Týden designu v Milánu v kostce: „Musíš do Alcovy. Tam je to naprosto nejlepší.“ „Nejvíc inspirace vždycky nasaju v galerii Nilufar. Tam je to letos hodně novátorské.“ „Skvělá je přehlídka mladého designu Satelight.“ „Kdybys měla vidět jen jednu věc, pak je to Alcova.“ „Naprosto legendární je samozřejmě galerie Rossany Orlandi.“ Co se tím snažím říct? Že ať už si na tuhle událost vyhradíte klidně celý týden, nikdy nezvládnete projít všechno. Že must see je Alcova. A že ať už se ale vydáte kamkoliv, můžete mít jistotu, že to bude stát za to a že budete chtít domů všechno, co uvidíte. Letošní rok nebyl výjimkou.

Milánský Design Week je vskutku velkolepá akce, na kterou se do velmi koncentrovaného časového úseku sjedou vrchní představitelé designu z celého světa, ale také začínající talenti, nesvázání komerčním diktátem, čerství absolventi uměleckoprůmyslových vysokých škol, kteří se nebojí experimentovat, zkoušet nové postupy a využívat neotřelé materiály.

Jednoduše by se dalo říct, že prostor pro první skupinu se nachází na milánském výstavišti a zhmotňuje ho veletrh Salone del Mobile. A výstavní lokace pro druhou skupinu jsou rozesety po celém městě – rozhodně se tak předem vyplatí udělat si důkladnou rešerši toho, kde se kdo nachází, kde se co děje a co by člověk neměl v žádném případě minout. Rešerši toho, kde se posilnit kávou, si předem dělat nemusíte, jelikož v Milánu o espresso prakticky zakopáváte na každém rohu.

Já si v průběhu tří dnů užila od každého něco. A důležitým poznatkem pro mě bylo, že český design zanechal na letošním milánském Design Weeku výraznou stopu. Jeho ozvěna totiž rezonovala napříč všemi významnými akcemi: rozprostřela se muzeem současného umění Triennale Milano, rozvibrovala Salone del Mobile, dosáhla až do areálu bývalých jatek Alcova i do galerie legendární italské kurátorky Rossany Orlandi. A také na spoustu dalších míst, která jsem bohužel neměla šanci stihnout projít.

Češi, kam se podíváš

Výstava Made by Fire v milánském Triennale (o které jsem dlouze napsala už v článku tady) byla pro mě – a nejen pro mě – rozhodně highlightem celého Design Weeku. O to více s odstupem času, kdy člověku pomalu dochází, jak velký prostor na něm české sklářské řemeslo vlastně dostalo. A jak důmyslně byla celá výstava pod taktovkou kurátorek Evy Slunečkové a Danici Kovářové i architekta Maxima Velčovského uchopená.

Artefakty českého sklářství se ve velkém dostaly také do galerie Rossany Orlandi, která je dlouhodobě považována za jednu z nejvlivnějších žen na poli světového designu. V Milánu v roce 2002 otevřela prostor, který pravidelně hostí tvorbu mnoha zajímavých tvůrců. Je známo, že koho do své galerie prostřednictvím tvorby pustí, tomu předpovídá zářnou budoucnost. Pro designérky a designéry ze všech koutů světa jde tak vždy o důležitý mezník v jejich kariéře.

Letos se do výběru Rossany Orlandi dostalo hned několik českých talentů. Například vázy The Lovas Mist a Dragon Egg od designéra Vlastimila Šenkýře, který je vytvořil pomocí vrstvení plexiskla – byl dokonce vybrán jako jeden z pěti finalistů soutěže RoPlastic Prize, kterou Rossana pořádala společně se svou dcerou Nicolettou. Do výběru se dostala rovněž designérka Marieta Tedenacová, v prostorách ale byly k vidění také kousky od Daniela Piršče nebo nová váza Abyss od Jana Plecháče, kreativního ředitele sklárny Moser.

Češi zářili, a to doslova, také na veletrhu svítidel Euroluce, který je součástí rozsáhlého Salone del Mobile. Nestačila jsem se divit tomu, jak je celý areál ohromný, rozhodně jsem tak vzdala snahu během jednoho dne projít úplně všechny haly a zaměřila jsem se jen na malý výsek. Jen na Euroluce ale bylo k vidění hned několik zástupců Česka. Společnost z Křišťálového údolí Preciosa Lighting si například připravila velkolepou instalaci Crystal Beat. Snad jako jediná tak upustila od komerční prezentace a dala prostor spíše umělecky pojatému objektu.

Reakce návštěvníků tomu odpovídaly, v málokterém stánku jsem totiž viděla tolik zvednutých telefonů – všichni si chtěli světlo tepající v rytmu hudby natočit. Na to, že podle slov kreativního ředitele Preciosa Lighting Michaela Vasku někteří zaměstnanci společnosti nejprve novou kolekci označovali za neonové zářivky, šlo o skutečně velký úspěch. Několik návštěvníků z řad byznysu se dokonce vyjádřilo, že by si rádi celou instalaci koupili.

