Glosa Luboše Kreče: Připomínání toho, co se stalo 17. listopadu a proč to je nejdůležitější – a nejživější – státní svátek, který máme, je samozřejmost. Minimálně na papíře. Když ovšem přijde na to, jak dostat čerstvě pubescentní potomky na Národní třídu a Václavské náměstí, chce to být kreativní, zvlášť když je pár stupňů nad nulou a jedno z nich je na vozíku. Takže: Jak se vám, milé děti, rýmuje Popeyes a demokracie?

V pátek 17. listopadu to bylo přesně 34 let, co se začal hroutit komunistický režim. A také 14 dní, co na Václavském náměstí kousek od koně otevřela pobočka amerického fastfoodu Popeyes. A strhla se kolem ní mela, která připomíná situaci, když v březnu 1992 zahájil opodál ve Vodičkově ulici provoz první McDonald’s v Česku.

Nejenže lidé nocovali před dveřmi Popeyes čtyřiadvacet hodin předem, ale ani po dvou týdnech nepolevily fronty, které se jako špagát před jeho dveřmi táhnou den co den. Jasně, zatímco zkraje 90. let lidé přicházeli spontánně, protože chtěli vidět slavný symbol Západu, dnes jde hlavně o důsledek šikovného marketingu na sociálních sítích, především pak na TikToku.

Buď jak buď, mně to posloužilo jako dobrý argument, proč se zrovna v pátek odpoledne vydat do centra Prahy. „Zkusíme ten Popeyes, vystojíme frontu, hecneme se, což?“ Když jsem to dětem říkal, myslel jsem to vážně. I já jsem chtěl na vlastní kůži zakusit a na vlastní chuťové pohárky poznat, jestli za nadšením z kuřecích burgerů z Louisiany není něco víc než jen reklama.

Navíc, a to říkám zcela bez bez sentimentu, jestli jsme za něco zvonili klíči na náměstích na sklonku roku 1989, byla to demokracie a kapitalismus, které spolu chodí ruku v ruce. A americké fastfoody, ať se to někomu líbí, nebo ne, jsou esencí kapitalismu.

Jejich zakladatelé byli extrémně pracovití a houževnatí lidé, řetězce jsou mimořádné efektivní v organizaci a řízení výroby, vydělávají miliardy dolarů a zároveň na své hosty kladou odpovědnost: kdokoli se v nich stravuje, moc dobře ví, že výrazné chutě, dostupnost a rychlost servírování jsou vykompenzovány tím, že to není žádný zdravotní zázrak…

Takže připomenout si svátek demokracie ve frontě na Popeyes, navíc když hned vedle bylo pódium Koncertu pro svobodu, mi nepřišlo jako tak úplně špatná idea. Vždyť přece dětem něco povím během přešlapování před dveřmi restaurace třeba o tom, proč se demokracie a kapitalismus tak dobře doplňují nebo jak jsem listopad 1989 coby žák třetí třídy (ne)vnímal. Takový byl aspoň plán.

Foto: Luboš Kreč/CzechCrunch

Takhle to před Popeyes vypadalo 17. listopadu odpoledne

Jenže se ukázalo, že jsem si to měl rozmyslet jinak. Ta poučení, která jsem dětem měl chtít předat, mohla znít třeba takto: „Milé dcery, s budováním demokracie to je stejné jako s pobytem tady ve frontě. Když je zima a kolem chodí lidé a posmívají se vám, je k tomu potřeba hodně odhodlání, pevné vůle a vytrvalosti. Ale stojí zato.“

Samozřejmě takto vzletně naše konverzace neproběhla, neboť po deseti minutách, kdy jsme se pohnuli jen o pár metrů a klepali se jak ratlíci, jsme jednohlasně řekli: „Kašleme na to!“

Protože jsme ale měli hlad a vzájemně jsme si udělali na jižanské smažené kuře chuť, stačilo nám přejít dvacet metrů – přes ulici od Popeyes je už řadu let KFC. A tam bylo znatelně volněji. Takže jsme se sice nedozvěděli, která z těchto dvou fastfoodových značek je chutnější, ale kapitalismu, jak jsem si původně předsevzal, jsme nakonec ten hold vzdali. Jen v trochu jiném aranžmá.

Co dodat? Snad jen: Díky, že můžem!