Nebyl pro ně problém ráno vstát, zavolat si a vyjet autem do Florencie jen proto, aby si v tamním bistru dali sendvič. Tak moc si ho oblíbili, že byli ochotni vážit tisícikilometrovou cestu z Olomouce. Není ale potřeba mít matematickou školu, abyste si spočítali, že ekonomicky takový výlet dával nulový smysl. Tak proč se v kolébce renesance neinspirovat a schiacciatu následně nepřenést do hanácké metropole, řekli si. Teď v historickém centru provozují malou Itálii, která okouzluje skoro vším, co nabízí.

Oba se znali z práce, která byla diametrálně jiná než ta, v níž se stali byznysovými parťáky. Dělali v realitách a investicích – a zatímco Martin Wind měl vždycky sen si otevřít nějaký gastronomický podnik, Jiří Vaďura měl zase sen být od gastra co nejdále. „Jak ale vidno, protiklady se přitahují,“ říkají pro CzechCrunch ve druhém patře malého bistra Claudio, které před necelými dvěma měsíci otevřeli.

Cesta za založením vlastního italského podniku poblíž náměstí v Olomouci začala tak, jak byste možná očekávali: prostě se zamilovali do Itálie. Naplňovala je ta pohodová atmosféra, kdy se lidé věčně usmívají, zatímco třeba stojí u sklenky vína a ukusují k tomu schiacciatu. Právě na tento tradiční plněný sendvič narazili při svých cestách po Toskánsku a bavil je nejen svou chutí a čerstvými surovinami, ale také tím, jakou auru okolo sebe má.

„Několikrát se nám stalo, že jsme se ráno probudili a domluvili se, že vyrazíme do Florencie, abychom si schiacciatu dali. Pak jsme to oznámili doma a večer už jsme stáli u bistra pana majitele Claudia, který nás inspiroval k tomu, že bychom si podobný podnik mohli otevřít i v Olomouci,“ zmiňuje Wind a samozřejmě si trochu ťuká na čelo kvůli finanční náročnosti těchto výletů. Je to ale součást příběhu.

Na dálnici během jedné cesty z Florencie si řekli, že něco takového zkusí vybudovat. „Než se to stalo, zkoušel jsem sám doma napodobit to, co jsme tam jedli. V kuchyni jsem plnil focacciu těmi nejlepšími surovinami, co jsem v Olomouci našel, a když jsem ji přinesl Jiřímu na košt, chutnalo mu to víc než v Itálii,“ říká Wind s úsměvem. „Jo jo, to je pravda,“ doplňuje jeho parťák.

Vlajkovým produktem v jejich novém bistru se měla stát zmíněná schiacciata, tedy jedno z tradičních pouličních pečivových jídel v Toskánsku, které se běžně plní šunkou, salámem, sýrem, zeleninou… jinak řečeno skoro vším, co mají Italové rádi. Důležité je, aby byly suroviny co nejčerstvější a lokální. A sehnat autentické ingredience v Olomouci nebylo úplně jednoduché.

Proto si domluvili italské dodavatele, kteří k nim několikrát do týdne jezdí a vše jim vozí. Včetně mouky, ze které jim schiacciatu peče jejich pekařka, protože dovoz hotového pečiva z takové dálky by se odrazil na čerstvosti a kvalitě. „Hledali jsme tady několik pekáren, které by to podle našeho know-how pekly, ale dost z nich odmítlo. Není to tak jednoduché, jak se zdá,“ dodává Wind.

Zajištění správných surovin byla jedna věc, ta další, stejně tak zásadní, spočívala v prostoru, který nakonec našli kousek od náměstí v ulici Ztracená. A stejně jako v případě autentických italských bister i oni záměrně vsadili na malý prostor, kde se v přízemí sotva vleze pár vyšších židliček u zdi, zbytek zabírá pult, kde se sendviče tvoří. Druhé patro nabízí pár stolů k sezení.

„Chtěli jsme z minima vykouzlit maximum, i to je kouzlo italských podniků. Baví nás, když jsou lidé součástí celého dění, i proto jsou od nás vzdálení jen pár centimetrů, zatímco skládáme sendviče, připravujeme kávu, naléváme prosecco nebo čepujeme pivo,“ říká Vaďura s tím, že počáteční investice se pohybovala okolo jednoho milionu korun, který vzali z vlastních kapes.

Hezky po italsku šli i na marketingovou propagaci, která před otevřením prakticky neprobíhala. Nechtěli spadnout do pasti, kdy měsíce před pomyslným přestřižením pásky rozjedou kampaň a pak se budou strachovat, že se něco posune a lidé budou naštvaní. Naopak si vše dělali takříkajíc v utajení a místo placené reklamy vsadili na starou dobrou šuškandu.

„V Olomouci se dost věcí rozkřikne samo, pořád je to relativně malé město. Co ale rád vyprávím, je moment, kdy jsme byli ještě oblečení v montérkách a dodělávali poslední interiérové úpravy. Najednou nám pár lidí klepalo na okno, samá zvědavost! Tak jsme jim otevřeli a udělali jim sendvič gratis. To byli v podstatě naši první zákazníci,“ říká Wind.

Dnes je situace jiná, v Claudiu mají v nabídce téměř dvacet sendvičů, které samy o sobě slouží jako reklama. Vypadají totiž tak, jak byste v italském bistru očekávali: poctivě a chutně. Zakladatelé kladli důraz hlavně na to, aby šlo o jeden typ jídla, ale vypadalo a chutnalo vždy odlišně, takže si může vybrat každý. Jestli ale něco vyniká možná stejně jako sendviče, kterých prodávají nižší stovky denně, je to espresso.

Ne nutně proto, že by bylo chuťově speciální – pořád jde o tradiční hořkou odrůdu, kterou Italové milují –, ale proto, že ho prodávají za 26 korun, tedy za jedno euro. Jako na Apeninském poloostrově. „Zkrátka jsme tak chtěli přinést autenticitu i ve formě kávy, protože v Itálii je káva za euro na každém rohu,“ dodává Vaďura.

Všechny tyto relativní detaily mají za úkol jediné: udělat z malého kousku v Olomouci místo, kde se člověk bude cítit právě jako v podniku ve Florencii. A jak pánové uvádějí, dostávají vesměs pozitivní recenze. Nejen od rodilých Italů, kteří k nim často zavítají, ale také od místních nebo zvídavých part z celé republiky. „Měli jsme tady i pár z Karlových Varů, přijeli sem jen kvůli nám,“ zmiňuje Wind.

A byť je bistro Claudio otevřené necelé dva měsíce, už se připravuje na expanzi. Další pobočkou se stane Ostrava s plánovaným otevřením ještě v tomto roce, ve hře je i Brno a Praha. „Chtěli bychom to postavit na franšízovém konceptu. Nechceme na tom vydělávat miliony, spíš vyžadujeme kvalitu, kterou přes franšízu dokážeme zajistit,“ dodává Vaďura a láká i na nové receptury sendvičů, které si – jak jinak – zatím nechává pro sebe.