„Omlouvám se za zpoždění, jsem teď ve Vídni na brigádě u rakouské pošty.“ Videohovor s Jakubem Zemkem začíná docela jiným tématem, než bych očekával. Ačkoliv má dobře nakročeno, aby se po Vladimíru Remkovi stal teprve druhým českým astronautem v historii, v létě si téměř jako každý v jeho věku přivydělává docela obyčejnou brigádou.

Na první pohled není poznat, že tento jednadvacetiletý rodák z Uherského Hradiště studuje vesmírné inženýrství. Ještě před maturitou přitom stihl odletět na Floridu a zúčastnit se týdenní ochutnávky astronautického výcviku. To navíc pořád není všechno, Jakub Zemek je nyní také členem týmu pracujícího na technologii hyperloop a programuje letecký simulátor.

Bláhový sen být astronautem mělo v dětství mnoho z nás, ale v Jakubovi Zemkovi přetrvává až dodnes. V jeho případě už se především nejedná pouze o sen. Považuje ho totiž se vší vážností za svůj životní cíl a postupně k němu dělá jednotlivé krůčky.

„Když jsem byl malý, měl jsem atlas, ve kterém byly na začátku planety a sluneční soustava. Odjakživa mě ta profese fascinovala. Možná i proto, že být astronautem znamená nezpochybnitelné dobro,“ říká uvědoměle Zemek. „Jakmile je někdo třeba voják, tak ano, sice je to vážené povolání, ale pořád vám někdo může říct, že zabíjíte. Jenže jako astronaut se vždy věnujete vědě a posouváte lidstvo,“ doplňuje myšlenku.

Jedním z klíčových kroků pro něj byla před dvěma roky účast na PoSSUM Academy od Embry-Riddle Aeronautical University na americké Floridě. Jde o placený program, který nabízí už středoškolským studentům základní teoretický a hlavně i praktický výcvik, kterým za normálních okolností procházejí skuteční astronauti.

Tehdy osmnáctiletý gymnazista si tak mohl vyzkoušet sadu náročných testů včetně letu ve stíhačce ve velkém přetížení, test postupného ubírání kyslíku ve vzduchotěsné komoře nebo testy pohybu ve skafandru. Před samotným týdenním kurzem na Floridě ještě musel absolvovat z domova webináře, bylo třeba mít vyhovující lékařské posudky i vynikající studijní výsledky a také si na tento program vydělával sám.

Do floridské skupinky přitom příliš nezapadal, byl tam totiž jediný ze starého kontinentu. „Nejdříve na mě dost zvláštně koukali a divili se, jak se tam vůbec kluk z bývalé východní Evropy dostal,“ popisuje s úsměvem Zemek své zážitky. Už tehdy si ovšem díky tomu vyzkoušel věci, ke kterým se jen tak někdo nedostane.

Maturitu udělal se samými jedničkami. Nejdříve uvažoval, že zakotví na pražském Matfyzu, pak se ale dostal hned na několik zahraničních univerzit, které se jeho zájmům blíží více. Vesmírné inženýrství nakonec studuje v britském Manchesteru.

Po prvním roce se dle svých slov cítí mnohem víc mezi svými. Konečně je totiž v prostředí, kde mají všichni podobné cíle. Člověk tak prý vidí, že už je opět o krůček blíže vesmíru. Logicky, rodné Uherské Hradiště mu příležitosti ve vesmírném průmyslu úplně nenabízelo.

Manchester je z tohoto pohledu výživnější, a tak se Jakub Zemek navrch svých aktivit zapojil do univerzitního týmu pracující na technologii hyperloop, způsobu dopravy ve vakuových trubkách, se kterým před lety přišel Elon Musk. Zaměřuje se v něm hlavně na aerodynamiku.

Se svými snahami je tým teprve na začátku, ale chtěl by se účastnit i soutěže Hyperloop Pod Competition, kterou organizuje právě šéf Tesly a SpaceX Elon Musk. Úkolem je vytvořit prototyp podvozku, který by měl systémem trubic v budoucnu jezdit. A při už tak náročném studiu se Zemek navíc rozhodl naprogramovat i vlastní letecký simulátor.

„Zajímavé je, že si můžu nastavit i jinou atmosféru než jen pozemskou. Můžu si díky tomu procvičit létání v neobvyklých situacích, například mohu řídit Airbus jen s jedním funkčním motorem,“ popisuje funkce simulátoru.

Na svou manchesterskou školu si tak rozhodně nestěžuje, ale s americkými univerzitami zaměřenými na letectví to nelze srovnávat. Překážkou v cestě za oceán byly především finance. Ostatně i během studia v Manchesteru po večerech chodí na brigádu a pak se ještě do noci učí.

Nábory jsou jen jednou za pár let

Za svůj hlavní krátkodobý cíl považuje dostudovat. I když by se nakonec stát astronautem nemohl, protože to nemá dopředu jisté vůbec nikdo, o možnosti uplatnění nejspíš nebude mít nouzi.

