Nejhorší jídlo? Ježek v Náhorním Karabachu, vzpomíná cestovatel Zibura, kterého děsí ležení na pláži

Na cestovatelskou edici Karlínských 20 odpovídá Ladislav Zibura a prozrazuje, proč by chtěl žít v Estonsku, Finsku či na Novém Zélandu.

ladislav-ziburaRozhovor

Foto: CzechCrunch

Ladislav Zibura

0Zobrazit komentáře

Jaká byla jejich první dovolená? Do jakých zemí s chutí vyrážejí dnes? Kolik je cestování stojí a jak vyzrávají na levné letenky? Na toto a mnohem více se v rámci letního formátu Karlínských 20 ptáme zajímavých osobností nejen českého byznysu. Sled otázek a odpovědí přibližuje ty, o kterých se u nás můžete běžně dočíst, v netradičním světle a dává nahlédnout pod pokličku jejich turistických zážitků.

Tentokrát na Karlínských 20 v cestovatelské edici odpovídá Ladislav Zibura, sám cestovatel a autor několika knih věnovaných právě poutím po zahraničí i tuzemsku. Proč nemá příliš v lásce ovčácké psy? Proč dává před letadlem přednost cestování vlakem nebo lodí? A po jakém dobrodružství s manželkou nejvíc touží?

***

Vzpomínáte si na svou první dovolenou? Jaká byla?
Když jsem jel v devíti letech s matkou autobusem do Itálie. Rodiče totiž chtěli, abych viděl moře. V patnácti letech jsme pak poprvé vyjeli za exotikou – tátovým velkým snem bylo vidět Egypt, tak si s maminkou našetřili na plavbu po Nilu. Tehdy to byla drahá a exkluzivní dovolená. A teď zase občas rodiče vezmu někam já s manželkou. Vloni jsme s nimi cestovali po jihu Francie, předloni po Namibii a Botswaně.

Jak nejčastěji vypadala vaše dovolená s rodiči?
Oba rodiče mám učitele. S příchodem posledního června jsme tak vždycky odjeli na naši chatu. Ta leží v chatařské kolonii kousek od Českých Budějovic, tehdy jsem ale vždycky měl pocit, že se vydáváme za dobrodružstvím.

Který svůj pobyt v zahraničí považujete za nejlepší v životě a proč?
Nejlepší je trochu obtížná kategorie. Ale největší dobrodružství pro mě představovalo tříměsíční putování po Nepálu a Číně. Projít pěšky tamější venkov mi přišlo fascinující. V případě Nepálu je to totiž výlet o sto let nazpátek, v případě Číny zase exkurze do světa, kde všechno funguje úplně jinak. V poslední době mě pak svou rozmanitostí, jídlem a přátelskými lidmi hodně nadchla Indonésie. Už za týden se tam vracím.

Kolikrát do roka si dopřáváte odpočinek v zahraničí?
Popravdě nejezdím do zahraničí odpočívat, ale spíš za poznáním, zážitky, dobrodružstvím a taky náměty na knihy. V průměru ročně strávím za hranicemi tak dva měsíce. Docela dost toho ale nacestuji taky po Česku – a cestování doma miluji stejně jako v cizině.

zibura4

Foto: archiv Ladislava Zibury

Ladislav Zibura je autorem hned několika cestopisů

Zájezd, nebo dovolená ve vlastní režii?
Dosud jezdím především ve vlastní režii, v exotičtějších zemích si pak ale vždycky domluvím nějaký výlet u místní cestovky. A je to prima!

Raději do hor, nebo k moři?
Do hor.

Odpočinek, nebo aktivní dovolená plná zážitků?
Aktivní dovolená plná zážitků. Moc zajímavé mi přijde taky zůstat pár týdnů na jednom místě – třeba vloni jsem takhle strávil měsíc v Portu. Ležení na pláži mě ale upřímně děsí.

