Často se říká, že lidstvo má lépe prozkoumané dálky vesmíru než hlubiny moří a oceánů. Podobné tvrzení může být samozřejmě poněkud zavádějící, jelikož vesmír je z většiny prázdný, zatímco dna oceánů se hemží životem. Poměrně příznačný je ovšem pro celou situaci fakt, že po oběžné dráze Země se už více než dvacet let pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), kdežto hluboko pod hladinou moří lidé nic podobného nemají. To by se však mohlo zanedlouho změnit.

Fabien Cousteau Ocean Learning Center (FCOLC) je francouzská nezisková organizace, která se snaží chránit a udržovat život v mořích a kolem pobřeží po celém světě. K tomu je důležitý vlastní výzkum i vzdělávání veřejnosti spojené se zviditelňováním problémů, nacházením jejich řešení a podněcování pozitivních změn a akcí. Nejnovějším projektem organizace je proto Proteus, podvodní výzkumná stanice pojmenovaná podle řeckého mořského boha.

FCOLC pro vytvoření stanice, kterou samo označuje za „podmořskou obdobu ISS“, navázalo spolupráci se švýcarským designérem Yvesem Beharem. Nyní se objevily první výsledky v podobě vizualizací zvláštního útvaru, za který by se nemusely stydět snad ani tajemné bytosti z Propasti Jamese Camerona. Tvary návrhu, poměrně vzdáleného známým podmořským technologiím, stojí někde na pomezí vesmírné lodi a vzácného hmyzu.

Spíše než Beharovu bizarní fantazii ale design do velké míry představuje praktická řešení mnoha specifických nároků na velkou obytnou laboratoř hluboko pod hladinou. Důležitá přitom není pouze strukturální integrita budovy pod vysokým tlakem vody. Myslet je třeba i na pohodlí vědců, kteří ji budou obývat. „Museli jsme porozumět omezením, která vycházejí ze stavění pod vodou, a výzvám života v podvodní stavbě,“ řekl magazínu Dezeen Behar.

Podmořské laboratoře a lety do vesmíru

Podmořské laboratoře, kde vědci mohou provádět soustředěnější a dlouhodobější výzkumy, samozřejmě nejsou žádnou novinkou. První z nich, pojmenovaná Conshelf I, vznikla už v roce 1962. Dva aquanauti v ní deset metrů pod vodou nedaleko marseillského pobřeží ve Francii strávili týden v kuse. Pobývat více než 24 hodin v obydlí několik metrů pod hladinou není banální úkon, protože zde panuje vyšší okolní tlak oproti povrchu.

S tím je spojený známý fenomén dekompresní nemoci, způsobený bublinami dusíku uvolňujícími se do tělesných tekutin při snižování tlaku okolí. Pokud tento proces probíhá příliš rychle, může vést ke zmatení, bolestem kloubů a v extrémních případech i ke smrti. Proto musí potápěči vynořování z větších hloubek provádět s přestávkami a v závislosti na tom, jak hluboko po jakou dobu byli.

Při velkých hloubkách nebo dlouhé době pod vodou by dekomprese trvala v řádu mnoha dnů, čemuž lze předejít pomocí techniky tzv. saturačního potápění. V průběhu jednoho dne se vyrovná tlak mezi plyny v těle a okolním prostředím. Jen díky tomu mohou existovat aquanauti, typicky vědci trávící dny i týdny v podmořských výzkumných stanicích.

Hlavním průkopníkem aquanautů, jemuž je připisován také vynález potápěcího přístroje, byl francouzský námořní průzkumník a ochránce mořského života Jacques Yves Cousteau. Mezi širokou veřejností se proslavil zejména díky dokumentárnímu filmu Svět bez slunce zachycujícím expedici kolem druhé podmořské laboratoře, Conshelf II. Snímek, který lze v angličtině zhlédnout online, dostal v roce 1965 Oscara a sám Cousteau se stal inspirací pro film Život pod vodou od Wese Andersona.

Právě v Conshelfu II průkopník ochrany života v moři vytvořil se svým týmem rekord nejdelšího časového úseku stráveného v podmořském příbytku. Třicetidenní pobyt pod hladinou z roku 1963 pokořil až o padesát let později jeho vnuk, Fabien Cousteau. Ten je zároveň zakladatelem organizace FCOLC, pracující na nové podmořské laboratoři. A Fabienovy přímé zkušenosti zužitkoval designér Yves Behar, když Proteus navrhoval.