Zda se totiž astronautem skutečně stane, v konečném důsledku nezáleží ani tak na něm jako spíš na vládách, vesmírných agenturách a případně soukromých společnostech jako SpaceX, které nové astronauty hledají a trénují. Sám Zemek své vysněné povolání nazývá ostatně jako sekundární kariérou.

„Astronaut se většinou astronautem nestane jen tak. Dlouho čekají, studují, dělají výzkum, a až když je příležitost a mají štěstí, mohou se přihlásit jednou za čas do konkurzu,“ vysvětluje proces, který by chtěl jednou absolvovat na vlastní kůži.

Konkurzy na nové astronauty se konají jen každých pár let v nepravidelných intervalech, a tak snílkům nezbývá nic jiného, než se v mezičase učit a sbírat zkušenosti. Ostatně právě dobré vzdělání bývá při náboru klíčové. Součástí celého výcviku je série fyzických i psychických testů, přičemž cestu za dětským snem mohou zkazit i drobnosti.

„Pokud má například člověk příliš silné ruce a je až příliš vysportovaný, do vesmíru letět nemůže. Stejně jako fyzicky zcela nezdatný jedinec. Z psychického pohledu může být problém i třeba to, když rodinný příslušník spáchá sebevraždu,“ popisuje Zemek perličky z přijímacího procesu.

Ani potom, co se člověk stane astronautem, nemá vyhráno. Na jednotlivé mise se totiž dostává jen zlomek z těch, kteří skutečně v dané vesmírné agentuře jsou, protože pro každý let je k dispozici záložní tým a i záložní tým zálohy.

Není to ale jen samotný výběrový proces, který může Zemkovi ještě zkřížit plány. Narážíme i na problematiku, že světové lidské bádání se v současnosti více orientuje na satelity a rovery než lidské lety.

„Nejsme ve zlaté době programu Apollo, protože na lidských letech prostě moc nevyděláte. Ale myslím si, že není špatná doba na to stát se astronautem. Američané se chtějí vrátit na Měsíc, máme před sebou lety na Mars, a tak se celý trend opět obrací,“ vysvětluje.

Startovní pozici nemá lehkou ani kvůli svému původu. „Česko prostě není vesmírná velmoc, z Evropy stále nejvíce do vesmíru létají Britové, Francouzi nebo Italové,“ říká s povzdechem, ale přesto zůstává optimista a věří, že skoro z každé země na světě se lze stát astronautem.

Hlavně, že ta šance není nulová

Je tak jasné, že Jakuba Zemka ještě čeká dlouhá cesta. Ptám se ho proto, jestli se nebojí, že ho celá idea prostě přestane bavit.

„Myslím, že toto čekání je jednou z výzev na cestě stát se astronautem. Důvod, proč je jich ve finále tak málo, není podle mě ani tak náročnost výběrového řízení, ale spíš fakt, že většina lidí si ve dvaceti či pětadvaceti řekne, že jim to za to nestojí,“ říká Zemek.

Pokud člověk není dost vytrvalý a odhodlaný, nenaučí se toho dost. Nebo se vytrénuje, ale nevytrénuje se dost na to, aby skutečně mohl být astronautem. Takto jednoduchá může ve finále být úspěšná rovnice, jejíž klíčovou součástí je odhodlanost.

Vlastní motivace, aby se nestal jedním z většiny, kteří to nakonec vzdali, se Zemkovi těžko popisuje. „Přirovnal bych to ke sportovcům, kteří se chtějí dostat na olympiádu, pracují směrem k tomuto cíli a vlastně nic jiného nedělají,“ říká.

Přes všechnu snahu je mladý student smířen i s variantou, že se do vesmíru nikdy nepodívá. Na otázku, jaké má reálné šance, že se v raketě odlepí od zemského povrchu, odpovídá více než pragmaticky.

„Já nevím, jaká je moje šance, ale důležité pro mě je, že není nulová. Řada lidí si řekne, že ta šance je strašně malá. To sice ano, ale je na začátku strašně malá úplně pro všechny,“ říká.

Důvod, proč se zapojil do výcviku PoSSUM, bylo tedy právě to, aby své šance zvýšil, byť třeba jen o desetinu procenta. A také v příštích letech by chtěl navázat podobnými programy. Motivační radu pro mladé lidi, kteří by chtěli jít v podobných šlépějích, podává jeho vlastním pragmatismem.

„Nevěřím na takové ty motivační citáty ve stylu ‚věř, běž, dokážeš‘. Tak to prostě nefunguje. Zdravě a střízlivě si zhodnoťte svoje schopnosti a řekněte si, jestli máte na to, co chcete dělat. Jakkoliv je to tvrdé, nezahoďte reálné příležitosti kvůli bláhové vidině,“ tvrdí s tím, že i sám k sobě se snaží být realistický a kritický.

I přes svůj unikátní profil tak zůstává Jakub Zemek nohama na zemi. „Nejsem zatím astronaut o nic víc než prodavač v obchodě. Chybí mi ještě vzdělání i zkušenosti,“ říká s respektem a dodává, že aktivním astronautům bývá často klidně kolem padesáti let. V podstatě celou kariéru má proto před sebou a třeba jednou Vladimíra Remka skutečně napodobí.