Jaký je váš průměrný rozpočet na dovolenou?
To ohromně záleží na destinaci. Obecně se ale snažím nešetřit za zážitky a naopak si vybírám spíš levnější ubytování.

molcan-1

Přečtěte si takéZ jednoho ubytování jsem musel utéct ve 3 ráno, říká Filip MolčanK moři jezdíme, když ostatní míří do hor, a naopak. Rozpočet rodinné dovolené? Do 100 tisíc, říká Molčan

Máte nějaký tajný dovolenkový hack, kde třeba ušetřit?
Jednoduše si vybrat destinaci, která je cenově dostupná. Třeba v Evropě můžete jet do Rumunska. Sám jsem tam byl snad desetkrát. Je to země s úžasným venkovem, kde dosud potkáte lidi jezdící na koních, s nádhernými výhledy ze silnic vedoucích vysoko v horách a taky spoustou památek. A dovolená vás vyjde levněji než cesta po Česku.

Auto, letadlo, loď, nebo vlak?
Vlak nebo loď. Na těchhle klasických dopravních prostředcích miluji, že člověku zachovají dojem daleké cesty, který u letadla mizí – to spíš funguje jako teleport. Na rozdíl od auta ve vlaku ani na lodi nemusím řídit, takže se můžu dát s někým do řeči nebo si užívat romantiku cesty do neznáma.

Máte nějaký trik spojený s nákupem letenek?
Létat jenom tam, kam se člověk opravdu chce podívat. Tedy nejdřív volit destinaci a pak hledat letenky – ne naopak.

Váš nejdelší let a co vám pomohlo jej přežít?
Let do Vancouveru, který se protáhl na 48 hodin, protože jsme uvízli na letišti ve Whitehorse v Yukonu. Pomohla mi ho přežít láska k bizarním zážitkům.

zibura5

Foto: archiv Ladislava Zibury

Spíše než moře lákají Ladislava Ziburu hory

Jak bojovat s jet lagem?
Asi to není rada pro každého, ale nepravidelným režimem doma. Když je člověk zvyklý chodit spát pokaždé jinak a občas až nad ránem, tak ho jet lag nezaskočí. Díky tomu, že se často z přednášek vracím pozdě v noci a chodím spát třeba ve tři ráno, tak mi jet lag nikdy problém nedělal.

Řešíte, se kterou leteckou společností poletíte?
Vždycky řeším především to, jestli se do dané destinace raději nedá dojet vlakem. Když si člověk připočítá cestu na letiště a z letiště a čekání na odbavení, často mu vyjde rozdíl jen pár hodin. Když už musím letět, tak řeším spíš plynulost cesty a délku přestupů než leteckou společnost.

Největší dovolenkový fuck-up?
Když jsem ztratil pas na letišti v Pekingu.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Kdy jste se na dovolené nejvíce bál?
Kdykoli jsem potkal ovčácké psy. Jsou fakt ohromní a zlí…

Nejlepší a nejhorší jídlo na dovolené?
Když vezmu exotické pokrmy, tak nejhorší jídlo bude ježek, kterého mi naservírovali v Náhorním Karabachu. Nejraději pak vzpomínám na jídlo v provincii Sečuán v Číně. Přijel jsem tam po měsíci a půl na nepálském venkově, kde je jídlo veskrze bezmasé a dost jednotvárné. A najednou jsem u večeře běžně dostal pět chodů velmi kořeněného a neskutečně dobrého jídla.

Země, kde byste si dokázal představit žít mimo Česko?
Estonsko nebo Finsko. Je tam krásná příroda, rád se saunuji a láká mě atmosféra zemí s funkční státní správou a velmi kvalitním vzděláváním. To se propíše do atmosféry celé společnosti. Kdybych musel opustit Evropu za nějakých dramatičtějších okolností, vydám se na Nový Zéland. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale líbí se mi, jak je izolovaný a vzdálený od všech problémů ve zbytku světa.

Kam se chystáte na příští dovolenou?
Za týden letím do Indonésie. Jinak máme takový aktuální sen s mojí manželkou – chtěli bychom si koupit karavan a pořádně projet Spojené státy.

