Lasvit investoval do největší spékací pece v Evropě. Může díky ní posouvat hranice architektury

Když sklářská firma Lasvit s ateliérem ov-a vytvořila pro své sídlo budovu ze skla, nejspíš netušila, že tím otevře dveře zcela novému byznysu.

ov-architekti-lasvit

Foto: ov architekti

Budova firmy Lasvit od studia ov architekti

0Zobrazit komentáře

Skleněná roubenka, ve kterou se v roce 2019 proměnilo nové sídlo sklářské firmy Lasvit, oběhla tištěné i digitální stránky všech magazínů zaměřených na design a architekturu, vyhrála bezpočet cen, včetně České ceny za architekturu 2020, a dostala se do hledáčků renomovaných architektů. Objednávky na efektní skleněnou fasádu se tak začaly jen hrnout, a tak se vedení firmy rozhodlo investovat 5,5 milionu do unikátní fusingové pece, která umožní spékat i tvarovat velké skleněné desky.

Obří spékací pec, která se nyní nachází v areálu sklářské společnosti TGK v Novém Boru na Českolipsku, dokáže vyrobit tabule ze skla o rozměrech až tři krát šest metrů. Jednatel Lasvitu Martin Šikola tak uvedl, že v těchto parametrech je to nejen největší pec v Evropě, ale zřejmě na světě. Pece podobné velikosti podle něj na světě jsou, používají se však na tvarování plochého skla. Žádná navíc nepracuje s teplotou až 1000 stupňů Celsia.

Nové zařízení tak dává sklářské firmě velkou konkurenční výhodu a umožňuje jí zcela nové možnosti v architektuře – může se totiž zaměřit na speciální projekty pro klienty, kteří mají rádi čistší design s prvky řemesla. „Ne vždy je možné v architektuře použít maličké skleněné šindele, protože klienti například nechtějí vidět hliníkové rámy. Díky rozměru se nám podaří eliminovat kov, který často architekti neradi vidí, a vynikne sklo,“ dodává zakladatel společnosti Leon Jakimič.

Lasvit sídlo

Foto: ov architekti

Pec umožňuje výrobu velkých skleněných desek bez kovových prvků

Lasvit totiž může skleněné fasády vyrábět metodou takzvaného lehaného skla, což znamená, že výsledný objem vzniká v předem připravených formách, ve kterých si na sebe sklo „lehá“ při vysokých teplotách – tvaruje se tak vlastní vahou. Ve skle se dají díky tomu vytvářet různé ornamenty a reliéfy. V nové peci lze sklo tvarovat do maximální výšky 60 centimetrů. Se skly o takových rozměrech už ale musí manipulovat jeřáb, tabule o standardní tloušťce 19 milimetrů totiž váží tunu.

Zařízením postaveným na míru reaguje sklářská společnost podle Šikoly na požadavky trhu. Zájem o skleněné fasády nečekaně vyvolalo právě nové sídlo společnosti Lasvit v Novém Boru, které navrhl ateliér ov-a architektů Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha – ke spolupráci ji začala oslovovat významná architektonická studia i mezinárodní luxusní značky. Ve skleněných uměleckých fasádách tak zakladatel společnosti Leon Jakimič vidí do budoucna nosný program Lasvitu. Dá se jimi vybavit novostavba, stejně tak lze s její pomocí zpestřit i dlouho stojící dům.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V Lasvitu tak vznikla nová divize zaměřená právě na sklo do architektury. Potřebovala však kvalitní zázemí a technologie, a tak se sklárna v době, kdy řada firem šetří, rozhodla investovat do pece postavené na míru potřebám výroby. „Spojili jsme se s firmou TGK, která má know-how, a můžeme dělat světově unikátní projekty. My nejsme první firma, která kdy udělala nějakou unikátní uměleckou fasádu, ale jsme první firma, která to dělá systematicky a globálně,“ říká Jakimič.

I díky zakázkám z oblasti architektury se letos navzdory energetické krizi firmě daří a pec má zajištěnou výrobu nejméně na další dva roky. Energii navíc umožňuje šetřit její technologie od karlovarské společni BVD, díky které nemusí být zapnutá neustále, ale jen tehdy, když Lasvit začne zpracovávat konkrétní zakázku.

S přispěním ČTK.

David Vávra z České sody přibližuje architekturu lidem. Jeho Šumná města pomohla mnoha stavbám

„Jsem rád, že moje přednášky nebo právě Šumná města dopomohly k tomu, že někdy zvítězila snaha o zachování určitého objektu,“ říká architekt.

