Možná nemáte nadváhu, jak vám dosud tvrdili. Nová metoda může změnit diagnózu milionům lidí

Dlouhé roky se podle něj určuje, jestli má člověk nadváhu, nebo obezitu, jenže BMI může zdravotní stav milionů lidí posuzovat nepřesně. Nezohledňuje totiž množství svalové hmoty, rozložení tělesného tuku ani to, jaký vliv má na fungování organismu. A nová rozsáhlá studie teď ukazuje, co by se mělo změnit.

Standardně stačí znát výšku a hmotnost. Z nich se vypočítá index tělesné hmotnosti, známý pod zkratkou BMI, a člověk se zařadí do příslušné kolonky. Od hodnoty 25 se mluví o nadváze, od 30 o obezitě. Je to rychlé, levné a snadno srozumitelné. Jenže lidské tělo není excelovská tabulka a stejný výsledek mohou mít lidé s úplně jiným množstvím tuku, svalů i zdravotními riziky.

Právě na tuto slabinu upozorňuje studie z 11. listopadu v prestižním časopise Nature. Mezinárodní tým analyzoval zdravotní záznamy 844 108 dospělých z Číny, Velké Británie, Spojených států a Španělska s cílem ověřit, jestli doplnění dalších ukazatelů do soudku s BMI dokáže lépe odhalit obezitu a její zdravotní dopady. Výsledek? Samotná výška a váha podle vědců často nestačí.

Foto: Nature

Jak se hodnocení obezity liší podle použité metody

Autoři vyzkoušeli systém, který loni navrhla mezinárodní skupina odborníků v časopise The Lancet Diabetes & Endocrinology. Vedle BMI se v něm měří také obvod pasu a jeho poměr k výšce. Tedy údaje, které pomáhají odhadnout množství tělesného tuku. Další krok už míří za hranice metru a váhy. Lékaři posuzují, jestli nadbytečný tuk narušuje fungování orgánů nebo běžné denní činnosti.

Rozdíl se ukázal hned při porovnání diagnóz. Nová kritéria odhalila obezitu u dalších 5,2 až 8,6 procenta účastníků, které BMI zařadilo jen mezi lidi s nadváhou. Naopak u 1,2 až 3,1 procenta účastníků BMI ukazovalo na obezitu, přestože doplňující měření její kritéria nepotvrdila. Ve velké populaci nejde o drobnou statistickou odchylku, ale potenciálně o miliony nesprávně posuzovaných lidí.

Teď si představte člověka, který pravidelně silově trénuje a kvůli svalové hmotě má BMI přes 30, přestože nesplňuje další kritéria obezity. Jiný má stejné BMI, skutečně nadměrné množství tuku, ale zatím žádné odpovídající zdravotní komplikace. Třetímu už nadbytečný tuk poškozuje zdraví. Podle tradičního indexu by všichni skončili ve stejné kolonce. Nová metodika mezi nimi dokáže lépe rozlišovat.

Odtud přichází další důležitá změna – rozdělení obezity na preklinickou a klinickou. V prvním případě má člověk nadměrné množství tuku, jeho orgány však zatím fungují bez prokazatelného omezení způsobeného obezitou. Ve druhém už tuk přispívá ke zdravotním potížím, například se srdcem nebo dýcháním. Důležité tedy je, co nadbytečný tuk v těle skutečně dělá.

Podle studie spadalo do klinické kategorie přibližně 23 až 31 procent lidí, u kterých nová pravidla potvrdila obezitu. V celé sledované populaci šlo podle jednotlivých souborů o 5,6 až 10,9 procenta dospělých. To ovšem neznamená, že zbývající lidé s preklinickou obezitou jsou automaticky zdraví nebo bez rizika. Znamená to, že u nich vědci nezjistili odpovídající známky poškození funkce orgánů způsobeného obezitou.

Největší rozdíl se objevil při pohledu na úmrtnost. Lidé s klinickou obezitou měli oproti skupině bez obezity a orgánových problémů o 69 procent vyšší relativní riziko úmrtí. U preklinické obezity byl rozdíl 19 procent. Čísla neznamenají, že tolik lidí navíc zemře, ani sama o sobě neprokazují příčinnou souvislost. Ukazují ale, že obě kategorie mají podstatně odlišnou zdravotní prognózu.

Data přinesla také méně očekávaný závěr, když během deseti let nepřešlo do klinické fáze 77 až 91 procent lidí, kteří na začátku spadali do preklinické kategorie. Většina tedy během sledovaného období neměla zjištěný přechod do aktivního onemocnění podle nové definice. Není to ovšem vstupenka k ignorování pohybu, stravy nebo preventivních prohlídek. Zvýšené riziko přetrvává a u části lidí se zdravotní komplikace rozvinuly.

Co to znamená pro ordinace? Namísto jediného čísla by mohly více zohledňovat rozložení tuku a konkrétní zdravotní obtíže. U jednoho člověka tak může být prioritou prevence a sledování, u jiného rychlejší léčba. Zároveň ale nejde o hotový návod, který se zítra automaticky objeví u každého praktika. Studie pracovala zpětně se zdravotními záznamy a část závěrů opírala o statistické odhady, nikoli o individuální vyšetření všech účastníků.

Jako jednoduchý orientační ukazatel má BMI dál své místo, jen by zřejmě nemělo rozhodovat o všem. Nová studie připomíná zdánlivě samozřejmou věc – dvě těla se stejnou váhou a výškou nemusí být stejně zdravá. Pokud má být léčba obezity skutečně cílená, je potřeba přestat hodnotit jen číslo na papíře a začít se víc dívat na člověka jako takového.