Na uměleckou školu ji nevzali, tak odjela do Londýna a dělala v gastru. Dnes šije bundy za desítky tisíc

Za její módní značkou stojí obyčejný hadr na podlahu. Když Mia Jadrná během studia na UMPRUM hledala způsob, jak spojit drobné textilní odstřižky do jednoho kusu látky, inspirovala se právě jeho prošíváním. Nakonec se seznámila s pozapomenutou československou technikou, díky které dnes vyrábí barevné bundy a saka za desítky tisíc korun. Přestože často získává zbytkový materiál od českých designérů zadarmo, uživit se vlastní tvorbou podle ní není jednoduché.

K šití se dostala už v dětství, její babička byla dámská krejčová a na Moravě vedla kurzy, doma šila také maminka. Právě na jejím stroji začala Jadrná v patnácti letech s prvními pokusy. Babička ji nejdřív učila šít rovné linky, jenže to ji příliš nebavilo. Raději rovnou vyráběla vlastní oblečení, třeba leopardí sukni s modrým tylem nebo maturitní šaty, které podle ní vypadaly jako cirkusový stan. „Ale mělo to hrozný úspěch, protože to vypadalo úplně jinak než všechny ty šaty z půjčovny, co měly ostatní holky,“ vzpomíná.

Na gymnáziu brala šití jako koníček, postupně se ale rozhodla věnovat se mu profesionálně. Rodiče z jejího rozhodnutí nadšení nebyli, a když se pak po maturitě přesto hlásila na oděvní design v Ústí nad Labem, nepřijali ji. Místo toho tak odjela na rok do Londýna, kde pracovala v řetězci Subway na pozici s oficiálním názvem Sandwich Artist.

Bydlela na okraji města v domě se sedmi dalšími lidmi a ve volném čase se připravovala na další přijímačky. Absolvovala kurz módní kresby na London College of Fashion, nakupovala látky v obchodech ve čtvrti Shepherd’s Bush a šila na stroji, který jí maminka poslala z Česka. „Tamní lidi tím, co mají na sobě, vyjadřují svoji osobnost. Chodit tam po ulici je fakt inspirativní,“ říká Jadrná o Londýně.

S novým portfoliem se nakonec dostala na Fakultu designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Na pražskou UMPRUM si původně nevěřila, přihlášku tam podala až díky podpoře vedoucí během Erasmu v Litvě. Nakonec ji přijali na magisterské studium v Ateliéru módní tvorby Pavla Ivančice, které v roce 2017 úspěšně dokončila.

Právě během studia začala pracovat s textilním odpadem. Důvod byl zpočátku především praktický a finanční. „Studovat módu je finančně docela náročné. Všechny materiály jsme si hradili sami,“ vysvětluje. V ateliéru přitom končilo v koši množství látek, které spolužáci už nepotřebovali. Začala je proto sbírat a hledat způsob, jak z drobných odstřižků vytvořit nový materiál.

Inspirací jí byl prošívaný hadr na podlahu a následně práce návrhářky Karolíny Juříkové, která využívala technologii Art Protis. Jde o československou techniku netkané tapiserie patentovanou v šedesátých letech, původně používanou především k výrobě vlněných obrazů. Jadrná tak s Juříkovou odjela do Brna, kde se seznámila s obsluhou historického stroje. Na výrobu materiálů pro diplomovou práci získala přes univerzitu ministerský grant v řádu desítek tisíc korun. „Původní záměr byl ušetřit peníze, což se moc nepovedlo, protože výroba je velmi časově náročná,“ přiznává však zakladatelka značky MiJA.

Technologii si navíc musela přizpůsobit. Zatímco vlna při proplétání drží pohromadě, drobné odstřižky látek se musí nejprve upevnit. V pražském ateliéru na Letné je tedy ručně rovná žehlením a následně je skládá do barevných kompozic, které fixuje na podklad, a vše prostehuje. Teprve potom materiál převáží do Brna, kde se na stroji spojí do souvislé metráže. Návrhářka jezdí jen jednou ročně a najednou se podaří vyrobit něco mezi deseti a dvaceti metry textilie, ze které se následně šijí bundy, saka nebo vesty. Součástí látek jsou odstřižky z dílen návrhářů a značek jako Laformela, Miro Sabo, Radka Sirková nebo Tereza Rosalie Kladošová.

