Narodil se do rodiny skladatele Pavla Trojana, k hudbě tak měl blízko už od malička – ostatně svůj první muzikál zkomponoval na gymnáziu. Pavel Trojan mladší, který je dnes ředitelem festivalu Pražské jaro, ale kromě hudby miluje také počítačové hry. I ty ho provázejí celý život. „Jako kluk jsem měl třeba konzoli Atari Jaguar,“ vzpomíná během rozhovoru pro CzechCrunch.

Na popud svých dvou dětí si nedávno pořídil domů PlayStation, a když má čas, rád si něco zahraje. Těší se například, až si vyzkouší Kingdom Come 2, momentálně však prozkoumává svět hry Uncharted, kde už má odehraných přes 40 hodin. „Jsem unešený její propracovaností. Je tam fascinující množství detailů, kamkoliv se podíváte, objevíte něco nového. A myslím, že podobný zážitek dokáže nabídnout i klasická hudba,“ říká čtyřicátník, který působil i jako dirigent a komponuje vlastní hudbu.

Pražské jaro letos slaví jubilejní 80. výročí, do kterého prý vstupuje ve skvělé kondici. Do Prahy přijedou dva světoznámé americké symfonické orchestry, zároveň festival nezapomíná ani na mladou generaci – má pro ni přichystané workshopy a interaktivní koncerty. „Mladé posluchače ale láká i středověká hudba. Nabízí jim únik z každodenní uspěchanosti, teď si ji navíc budou moci porovnat se soundtrackem Kingdom Come 2,“ usmívá se Trojan.

Kdy jste se poprvé dostal do kontaktu s Pražským jarem?
V roce 2000, kdy jsem jako člen Dětské opery Praha vystupoval v muzikálu Rychlé šípy. Bylo mi 16 let. Dodnes si pamatuji, jak jsem v lóži zahlédl tehdejšího ředitele festivalu Olega Podgorného. Na tento okamžik si vzpomenu každý den, v kanceláři mám totiž vyvěšený plakát z vystoupení.

Takže jste se rozhodl, že začnete pro Pražské jaro pracovat?
To nastalo až o čtyři roky později, kdy jsem pracoval jako brigádník v tiskovém středisku. V roce 2010 jsem nastoupil jako zaměstnanec a dostal na starost online marketing. Poté jsem působil jako tiskový mluvčí, v roce 2019 jsem se stal náměstkem ředitele, v roce 2022 ředitelem. Takže Pražské jaro znám opravdu skrz na skrz.

Dokážete si v Pražském jaru představit dalších 25 let?
Rozhodně ne v jeho čele. Jako ředitel musíte stále přicházet s novými nápady, abyste festival posouval dál. Myslím, že deset let je ideální doba pro realizaci vizí a snů, které máte. Ale i poté chci být součástí Pražského jara. Je to nádherný festival, který se člověku neomrzí. V tom je právě jeho kouzlo – přestože letos slaví osmdesátku, zůstává pořád mladý. Každý rok ožívá skrze nové umělce, nové skladby a vlastně i nové publikum.

Jak jste zatím Pražské jaro posunul za dobu svého působení vy?
S mým týmem se snažíme pomáhat českým umělcům dostat se na světová pódia třeba tím, že jim umožníme spolupráci se světovými orchestry. Zároveň se mnohem více otevíráme mladému publiku. A velkou pozornost věnujeme také získávání nových partnerů a mecenášů. Jsme obecně prospěšnou společností, takže zajistit adekvátní financování je poměrně náročný úkol.

Čím na festival lákáte mladé lidi?
Loni jsme například rozjeli projekt SpringTeen, což je festivalový den v Anežském klášteře, který cílí hlavně na teenagery. Nabízíme jim nejen koncerty mladých interpretů, ale i velkou míru zapojení, aby je hudba co nejvíc bavila. Loňský ročník byl postavený na bicích nástrojích. Publikum tak bubnovalo na vše, co jsme jim dali do rukou – na bubínky či kbelíky, případně tleskali nebo zpívali. Do akce se také zapojili hudebně vyškolení roboti, navíc jsme tam měli celou řadu workshopů, kde si návštěvníci mohli vyrobit třeba hudební nástroj ze zeleniny nebo krabice od pizzy.