Dosud zdaleka největší laboratoř pod vodou

„Museli jsme řešit otázky sociální izolace, vlhkosti, nedostatku světla a nedostatku tělesného pohybu. O všem jsem se dozvěděl od Fabiena, který držel rekord jako člověk, co strávil nejdelší dobu v podvodním obydlí,“ zmiňuje Behar. Proteus má být umístěn 18 metrů pod hladinou nedaleko karibského ostrova Curaçao s kapacitou nejvýše dvanácti lidí najednou. Aby zde mohli strávit opravdu dlouhou dobu, budou si dokonce moci ve skleníku pěstovat vlastní jídlo.

Díky tomu půjde provádět komplexní dlouhodobé výzkumy, které by jinak nešlo zrealizovat. „Výzkumná stanice umožní objevování nových druhů mořského života, poskytne lepší porozumění vlivu klimatických změn na oceán a dovolí testování pokročilých technologií pro ekologickou energii, akvakulturu a robotický průzkum,“ vysvětluje Behar.

Prostor stanice, zahrnující celkem 370 metrů čtverečních, je rozdělen do dvou hlavních částí s kruhovým půdorysem. Jejich tvar a otevřené řešení má podněcovat neformální sociální interakce i odbornou spolupráci, která by mohla probíhat i v mezinárodním měřítku. Hlavní kruhové prostory jsou umístěny nad sebe mimo osu, aby bylo na obou střechách dostatek místa pro světlíky pouštějící dovnitř co nejvíce přirozeného světla z povrchu. Propojeny jsou pak půlkruhovou stoupající rampou, díky níž se bude možné alespoň částečně pohybovat.

Po obvodu obou pater má být rozmístěno několik kapslí, která mají obsahovat samostatné laboratorní prostory, koupelny s toaletami a soukromé kajuty pro všech dvanáct aquanautů. Poslední součástí Protea bude už zmíněný skleník a speciální místnost s přístupem přímo k vodě.

Zásadní vlastností celku má být modularita, rozšiřující někdejší uvažování o podmořských laboratořích jako o jednorázových projektech. Zmíněné kapsle půjde odpojit, vylepšit nebo nahradit podle účelu. Proto Cousteau zmiňuje Mezinárodní vesmírnou stanici – stejně jako u ní se také u Protea počítá s možností pozdějšího rozšiřování. Podle Behara má Proteus kombinovat to „nejpokrokovější vědecké prostředí s pohodlným místem k přebývání“.

Přeci jen ale výsledný vzhled stanice nevychází jen z praktického uvažování. Retrofuturistickou podobu dostala zcela záměrně. „S Fabienem jsme vycházeli z mnoha odvážných designů ze 60. a 70. let, což byla zlatá éra zájmu o oceány vedená rodinnou historií Cousteauových,“ popisuje Behar. Nový zájem o oceány s Cousteauem nechtějí vyvolávat jen vědeckými výzkumy, ale také přímou interakcí s veřejností. Říkají, že možnost navštívit Protea by rádi poskytli prakticky komukoliv.

Vzpomínají přitom na Fabienova dědečka a jeho slavný Svět bez slunce, který je jedním z pouhých dvou dokumentárních vítězů Zlaté palmy festivalu v Cannes. Také by podobným způsobem rádi motivovali novou generaci mořských objevitelů, takže pro svou laboratoř plánují i produkční místnost. Z ní se bude živě streamovat video podmořského světa v rozlišení 16K.

Stanice, která bude kompletně poháněna obnovitelnými energiemi z větru, slunce a teplotních rozdílů mořské vody (OTEC), má k otevření vědců nebo veřejnosti ještě daleko. Fabien Cousteau teprve čeká na uvolnění protipandemických opatření, aby mohl vycestovat do Karibiku a lépe zmapovat plánované místo umístění stavby.

Stále také pracuje na zajištění kompletního financování – postavení a tříletý provoz má vyjít na 135 milionů dolarů (přes tři miliardy korun). Po dokončení těchto kroků ho budou do spuštění Protea na mořské dno dělit asi tři roky. Doufá, že jeho mořská laboratoř bude po dlouhé době jen první z několika. Sám už má v hlavě plán na další, umístěnou přes 180 metrů pod hladinou.