Digitální designér Tom Krcha působil deset let v Adobe a založil avatarový startup Alter, který následně prodal Googlu. Pavel Kacerle se jako visual effects artist podílel na filmech jako Iron Man 3 nebo Captain America: Návrat prvního Avengera a nyní stojí v čele českého startupu Live Penalty spojujícího digitální a reálný svět fotbalu. Dvaadvacetiletý Jakub Zegzulka pak v USA studuje design a po stáži v Metě a Applu nyní nastoupil na stáž do OpenAI, společnosti stojící za ChatGPT.

A co mají všichni tři společného? Kromě úspěšné kariéry v zahraničí se částečně nebo i na stálo usadili v Kalifornii, kde s nimi zakladatel CzechCrunche Michal Ptáček nahrál speciální epizodu svého podcastu. V ní si povídali o tom, jak se v USA – konkrétně v San Diegu, Los Angeles a v San Francisku – šikovným Čechům žije, proč někdo preferuje práci z kanceláře a někdo z domova, jaké to je procházet se po Apple Parku nebo jak umělá inteligence ovlivní práci kreativců v následujících letech.

Podcast si můžete pustit v přehrávači níže, YouTube a na všech podcastových platformách. Tady přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v novém dílu podcastu Michala Ptáčka padlo.

Česko je daňový ráj, v USA se vyjednává

Tom Krcha: Česko je úplný daňový ráj, platíme minimální daně z nemovitostí. Tady se platí jedno procento z ceny nemovitosti – počítá se to od doby, kdy ji koupíš, a pak to roste o pár procent každý rok. A je to hrozně moc peněz. Když koupíš dům za milion dolarů, a to tady začínají spíš na dvou, tak platíš daň 10 000 dolarů ročně. A kvůli požárům šlo nahoru i pojištění, někdy o 10, 15, 20 procent. Fakt mě to šokovalo.

Zároveň jsou ale různé finty, kdy daně můžeš rozporovat. Je možnost napsat státu, že s daní, kterou ti vypočítali, nesouhlasíš, odůvodníš to třeba tím, že dům takovou hodnotu nemá, a možná se ti podaří ji snížit.

Pavel Kacerle: To je něco, co z Čech neznáme, a dost mě to šokovalo. Když jsem tady měl velkou nehodu a platil jsem opravdu obrovské částky, tak až potom, co jsem to zaplatil, jsem se dozvěděl, že se o tom dá vyjednávat a snížit to klidně na 30 procent. A to je kapitalismus, jak ho v Česku vůbec neznáme. U nás, když dostaneš pokutu, tak ji zaplatíš a je hotovo. V Americe je to všechno o vyjednávání, o tom, kdo má silnějšího i právníka, lepší tým, kdo do toho víc investuje.

Sousedská komunita v San Diegu vs. anonymita bytových komplexů

Tom Krcha: V ulici, kde jsem v Česku vyrůstal a strávil tam skoro 20 let, jsem znal nějaké sousedy, ale zdaleka ne všechny. Když jsme se přestěhovali do Encinitas, tak jsem za první týden poznal úplně všechny. Sousedi se přišli představit, někteří přinesli dort, někteří tady chodí se psíkama, sami začínají konverzace. Nebo mi řeknou, že tady viděli nějaké divné lidi, „neighborhood watch“ tady funguje úplně geniálně. Ale je to obrovský rozdíl oproti San Francisku nebo Palo Altu. V Palo Alto jsem neznal nikoho, lidi tam byli hrozně odstředění.

Pavel Kacerle: Když jsem žil v Santa Monice, tak jsem neznal nikoho – ve Venice Beach jsme pár týdnů a všichni z okolí nás znají jménem. Komunita je strašně silná. Třeba jsem se procházel s Davidem Semerádem a někdo nás zastavil a zeptal se, jestli mu můžeme podržet plot, tak jsem během schůzky podržel kus plotu a on si tam něco kutil. Ale realisticky jsou to spíš sociální bubliny.

Jakub Zegzulka: Když jsem se přesunul do Pasadeny, bydlel jsem v apartmánovém komplexu a strašně mě překvapilo, že mě skoro nikdo nepozdravil. Z Česka jsem na to byl zvyklý, že obzvlášť, když lidé bydlí ve stejném komplexu, tak že se zdraví, že jsou friends, pomáhají si. Takže tady je to docela opačně.