Chodí mladí lidé spíš na moderní hudbu, nebo je lákají i třeba středověké litanie?
Možná vás to překvapí, ale zrovna o koncerty středověké hudby se zajímá hodně mladých posluchačů. Je to pro ně únik z každodenní uspěchanosti, teď mají navíc srovnání se soundtrackem Kingdom Come 2.

Jakou hudbu posloucháte nejčastěji vy?
Ve volných chvílích poslouchám třeba alternativní rock nebo současný pop, mou srdeční záležitostí jsou muzikály. Klasická hudba je pro mě především práce.

A co rap?
K tomu jsem si zatím vztah nenašel.

Říkal jste, že zajistit adekvátní financování je pro vás poměrně náročný úkol. Proč tomu tak je?
Pražské jaro není příspěvková organizace jako Česká filharmonie či Národní divadlo a musí si finance zajistit z velké části samo. U nás tvoří prostředky z veřejných zdrojů jen kolem 50 procent. Čtvrtinu příjmů pokrývají tržby ze vstupného, zbytek pak získáváme od sponzorů a mecenášů. Náš rozpočtový „koláč“ je tak narýsován naprosto nekompromisně.

Loni jste na vstupenkách utržili 25,5 milionu korun, předloni 25,1 milionu. Očekáváte letos vyšší tržby i vzhledem k vašemu 80. výročí?
Zájem o tento ročník je opravdu enormní. Což je skvělé – nebudu zastírat, že je finančně náročnější než ten předchozí. Potřebujeme tedy dosáhnout maximálních prodejů i tržeb. Mohu prozradit, že k dnešnímu dni jsou tržby o dva miliony vyšší než loni. A abychom naplnili schválený rozpočet, musíme ještě prodat vstupenky za zhruba dva miliony korun. Je to odvážný milník, který je ale důležitý pro rozvoj festivalu.

Je to reálné?
Není to nereálné, byť celá řada těch nejočekávanějších koncertů je již vyprodána. Na předchozích ročnících se celková vyprodanost pohybovala mezi 91 a 95 procenty – a já věřím, že letos tomu nebude jinak.

Přemýšleli jste třeba o výraznějším zdražení vstupného, aby vám lépe pokrylo náklady?
Abychom plně pokryli náklady, musely by být vstupenky i třikrát, nebo dokonce čtyřikrát dražší, což už jde mimo realitu. Chtěl bych zdůraznit, že Pražské jaro vnímáme jako důležitou službu veřejnosti. Proto je pro nás zásadní každá koruna, kterou získáme od veřejných a soukromých podporovatelů.

Vydělá si někdy klasická hudba sama na sebe?
U takto velkých projektů tomu historicky nikdy nebylo a troufám si říct, že tomu tak ani nikdy nebude. Já osobně jsem založením kapitalista a přál bych si, aby i svět klasické hudby mohl fungovat na základě tržních mechanismů. Zároveň jsem ale realista a vím, že to není možné. Jsme součástí globálního uměleckého trhu, kde můžeme ovlivnit obchodní podmínky jen malou měrou. Úspora z rozsahu v našem odvětví neplatí – koncert klasické hudby nemůžete udělat v hale pro desítky tisíc posluchačů.

A neuvažovali jste také o takovém formátu? Dokážete si představit Pražské jaro v O2 areně, kde by vystoupil nějaký světoznámý hudebník?
Podle mě jdou takové koncerty proti podstatě klasické hudby. Její kouzlo spočívá v tom, že ji slyšíte akusticky a máte s ní bezprostřední kontakt. Ve chvíli, kdy je v hale 20 tisíc lidí a celé je to nazvučené, nelze tuto kvalitu zprostředkovat. Billie Eilish by vás taky nenadchla, kdybyste ji bez nazvučení a světel postavili na pódium Smetanovy síně – jsou to dva odlišné světy.

V O2 areně jsme jeden koncert pořádali, tehdy šlo o produkci Mahlerovy Osmé symfonie. To je skutečně monumentální dílo, kde vystupují stovky hudebníků a zpěváků. Ale tak velký prostor jí prostě neprospěl. Mimochodem, letos tato skladba zazní v Obecním domě, což je místo, kde bude znít skvěle. Každopádně se těšíme na otevření Vltavské filharmonie, která pojme víc diváků, a přitom bude akusticky přizpůsobena potřebám klasické hudby.

