Erik Bartoš měl při studiu designu už dost lampiček a židlí. Říká, že takových projektů má každý student desítky, ale málokdy se třeba jen některé z nich dostanou k realizaci. Bartoš tak proto vymyslel – a hlavně zrealizoval – produkt zcela unikátní, kterým chce navíc upozornit na environmentální problém. Je jím batoh vyrobený z lina.

Vše začalo minulý rok jako diplomová práce na pražské UMPRUM. Už tehdy se šestadvacetiletý designér setkával se skepsí, která je možná u netypického spojení batohu a podlahové krytiny celkem pochopitelná. Značka Erikulum ale byla na světě.

Počáteční myšlenka ovšem byla prostá – vytvořit praktický batoh pro život ve městě. „Ženy už dnes méně nosí kabelky a více sahají po batozích, které si mohou vzít k různým outfitům. Obecně lidé vyhledávají batohy, které si klidně mohou vzít do advokátní kanceláře a nevypadají u toho blbě,“ vysvětluje Bartoš svůj prvotní záměr.

Ideu univerzálního městského batohu pak spojil se svým environmentálním cítěním. Lino je totiž za normálních okolností těžko recyklovatelný materiál a jeho nepoužité odřezky často končí nevyužité ve sběrných dvorech, v horším případě na skládkách. „V mém ideálním světě by vlastně lino neexistovalo a já bych dělal batohy z jiného materiálu,“ vtipkuje designér.

V takovém ideálním světě ale nežijeme. Lino, respektive polyvinylchlorid (PVC), je třetím nejrozšířenějším plastem na světě. Nelze ho rozpustit v kyselinách, oleji ani vodě, přesto je jeho výroba relativně levná a jednoduchá.

Problematická recyklace

Podle předsedy ekologického sdružení Arnika Jindřicha Petrlíka v podstatě neexistuje ekologický způsob, jak PVC recyklovat. Jak při spalování, tak při vyhození na skládku vznikají nebezpečné toxiny.

V diplomové práci Bartoše Petrlík podotýká, že úspěšná a skutečná recyklace PVC se daří maximálně ze 3 % a proto je používání tohoto plastu nejlepší omezit a posléze zakázat. Ačkoliv, z již použitého PVC se vyrábějí třeba lavičky, palety nebo květináče, není to příliš kvalitní surovina. Další variantou je podle Petrlíka PVC odděleně skladovat do doby, než se „přijde na něco rozumného, co s ním dělat“.

Právě proto Erik Bartoš tvrdí, že výrobou batohů z lina lze problematické recyklaci alespoň zčásti předejít. „Původně jsem chtěl batohy vyrábět z už použitého lina, ale ukázalo se, že je problém s jeho kvalitou, stářím i větší váhou,“ vysvětluje. Nakonec se tak uchýlil k variantě, kdy odkupuje nové a nepoužité lino ze skladu za Prahou, které zbude po jeho nařezání.

„Odřezky tam výrobci běžně prodávají, ale mám pocit, že pokaždé, když tam přijedu, tak je jich tam víc a víc. Někdo si je prý kupuje třeba na překrývání dřeva,“ říká Bartoš. Přiznává, že hlavní problém s netříděným použitým linem neřeší, ale alespoň používá kusy, které by nejspíš stejně skončily někde na skládce.

Celou svou snahu pak zaštiťuje pojmem upcyklace, což je v podstatě opak recyklace. To znamená, že materiál určený na jeden účel je po použití přetvořen v jiný produkt. Na environmentální stránku ale Bartoš u Erikulum primárně nesází.

„Myslím si, že lino není argument, proč si ten batoh koupit. A myslím si, že dokonce ani udržitelnost to není. Ale je to kvalita, minimalismus, nadčasovost a fakt, že si ho mohu vzít k větší škále outfitů,“ tvrdí Bartoš s tím, že na univerzálnost hleděl i při výběru barevných kombinací.

Výhodou lina je jeho relativní pevnost i nepromokavost, zároveň podle Bartoše vydrží ve stejné kvalitě i déle než například kožené batohy. Po praktické stránce pomohou odepínací popruhy, které dovolí batoh používat například jako tašku. Batohy Erikulum tak jsou i dost variabilní.

Uvnitř se snažil zachovat stejně minimalistický dojem jako navenek. Přítomná je jedna větší kapsa, například na laptop, a několik menších na pár drobností. Sám autor batohu přiznává, že se do něj rozhodně nevejde všechno, ale plní svůj účel.

Bartoš také dospěl k tomu, že jako designér si je třeba také vlastní produkt vyrobit. Nejdříve dělal všechny verze sám, až po několika zkušebních verzích začal spolupracovat se zkušenými šičkami, které z kůže vyrábí už několik desítek let.

Od toho se odvíjí i cena. Bartoš se netají tím, že jde o prémiový produkt a cenovku blížící se osmi tisícům korun obhajuje tuzemskou ruční výrobou, prozatím navíc v malém měřítku. „Kdybych výrobu outsourcoval, asi bych se dostal na nižší částky, ale chci to mít pod kontrolou,“ říká mladý designér s tím, že na trhu existuje celý segment batohů za ceny kolem sedmi tisíc korun.

Design je ale především proces, a tak Bartoš stále na batohu upravuje detaily. Pohrává si třeba s délkou popruhů nebo parametry celé konstrukce, v plánu má ale také další kolekce předmětů z lina. Od desítek dosavadních zákazníků (zejména žen) totiž dostává i zpětnou vazbu, že batoh je přes své relativně úsporné rozměry stále možná až příliš velký.

Metodou upcyklace by rád přistoupil i k dalším částem batohu, nyní má v plánu využít pásy z aut na místo ramenních popruhů. Nebrání se ale přetvoření také u použitého lina, pakliže bude dostatečně kvalitní.

Podle dosavadní rešerše sedlčanského rodáka na světě není projekt, který by lino podobným způsobem využíval jako jeho Erikulum. Mezi příbuzné značky ale lze zařadit například švýcarský Freitag, který vyrábí batohy z použitých kamiónových plachet.

Kromě vyrábění batohů z lina se pak Bartoš už pět let věnuje činnosti v Amnesty International. „Doufám, že jednou Erikulum budu dělat naplno, ale asi nejsem takový střelec, abych všechno hned pustil. Dokážu tak být víc v klidu a mít čas na promyšlení produktu,“ říká.