku to byla například Baraka. Velkou inspirací mi byl také Terrence Malick (režisér Tenké červené linie, Nového světa nebo Stromu života – pozn. red.), jak volnějším stylem vyprávění, tak vizuálem s velkým množstvím přírody.

Film si volí poměrně náročná témata a komplikovaný děj s mnoha postavami, ale zase je poměrně krátký. Do jaké míry v procesu tvorby přemýšlíte o publiku, na které míříte?
V zásadě o něm přemýšlet nemůžu. Už právě těmi tématy, kde hraje významnou roli umírání. Je to spojené s tím, jak se chováme ke svým blízkým a sledujeme rozdíly, v jakých podmínkách umírají lidé v naší kultuře a třeba na tom Siberutu. Tam se všichni semknou kolem umírajícího, hladí ho a zpívají mu a tak mu odchod usnadňují. U nás leckdy lidé umírají v domově důchodců nebo v LDN.

V roce 2018 nás z podobných důvodů překvapila návštěvnost Úsměvů smutných mužů. Spousta kolegů nás od toho odrazovala, že na film o alkoholicích nikdo nebude chodit. Ukázalo se však, že jak to téma v naší republice, kde se hodně pije, rezonuje, byl o film zájem. U Dvou slov jako klíč jsem byl ohledně návštěvnosti více pesimistický, ale při prvních projekcích ta skepse trochu uvadá. Přeci jen se těmito tématy chtě nechtě zabývá mnoho lidí.

V jakém momentě jste se rozhodli, že chcete Dvě slova nabídnout i zahraničním divákům?
V zásadě na začátku, jelikož jsme hned komunikovali s obchodními agenty ve Spojených státech nebo Francii. Teď jednáme také s Polskem, Indií a Indonésií. Věděli jsme, že náš film může mít nějaký přesah skrze své téma, místa konání nebo mezinárodní obsazení. Proto jsme v něm i nechali původní jazyky, kterými lidé na daných místech mluví. Zároveň nám bylo jasné, že se nemůže zaplatit jen u nás – stát se samozřejmě může cokoliv, ale nepočítáme s tím.

Český film se z hlediska skladby žánrů, co v mainstreamu vznikají, v zásadě od 90. let zásadně nezměnil, vy se ale snažíte točit poněkud ambicióznější témata. Vnímáte z vašeho postavení nějaké proměny publika v posledních letech?
Ano, je to spojené hlavně s obdobím pandemie, kdy se divák radikálně změnil kombinací sociální izolace, rozšíření streamovacích platforem nebo jiných návyků. To je věc, se kterou filmaři musí pracovat a nabídnout publiku něco jiného. Sami jsme se o to snažili – nabídnout co nejlepší využití velkého plátna a zvuku, aby divák dostal výrazněji jinou zkušenost než ve svém obýváku.

Takže je náročnější přitáhnout diváky do kin…
Rozhodně. Diváci zpohodlněli, mají doma daleko větší výběr všech možných typů tvorby a po pandemii je mnohem složitější je dostat před velké plátno.