Vašimi největšími sponzory jsou společnosti ČEZ a Innogy. Kolik máte mecenášů z řad jednotlivců?
Kolem stovky. A jsem rád, že nám přibývají podporovatelé ve věku mezi 30 a 40 lety. Je vidět, že klasická hudba oslovuje i movitější mladé lidi. Před několika dny se nám navíc podařilo uzavřít smlouvu s novým sponzorem, stala se jím společnost Doosan Škoda Power na pozici hlavního partnera. Považuji to za příklad skvělého kulturního a ekonomického porozumění si mezi Českem a Jižní Koreou.

Podporují vás i nejbohatší Češi?
Občas zjistíme, že některý miliardář navštívil náš koncert inkognito, aniž by ho zval někdo z partnerů nebo my sami. Je úžasné vidět, že je klasická hudba přitahuje a baví. Teď je naším úkolem přesvědčit je, aby se stali i mecenáši Pražského jara.

Jak vlastně letos pojímáte 80. výročí Pražského jara?
Vyzdvihl bych orchestrální řadu festivalu, která je letos opravdu fantastická. Vedle evropských a asijských těles přijede do Česka poprvé v historii Chicagský symfonický orchestr, jeden z nejlepších na světě. A na festivalu vystoupí i Bostonský symfonický orchestr. Přítomnost dvou takto významných amerických těles je v České republice něco unikátního. Z mnoha důvodů – finančních i logistických – je velice těžké takové orchestry získat. Dokazuje to, jak moc jsme za těch 80 let vyrostli.

Jak to myslíte?
Pražské jaro vzniklo jako oslava konce druhé světové války. Na prvním ročníku vystoupili umělci ze všech vítězných zemí. Spojené státy reprezentoval tehdy začínající mladý dirigent Leonard Bernstein, který se později stal legendou klasické hudby. A dnes, o 80 let později, festival vyrostl do pozice, kdy může přivítat ne jeden, ale hned dva špičkové americké symfonické orchestry. Myslím, že je to silný příběh plný symboliky i s ohledem na oslavy 80 let od konce války.

Jak těžké je sem dostat tato tělesa?
Všechno se řeší roky dopředu. Například o Chicagský symfonický orchestr stojíme dekády, konkrétní plány na účinkování v letošním roce se začaly projednávat už v roce 2021. Od té doby jsme si vyměnili stovky mailů a desítky telefonátů. Každé takové hostování je produkčně nesmírně náročný projekt, vždyť sem na jaře přijede sto muzikantů a členové týmu s veškerým vybavením, tedy hudebními nástroji, notovými materiály, fraky…

Musíme koordinovat mezinárodní přepravu, zajistit ubytování, místní dopravu. Tohle prostě nemůže zvládnout jeden produkční s vlaječkou. Jde o komplexní logistickou operaci, která vyjde na vyšší jednotky milionů korun. Podobně to vypadalo, když do Prahy přijela Madonna – její show přivezlo několik desítek kamionů a autobusů.

Jak vnímáte budoucnost české hudby?
Optimisticky. Ukazuje se, že i klasická hudba může být celospolečenským tématem. To je klíčové pro její přežití. Nemůže si zakládat na tom, že je určena jen pro úzký okruh posluchačů. O její popularizaci se teď mohou postarat právě mladí umělci. Lidé rádi sledují příběhy úspěšných Čechů a já mohu hrdě říct, že máme celou řadu mladých dirigentů, pěvců a instrumentalistů, kteří ve světě klasické hudby znamenají totéž co Pavel Nedvěd ve fotbale. Klasická hudba může být moderní. Nestojí jen na Dvořákovi a Smetanovi.

Mohl byste dát příklad českých interpretů, kteří jsou ve světě hudby takto významní?
Určitě Jakub Hrůša, hostující dirigent České filharmonie, který se od září stane hudebním ředitelem londýnské Královské opery. Nebo Miroslav Srnka, jeden z nejvýznamnějších současných skladatelů. I na letošním festivalu vystoupí řada mladých interpretů – a možná i o nich budeme jednou mluvit jako o legendách.