Glosa Víta Hradila – Češi jsou tradičně zvyklí svoji ekonomiku vnímat jako průmyslově orientovanou. To je objektivně pravda, v rámci zemí Evropské unie je u nás podíl průmyslu na HDP skutečně jeden z nejvyšších. Průběžně se ovšem poněkud mění názor na to, zda bychom na to měli být hrdí – nebo se spíše stydět.

Ještě donedávna byl velký význam průmyslu v ekonomice chápán spíše jako varovný signál. Platila přímá úměra, podle které bohatší národy přesouvaly těžiště své ekonomické aktivity do sektoru služeb a silná role průmyslu byla spíše znakem určité zaostalosti.

Asi jako kdyby se nějaký národ v 21. století chlubil tím, že se živí zemědělstvím. Jednalo se prostě o relikt minulosti. Vyspělé země měly podle tohoto názoru vydělávat peníze službami a výrobu přenechávat těm chudším, kterým za ni zaplatily.

V posledních několika letech se ovšem situace změnila. Vlivem geopolitických otřesů roste tlak na „onshoring“, tedy přesun strategicky významných ekonomických aktivit ze zahraničí zpět na domácí půdu.

Mnohdy to sice může vyjít dráž, ale klesá riziko narušení dodávek vlivem pandemií, vojenských konfliktů nebo politických rozhodnutí. Podobně i znovuobjevená nutnost budovat armádu Evropě připomněla, že se občas může hodit mít vlastní kapacity pro výrobu vojenského „železa“.

Pokud by na starém kontinentu skutečně došlo k renesanci průmyslu, pro země našeho typu by to mohla být dobrá zpráva. Bez vlastního přičinění by nám dějiny přihrály zdroj prosperity, který na našem území má ideální podmínky spíše z historické setrvačnosti než díky našemu prozřetelnému plánování.

Bohužel data zatím nic úžasného neukazují. Objem tuzemské průmyslové produkce již několik let přešlapuje na místě a momentálně je přibližně stejný, jako byl již v roce 2018. Svou roli v tom patrně hraje energetická náročnost naší výroby, která při současných cenách energií mnohdy nedává ekonomický smysl.

Druhým problematickým faktorem je také naše hlavní průmyslové odbytiště – Německo. Tam je totiž situace ještě mnohem horší a jeho průmyslová výroba momentálně odpovídá stavu z roku 2005.

Odpoutat se od německého balvanu, který nás aktuálně stahuje pod vodu, přitom není nic snadného. Velká část našich výrobků je šitá na míru německým odběratelům a prodat je někomu jinému prakticky není možné. Pokud se tedy z průmyslového sektoru má v dohledné době stát naše ekonomická výhoda, budeme nutně potřebovat ještě renesanci druhou – tu německou.