Mozek patří k nejkomplexnějším orgánům lidského těla – a zároveň k těm, jejichž zdraví lidé často začnou řešit až ve chvíli, kdy se objeví první problémy. Věda přitom dnes stále více ukazuje, že o tom, jak bude mozek fungovat ve stáří, se rozhoduje už desítky let předem. „Nepoužívaný mozek je trošku scvrklejší, vypadá jako takový scvrklý ořech,“ popisuje zkušenost z operačního sálu neurochirurg David Netuka.

Jak se mozek mění s věkem, co všechno může zvyšovat riziko demence a jak velkou roli v tom hraje životní styl nebo vzdělání? Na tyto otázky jsme se na Longevity Festivalu zeptali dvou lidí, kteří se lidským mozkem zabývají z různých stran – kromě neurochirurga Netuky i kognitivní neurovědkyně Kateřiny Veverové. Oba se shodují, že dlouhodobé zdraví mozku nestojí na zázračných látkách, ale především na prevenci a celoživotní stimulaci mozku.

Jedním z hlavních témat jsou například krevní biomarkery, které v USA již pomáhají s diagnostikou Alzheimerovy nemoci. Podle Kateřiny Veverové tyto testy dokážou včas odhalit patologii v mozku, pro běžný screening u praktického lékaře je ale zatím brzy. „Krevní biomarkery jsou zatím na specializovaných pracovištích. Musí tam přijít člověk, který už má kognitivní obtíže,“ říká vědkyně. Důvodem je mimo jiné i riziko falešně pozitivních výsledků, které by mohly pacienty zbytečně znepokojit.

V posledních letech se zároveň stále častěji objevují různé látky nebo postupy, které slibují zpomalení stárnutí organismu. Ne všechny ale podle odborníků stojí na dostatečně silných vědeckých důkazech. Netuka proto upozorňuje například na opatrnost při užívání látek typu rapamycin, který někteří propagují jako prostředek k prodloužení života. „Já bych to v tuhle dobu v roce 2026 nikdy nevzal,“ říká. Většina dostupných dat podle něj zatím pochází ze zvířecích modelů a klinické důkazy u lidí jsou stále omezené.

Jedním z nejdůležitějších ochranných mechanismů mozku je podle vědců takzvaná kognitivní rezerva. Ta vzniká především díky vzdělání, intelektuální aktivitě a celoživotní stimulaci mozku. Veverová v této souvislosti připomíná studii, podle níž lze eliminací rizikových faktorů zabránit až 45 procentům případů demence. Klíčovou roli přitom hraje vzdělání v raném věku. „I když pak nemáte kognitivně náročnou práci, vysoké vzdělání buduje ochranu,“ vysvětluje vědkyně. Mozek je podle ní potřeba dlouhodobě stimulovat – například studiem cizích jazyků, čtením nebo učením se nových dovedností.

Podle Netuky se rozdíl mezi trénovaným a zanedbaným orgánem projevuje dokonce i při operacích. Mozek, který jeho majitel dlouhodobě nevyužívá, totiž podle něj fyzicky degraduje a je na pohled „scvrklejší“. Právě nedostatek kognitivní rezervy pak může podle něj výrazně ovlivnit průběh některých onemocnění.

Velkou pozornost dnes odborníci věnují také vlivu technologií na vývoj mozku. Veverová jako vědkyně i matka upozorňuje na nadměrné vystavení dětí digitálním podnětům. „Užívání mobilu narušuje kognitivní funkce,“ říká s tím, že u svých pětiletých dětí drží čas strávený u obrazovky na nule. Krátká videa a neustálé digitální stimuly podle ní mohou narušovat schopnost hlubšího soustředění.

Podobně o digitální hygieně přemýšlí i Netuka ve své rodině. „Vybíral jsem školu pro děti, kde mají zakázáno používání mobilu,“ popisuje. Technologie podle něj mohou být užitečné, pokud se používají s rozumem. Varovné jsou ale studie, které ukazují změny v mozku u lidí s nadměrným užíváním digitálních zařízení.

Ani důsledná prevence však podle lékařů nedokáže odstranit všechna rizika. Netuka připomíná, že medicína se často setkává s případy, kde hraje hlavní roli genetika nebo náhoda. Zmiňuje případ mladé studentky se složitým nádorem mozkového kmene. „Nic ve svém životě neprovedla špatně a nijak jsme tomu nemohli předejít,“ říká. Prevence podle něj může výrazně snížit pravděpodobnost některých onemocnění, nikdy je ale nedokáže zcela vyloučit.

Současná medicína se zároveň stále více opírá o umělou inteligenci. Podle Netuky se využívá například při analýze radiologických snímků nebo určování typu mrtvice. Veverová dodává, že algoritmy dokážou kombinovat data z krevních testů, zobrazovacích metod i klinických informací, což zpřesňuje diagnostiku. U neurodegenerativních onemocnění je to důležité i proto, že podle některých studií může být až třetina pacientů původně diagnostikována nesprávně.

Pokud už diagnóza padne, důležitou roli podle Veverové hraje také sociální okolí pacienta. Vysvětluje takzvaný Ribotův zákon, podle kterého nejstarší vzpomínky z paměti mizí jako poslední. „Člověk si nepamatuje, co měl včera k obědu, ale pamatuje si dětství,“ říká. Práce s těmito vzpomínkami – například prostřednictvím hudby nebo starých fotografií – může stimulovat limbický systém a zlepšovat psychický stav pacientů.

Do budoucna vidí oba odborníci velkou naději v nových metodách výzkumu. Veverová zmiňuje multimodální analýzu dat, která díky umělé inteligenci urychluje hledání nových léčebných přístupů. Netuka však upozorňuje, že pravděpodobně nepůjde o jednu univerzální „zázračnou pilulku“. Budoucnost medicíny podle něj směřuje spíše k personalizované léčbě. „Bude to léčba specifická pro konkrétního člověka podle všech jeho markerů,“ uzavírá chirurg.

K tématu vystoupili oba odborníci v rámci společné debaty na Longevity Festivalu, který v Praze pořádal CzechCrunch. Pokud jste letošní ročník nestihli nebo si chcete jednotlivé přednášky projít znovu, jsou k dispozici také záznamy z Longevity Stage. Zároveň byl už spuštěn prodej vstupenek na příští ročník za zvýhodněnou cenu.