O stáži v Applu a dojíždění do v Apple Parku

Jakub Zegzulka: V prvních dnech je z toho člověk úplně unešený. Pozornost věnovaná detailu je vidět úplně všude. Pamatuju si večery, kdy jsem si pustil podcast s Johnym Ivem a Stevem Jobsem, procházel jsem se dokola a viděl ty architektonické detaily, o kterých mluvili, úplně všude. Celkově tu nějakou myšlenku můžete vidět úplně ve všem, co lidé v Applu dělají. Všichni, kdo pracují na produktech, tak jim na tom doopravdy záleží a mají v tom obrovské ego. A to je to podle mě to, co Apple pushuje dopředu. Ego by jim nedovolilo vypustit něco, s čím nejsou spokojeni, nepodepsali by se pod to.

Na začátku jsem asi měsíc bydlel v Cupertinu a bylo to pro mě jako mladého člověka docela mrtvé místo. Tak jsem se rozhodl přestěhovat do San Franciska, každý den jsem do Apple Parku dojížděl hodinu a půl jedním směrem. Apple má hromadu kyvadlových autobusů, které jsou opravdu krásné, jezdí každých 20 minut a dá se tam pracovat. Takže jsem se probudil třeba kolem 6:30, sednul jsem na bus a v 8:30 jsem byl Apple Parku. Je to tam docela volné, člověk může přijít i odejít, kdy chce, ale od devíti do pěti je samozřejmě takové nepsané pravidlo, ale lidé to moc neřeší.

AI a budoucnost

Pavel Kacerle: AI vidím napříč celým entertainment spektrem a myslím si, že není žádná cesta, jak se neadaptovat a nenaskočit. Ten, kdo chce být součástí tohoto odvětví, musí technologie nasávat velkou rychlostí. Ve chvíli, kdy se něco naučím, tak přichází něco nového, co mi úplně vytře zrak. Zároveň je důležité nenechat se těmi nástroji zahltit.

Yemi A.D. měl před 10 lety přednášku, kde říkal, že kreativita je platidlo budoucnosti. Tenkrát jsem se strašně smál, nedávalo mi to žádný smysl. A teď jsem mu psal zprávu, že si myslím, že lidská kreativa bude důležitý faktor k tomu poskládat ty jednotlivé nástroje do sebe a využít technologie tak, abychom dokázali vyrobit něco „out of the AI box“. Nacházet věci, které nejdou vygenerovat, bude klíčem pro všechny umělce a lidi v tomto odvětví.

Tom Krcha: Já si od toho slibuju, že se třeba kvalita a krása trošku zdemokratizují. Věci, které dříve vyžadovaly intenzivní zásah někoho velmi schopného, budou daleko dostupnější, čímž pádem třeba internet bude vypadat najednou lépe. Představte si třeba tlačítko, které přehodí ošklivý web z devadesátek do něčeho krásného.

Práce z domu vs. práce z kanceláře

Jakub Zegzulka: V Applu bylo možné pracovat dva dny v týdnu z domova, tři dny v kanceláři pak byly povinné a lidé to opravdu dodržují. Vím, že některým, hlavně ze San Franciska, se to nelíbí, protože nechtějí dojíždět tak daleko. Ale já jsem víc „in person“ člověk, věřím, že inovace a to, aby se člověk mohl pořádně soustředit, to vyžaduje.

Tom Krcha: Když vymýšlím software, tak jsem dost často na telefonu s airpody, procházím se a mluvím s člověkem, který má v uších airpody a prochází se. A máme možná daleko lepší prostředí něco vymyslet, než kdybychom seděli u kompu a čuměli na sebe navzájem. Nejlepší nápady mě pak napadají na surfu, což nemůžu dělat v Praze ani v severní Kalifornii.

Už jen ve chvíli, kdy sednu do auta a jedu na pláž, tak mě začnou napadat geniální věci. A proto preferuji remote. Office a počítač jsou hrozně rozptylující, ale když se jdeš projít ven do lesa nebo po pláži nebo si jdeš zasurfovat a nemáš signál ani mobil, tak je to jako meditace. Mám tam brutální fokus jenom sám na sebe.

Pavel Kacerle: Já moc v remote work nevěřím. U mě ve firmě to nefungovalo a ani sám nejsem nikdy z domova tak výkonný, jako když jsem s lidmi pod jednou střechou a sedíme vedle sebe. Ale chodím ideálně sám na dlouhé procházky, zavřu se do sebe a je to stejné jako s tím surfem. Ale potom stejně do kanclu jdu, potřebuju myšlenku distribuovat a potřebuju, abychom rychle iterovali a rychle testovali.