V roce 2018 představila kolekci Postkompost Trauma Couture na módní platformě We’re Next. Její výrazné barevné modely, které kombinují různé materiály a struktury, se postupně objevily také na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, Designbloku i nizozemském festivalu Fashionclash. Její oblečení si oblékli Ben Cristovao a Ewa Farna ve videoklipu To je moje holka s Annet X, podílela se na kostýmech pro klip Lights Off skupiny We Are Domi a spolupracovala s výtvarníkem Radkem Brousilem.

Vlastní značka ji ale dlouho nedokázala naplno uživit. Vedle navrhování proto pracovala několik let v sushi restauraci nebo přímo pro značku Laformela a šila kostýmy na zakázku. Byla také studio manažerkou značky batohů Braasi Industry, o rok později působila v kanceláři společnosti Snuggs. Na vlastních kolekcích tak často pracovala po večerech a víkendech. „V něčem to bylo super, protože jsem byla celkově stabilnější, ale v něčem naopak hodně svazující,“ vzpomíná.

Dnes pod svou značkou MiJA vyrábí nejen bundy a saka z vlastního materiálu, ale také kabelky, tílka nebo sukně. Nejdražší svrchníky stojí přibližně 20 až 30 tisíc korun, kabelky z recyklované džínoviny kolem šesti tisíc. Nejlépe se jí však v posledních dvou letech prodávají zavinovací sukně převážně z nevyužitých skladových zásob látek, takzvaného deadstocku. Jejich výroba je jednodušší a rychlejší než u modelů technikou art protis.

Uměleckým modelům se dnes ale věnuje méně, než by chtěla. „Musela jsem si na to bohužel přijít tvrdou cestou. Zjistila jsem, že ty pro mě nejzábavnější modely nejsou momentálně tím, co mě může plně uživit. Musím brát v potaz českého zákazníka,“ zamýšlí se. Dražší kusy si podle ní pořizují především lidé z kreativních oborů jako film, umění a design, zatímco dostupnější produkty mohou oslovit i širší okruh zákazníků.

Prodává prostřednictvím vlastního webu, osobně po domluvě v ateliéru a na společných pop-upech s dalšími návrháři. Přiznává však, že se stále pohybuje ve své bublině a zákaznickou základnu rozšiřuje velmi pomalu. „Nedělám masový, univerzální produkt. Lidi, kteří ke mně chodí, mě znají a často se vracejí pro nové produkty, takže moc nezvětšuju okruh zákazníků, ale spíš produktové portfolio.“

V poslední době se stále více zaměřuje na byznysovou stránku své tvorby. Se spolužačkou z UMPRUM, návrhářkou Natálií Nepovímovou, rozjíždí společný projekt Twin-Cherry, ve kterém vyrábí oděvní doplňky, například kšiltovky a jiné pokrývky hlavy. Od začátku ho chtějí stavět tak, aby dával ekonomický smysl: pracují s malými sériemi a nevyrábějí dopředu na sklad. „A stanovujeme si ceny dřív, než se začne cokoliv navrhovat, protože víme, do čeho se musíme vejít,“ vysvětluje Jadrná.

Z MiJA prý nechce vybudovat globální značku. Jejím cílem je podnikání, které ji dokáže dlouhodobě uživit a umožní jí soustředit se především na autorskou tvorbu. „Mým cílem je zdravé podnikání a dobrá cashflow. Udržitelný byznys a udržitelný provoz,“ říká. Do budoucna by ráda sestavila alespoň tříčlenný tým, v němž by si lidé rozdělili design, výrobu a obchod s marketingem.

Umí si také představit menší série prodávané prostřednictvím zahraničních butiků a concept storů. Nevylučuje přitom ani práci návrhářky pro jinou značku, nejvíc ji totiž baví samotný vývoj produktů, výběr materiálů a hledání způsobů, jak být při navrhování a výrobě co nejefektivnější a minimalizovat odpad. „Doufám a věřím, že jednou budou takovéto pozice v českých značkách běžné,“ uzavírá návrhářka.