Pozadu nezůstala ale ani sklářská společnost Lasvit. Pro stánek vytvořil její kreativní ředitel Maxim Velčovský unikátní instalaci Cloud, která měří 4,5 metru a váží 1,5 tuny. Tvoří ji tři druhy skla, které obalují nosnou kovovou konstrukci. V té jsou navíc umístěny projektory a z mraku vyvěrají optická vlákna, která přenášejí světlo z projektoru ven. Velčovský se při navrhování skleněného objektu zabýval napětím mezi přírodou a technologií, mrak je pro něj zároveň významným artefaktem kvůli tomu, že lidstvo doprovází celé věky – jde tak o spojení minulosti s přítomností.

Na 300 metrech čtverečních se rozprostíral další český počin v podobě stánku Brokis, sklářské společnosti, která při výrobě hojně využívá odpadní střepy – každý nový foukaný kus tak obsahuje přibližně jednu třetinu tohoto recyklátu. Designérům z Brokis se navíc stánek podařilo pojmout jako oázu klidu v přírodních barvách, která připomínala útulný, vkusně zařízený obývák. I když na něm vystavovali celkem 23 kolekcí, místo nepůsobilo ani trochu zahlceně.

Udržitelné materiály především

Eco-friendly design není žádnou novinkou, na letošním Design Weeku šlo ale rozhodně o jeden z nejsilnějších trendů. Bylo patrné, že tvůrci a tvůrkyně napříč celým světem usilují o to, aby do své práce v co největší míře zakomponovali udržitelné, ideálně přírodní a lokální materiály. Všichni zároveň ukazují, že i když pracují právě s materiály bez prvotního puncu luxusu, vznikají kousky, které mají místo i ve světě přepychového designu. Ještě o krok dál je takzvaný biofilický design, jehož základním stavebním kamenem jsou ryze přírodní materiály.

Takové materiály přitom nemusí být jen dřevo, které zde prezentoval třeba sběratelský kabinet českého designéra Jiřího Krejčiříka, nebo kámen. Průkopníkem tohoto principu je francouzské designové studio Atelier Luma, které v prostorách Alcovy, příhodně prorostlých rozličnými rostlinami a stromy, prezentovalo hned několik svých projektů. Například kliky dveří a „kachličky“ pro obložení interiéru ze soli, stavební prvky vyrobené ze zbytků vznikajících při zpracování slunečnicového oleje nebo z mycelia, aktuálně pracují také na možnosti využívání materiálů z mořských řas.

Mezi přírodními vlákny všech podob mě zaujaly také interiérové doplňky od umělce Samera Selbaka, který pracuje s lufou – mnozí ji možná znají jako žínku na mytí, při troše fantazie se z ní ale dají dělat textilie se zajímavou strukturou nebo stínidla na světla. Recyklace všeho druhu hrála v Alcově také prim – značka New Raw zde prezentovala nábytek z plastového odpadu, pro který využívá výrobu pomocí 3D tisku.

Na místě byly ale také „tkaniny“ z recyklovaných cihel či instalace z rozložitelného bioplastu od slovenského dua Crafting plastics!. Ta zaujala tím, že dokáže reagovat na intenzitu UV paprsků. Designéři Vlasta Kubušová a Miroslav Král si tak jejím prostřednictvím kladli otázku, jak nám takto interaktivní materiál může pomoci reagovat na prostředí, v němž se nacházíme.

Vůbec jeden z nejzajímavějších a ryze biofilických přístupů ale do Milána vneslo české studio Llev, které bylo k vidění jak na výstavě Made by Fire, tak ve stánku Lasvitu na Euroluce, jelikož se sklářskou společností nyní spolupracuje. V roce 2004 ho založili Eva a Marcel Mochalovi a od začátku se nedrží zajetých kolejí. Aktuálně vyrábějí designové kousky z podhoubí – stolky, židle a z tohoto nehořlavého materiálu dělají také formy na foukání skla. Výsledné sklenice a vázy mají krásnou organickou strukturu, navíc ukazují, kam až se dají posouvat hranice designu.

Milánský Design Week tak rozhodně nebyl jen přehlídkou malicherného a pomíjivého krásna. Naopak na něm bylo ve skutečně hutné formě možné vidět, jak současná generace designérů a designérek uvažuje a jak se snaží přispět ke změně k lepšímu. Dobře si totiž uvědomují, že svět zahlcují spoustou nových produktů, což samo o sobě příliš udržitelné není. Snaží se to proto alespoň dělat tak, aby si krásné kousky mohly užívat i další generace.