Eliška NováEliška Nová

vavra_mesto

Foto: CzechCrunch

Hostem podcastu Město byl David Vávra

0Zobrazit komentáře

Nesmazatelně se zapsal do historie české zábavy, když se v devadesátých letech spolu s Milanem Šteindelrem a Petrem Čtvrtníčkem stal tváří České sody. Nebo proto, že spoluzaložil divadlo Sklep. David Vávra je ale především architekt. I tady má přitom nesmazatelné zásluhy, a to zejména v přibližování architektury lidem.

„Moje maminka mi vyprávěla, že když mi bylo asi tři a půl roku a viděl jsem tatínka za stolem, neřekl jsem, že bych chtěl být kosmonaut nebo popelář, řekl jsem, že chci být architekt. Pak jsem za tím, asi i náhodně, šel,“ říká Vávra k tomu, proč si vybral stejnou profesní dráhu, jakou měl i jeho otec. Ten se podílel například i na rekonstrukci Národního divadla. Pracovně se divadly nakonec zabýval i jeho syn, který zase rekonstruoval Švandovo divadlo nebo Městské divadlo Kladno.

„Mojí výhodou při rekonstruování divadel bylo, že jsem v těch šatnách strávil docela hodně času. Se Sklepem jsme objeli téměř celé Česko a každý rok jsme se na ta místa vraceli. Zažil jsem tedy hodně sálů a odnesl jsem si z nich atmosféru, kterou jsem pak mohl zúročit při práci,“ líčí Vávra v podcastu Město, který si lze pustit na SpotifyApple PodcastechGoogle Podcastech či na YouTube. Kromě klasické kukátkové scény v divadlech budoval ještě jednu experimentální, která by umožnila rozostření mezi jevištěm a hledištěm.

Cílem architektury je podle Vávry sloužit. Jsou různé formy, jak to dělat, má být ale k potěšení, nikoliv k prokletí těch, co si dílo objednávají. „Existuje řada architektů, kteří neuspokojili stavebníka, tudíž nesplnili své základní poslání architekta, což je služba vkusu a potřebám stavebníka. Přesto vytvořili velice silné mezníky architektury. Snažím se ale být tím, kdo zákazníkovi spíš slouží a v rámci svých relativních, omezených zkušeností a svého subjektivního pocitu se snažím léta formovat pocity stavebníka do nějaké osnovy,“ líčí architekt.

Vávra ale také výrazně pomohl k pochopení architektury v Česku, a to skrze pořad Šumná města o moderní architektuře českých měst. Po cyklu 66 dílů následovaly také Šumné stopy o českých architektech, stavařích či výtvarnících, kteří se proslavili v zahraničí, v Česku však zůstali zapomenuti.

„Jsem rád, že moje přednášky nebo právě Šumná města dopomohly k tomu, že někdy zvítězila snaha o zachování určitého objektu nad nějakým barbarským činem odstranění,“ uvádí architekt. Šumná města podle něj vznikla v době, kdy byla industriální či funkcionalistická architektura brána pod úrovní architektury barokní. „Různé radnice a města se díky tomu začala o nedávnou architekturu zajímat,“ dodává průvodce pořadem.

Ten se v podcastu zastal například i Železničního mostu mezi Smíchovem a Vyšehradem. „Železniční most je mým Karlovým mostem. Bydlím v Braníku, kde je panorama posunuté. Hradčany jsou daleko, pro nás to panorama tedy tvoří Zlíchovský kostelíček a Železniční most. Nebráním se jeho odstranění, bráním se ale tomu, aby tak bylo činěno soutěží, o které jsem vůbec nic neslyšel, a která zřejmě nebyla organizovaná s ohledem na to, o jak významnou stavbu jde,“ uvádí Vávra.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Podcast Město s architektem Davidem Vávrou si můžete poslechnout na SpotifyApple PodcastechGoogle Podcastech či na YouTube. Uslyšíte v něm mimo jiné odpovědi na tyto otázky:

  • Jak se mělo naložit se soutěží na nový most, který má nahradit ten Železniční?
  • Budou se ještě točit Šumné stopy?
  • Co chystá s pražským dopravním podnikem?
  • Jak se má podle něj opečovávat město?
  • A jak mu pomohlo, když ho babička na přehradě vyhodila z lodi v holínkách?
Knihovna města Hradce Králové

Foto: Knihovna města Hradce Králové

Knihovna města Hradce Králové