Vytoužená destinace, kam byste se jednou chtěl podívat?
Jižní Amerika. Nejdřív se ale chci naučit španělsky.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre

Mrakodrap mohl zavalit deset bloků Manhattanu. Katastrofu odvrátila nic netušící studentka

Nebýt diplomové práce a jednoho telefonátu, panorama newyorské čtvrti známé svými výškovými budovami dnes mohla vypadat jinak.

Peter BrejčákPeter Brejčák

Běžně přehlížený mrakodrap Citigroup Center téměř způsobil katastrofu

0Zobrazit komentáře

Když se vás zeptám na největší dominanty newyorského Manhattanu, pravděpodobně vás napadnou ikonické stavby ve stylu art deco Emipre State Building a Chrysler Building, možná chybějící dvojičky Světového obchodního centra či v jejich sousedství postavený One World Trade Center. Či nové, hodně útlé a vysoké mrakodrapy na tzv. Třídě miliardářů. Panorama celé čtvrti by ale z mnoha pohledů nebylo úplné bez obvykle přehlíženého, ale o to zajímavějšího domu Citigroup Center, jehož příběh mohl bez několika šťastných náhod skončit katastrofou nevídaných rozměrů.

Mrakodrap Citigroup Center, známý kdysi jako Citicorp Center nebo jednoduše dle své adresy 601 Lexington Avenue, je původním sídlem finančního domu Citibank. Z dálky je charakteristický svou střechou, která má pětačtyřicet stupňů. Výstavba byla dokončena v roce 1977, kdy byl kancelářský mrakodrap s 59 patry a výškou 279 metrů sedmou nejvyšší budovou světa. O to unikátnější je ale naopak při zemi.

Když procházíte Lexington Avenue v části Manhattanu nazvané Midtown East, mrakodrap vypadá, že se nad zemí vznáší. Prvních devět pater Citigroup Center tvoří jen středový sloup a čtyři chůdy, na nichž ostatní podlaží stojí. Tyto chůdy jsou navíc umístěné ve středu jednotlivých stran budovy místo jejích rohů.

Na jednom z rohů parcely stál chátrající luteránský kostel a podmínkou církve pro povolení nové stavby bylo, že se na stejném místě postaví také nový svatostánek. Pokud se budova nebude pozemku dotýkat, mohla banka postavit mrakodrap všude kolem i ve vzduchu nad ním.

I když je mrakodrap dílem architekta Hugha Stubbinse a spolupracujícího studia Emery Roth & Sons, největší zásluhy za stavbu se právě díky konstrukčnímu řešení připisují strukturálnímu inženýrovi Williamu LeMessurierovi. Kvůli chůdám byla budova vrtkavější, a tak musel navrhnout zcela novou podpůrnou kostru, která se zároveň ukázala jako neobyčejně lehká. Ve větru by se až příliš kývala podobně jako loď na rozbouřeném moři.

LeMessurier proto do konstrukce přidal tzv. hmotnostní tlumič, zjednodušeně řečeno čtyři sta tunový kváder o rozměrech devět na devět na dva metry, který visí na pružinách a dokáže pohyby větru potlačovat a budovu stabilizovat. Za návrh stavebního řešení tehdy dvaapadesátiletý inženýr získal chválu a dočkal se vůbec největšího ocenění od Národní inženýrské akademie.

Teprve rok po dokončení stavby pak LeMessurier obdržel nečekaný telefonát, na jehož druhém konci se ozval student architektury. Jak příběh popsal podcast 99 Percent Invisible, vypracovával diplomovou práci, v níž podrobněji zkoumal vliv větrů na stabilitu, zejména pak těch, které do budovy naráží z rohů. Výsledkem bylo, že je budova opravdu labilní, studenta ale LeMessurier poučil, že se svým profesorem udělali několik chyb. Otázka mu však nedala spát.

Tehdejší stavební regulace v New Yorku vyžadovaly, že se vliv větru počítal jen přímo ze stran, na zkoumání větrů z rohů nebyl důvod. U běžných staveb jsou totiž rohy nejpevnější částí, u Citigroup Center kvůli speciální podstavě byly naopak nejvíc labilní. Proto se hlavní inženýr do výpočtů pustil opět, a ty daly za pravdu neznámému studentovi – mrakodrap byl opravdu extrémně náchylný na převrhnutí.

Jak moc? Sám LeMessurier zjistil, že na převrácení mrakodrapu stačí vítr, který se v New Yorku opakuje každých pětapadesát let. Pokud by navíc došlo k výpadku elektřiny (k čemuž v sedmdesátých letech během bouřek docházelo poměrně často), bez napájení by byl i zmiňovaný 400tunový hmotnostní tlumič. V takovém případě by stačil vítr, který se ve městě vyskytuje každých šestnáct let. Jinými slovy, každý rok byla šance jedna ku šestnácti, že se budova převalí.

Později se navíc ukázalo, že stavební firma ve snaze ušetřit náklady místo původně plánovaných svařovaných spojů využila šroubové spoje, což sice LeMessurierova kancelář akceptovala, ale sám inženýr o tom nevěděl. A budovu to dělalo o to křehčí. Reakce musela být rychlá – LeMessurier navrhl navařit na šroubové spoje ocelové desky, což dělníci v nouzovém stavu dělali během noci, aby nevyrušovali běžný provoz v kancelářích.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Architektova kancelář společně s majitelem budovy a newyorskou policií zároveň vypracovali evakuační plán s rádiusem deseti okolních bloků. V pohotovosti bylo připravených 2500 dobrovolníků Červeného kříže a tři nezávislé meteorologické služby nepřetržitě monitorovaly potenciální bouřky se silnými větry. Do budovy byly pro případ výpadku elektřiny instalovány záložní generátory.

Aby dramatu nebylo málo, ve stejném roce 1978 se na město blížil i hurikán Ella, který ale „na poslední chvíli“ změnil svou trajektorii a zamířil zpátky nad oceán. Po dokončení oprav a zpevňování stavby v říjnu LeMessurier vypočítal, že šance převalení budovy už je jen jedna ku sedmi set.

Jak popisuje Wikipedie, zprávy o problémech stability a nouzových pracích v Citigroup Center se veřejnost nedozvěděla i díky tomu, že se všechno shodou náhod dělo během několikaměsíční stávky novinářů, kdy tudíž nevycházel žádný z hlavních deníků jako The New York Times, New York Post ani New York Daily News.

citi-group-center-ny-3

Foto: Peter Brejčák/CzechCrunch

45stupňová střecha je v panoramatu nepřehlédnutelná

Příběh se na světlo světa dostal až v roce 1995, kdy o něm napsal dlouhou reportáž magazín The New Yorker. Reportér Joe Morgenstern tuto příhodu slyšel náhodou během večírku a následně vyzpovídal LeMessuriera, jenž situaci potvrdil a popsal podrobně. Pro magazín přiznal, že problém s budovou byl tak závažný, že zvažoval i sebevraždu předtím, než by o něm řekl někomu jinému. Přiznáním své chyby totiž riskoval svou profesní pověst a celou kariéru. Sám si ale uvědomil, že by takové řešení bylo příliš zbabělé a situaci se rozhodl řešit.

Tím ovšem celý příběh neskončil. Když o něco později po publikaci článku v New Yorkeru stanice BBC vysílala pořad, ve kterém krizi kolem Citigroup Center přiblížila, jednou z divaček byla Diane Hartley. Ukázalo se, že právě ona je tím záhadným studentem, jenž kvůli své práci zavolal LeMessurierovi.

Sama přiznala, že nemluvila přímo s hlavním inženýrem, ale s jedním z jeho podřízených. Avšak právě díky této reportáži v televizi zjistila, že její diplomová práce z před dvaceti let měla dopad na to, jak dnes mohla vypadat silueta Manhattanu, kdyby se během studia rozhodla zkoumat jinou stavbu.