Málokterý seriál si v posledních letech vybudoval podobně ikonickou pozici jako Stranger Things. Srovnávat se můžou i s Hrou o trůny. Když Netflix uvolnil minulý víkend jejich novou, čtvrtou řadu – byť ne celou, protože dva díly budou mít premiéru za měsíc –, strhlo se nové kolo šílenství a desítky milionů očí se od nových epizod po mnoho hodin nemohly odpoutat, dokud je nedokoukaly. I ty naše byly jedny z těch, co na Eleven, Willa, Hoppera a Demogorgona zíraly. Co viděly?

287 milionů hodin. Tolik času strávili lidé u čtvrtých Stranger Things po prvním víkendu, což je nový rekord ve sledovanosti během prvních tří dnů po premiéře na Netflixu. Stalo se to, co se dalo čekat – lidé vzali obrazovky útokem. Aby ne, vždyť příběhy z tajemného městečka Hawkins pomáhaly definovat to, čemu se dnes říká quality TV čili kvalitní televizní produkce, která snese ve všech parametrech srovnání s tou určenou primárně pro kina. Tedy dobří herci, výpravné kulisy, špičkové triky, originální námět…

Výsledkem pak je, že divák místo toho, aby sledoval dvouhodinový snímek, stráví u televize klidně šest hodin v kuse. Z jednoho dílu přechází plynule na druhý, protože mu to nedá, jednotlivé epizody jsou umně stavěné tak, aby diváka vtáhly dovnitř a jen neochotně ho pouští pryč. Stranger Things tohle v minulých řadách zvládly náramně, proto se staly jedním z nejpopulárnějších artefaktů v portfoliu Netflixu. A ze svých představitelů, především pak z Millie Bobby Brown, která hraje vzácnou silou nadanou Eleven, udělaly globální hvězdu.

Čtvrtá řada, na kterou by příští rok měla navázat už definitivně poslední pátá série, jde produkčně nejdál. Měla největší rozpočet, jednotlivé díly jsou delší, rodila se i kvůli covidové pandemii v největších bolestech. Zásadní otázka zní: Povedla se? Nabízíme dva velmi subjektivní, shodně kritické pohledy.

---

Luboš Kreč
Redaktor

Pamatuju si to velmi dobře. Když Netflix přišel zkraje roku 2016 do Česka, ihned jsem si ho předplatil a věřte tomu, nebo ne, byla to tehdy spíš rarita. Nebyl český dabing ani titulky, širší veřejnost znala tak maximálně jeho seriál House of Cards, navíc předplácet si něco na internetu nebylo ještě zdaleka tak běžné jako dnes. Jednou večer v létě jsem scrolloval na iPadu, co bych si tak před spaním pustil, a blikl na mě neonově zářící vizuál Stranger Things. Nikdy jsem o tom neslyšel, žádná mánie, nic…

Tak jsem to zkusil. Po prvním dílu mi bylo jasné, že jsem narazil na divácký drahokam. Líbila se mi osmdesátková stylizace v kombinaci se sci-fi hororovou tematikou. Bavil mě rozpor, že hlavními hrdiny jsou děti, ale vlastně to vůbec není seriál pro děti. Zaujala mě idea postapokalyptické atmosféry paralelního světa, která kontrastovala s rozjásaností reaganovských USA… Prostě pecka, od které jsem se nemohl odpoutat a o které jsem ihned všem povídal a doporučoval ji.

Tehdy zároveň platilo jedno – možná domnělé – pravidlo, a to že většina původních věcí, které si Netflix nechal vyrobit, měla poměrně vysokou kvalitu. Ne, nemluvím o Fellinim nebo Buñuelovi, ale o solidní zábavě, solidním zpracování, solidních scénářích, solidním řemesle. Netflix se snažil a ještě nebyl tak velkou továrnou na filmy a seriály, jakou je dnes. Před šesti lety ještě ne, to se teprve nadechoval k mohutné obsahové expanzi, které předcházel právě onen teritoriální rozmach, v rámci něhož začal působit i v Česku a dalších desítkách jiných zemí.

Dnes už rozhodně neplatí, že co původní seriál nebo film od Netflixu, to skvost. Spíš mi přijde, že to je naopak. A že alespoň u jeho blockbusterů to jde s kvalitou od desíti k pěti. Mám rád thrillery a akčňáky, ale hity jako Red Notice, Extraction i 6 Underground byly tak schematické, nudné a nepřekvapivé, až mi to bylo líto. A podobné, byť ne úplně stejné a stejně negativní pocity, jsem zažíval u poslední řady Stranger Things. Spousta ovací předem, roztleskávání, hype a mánie a pak? Slušný standard, který ale ve srovnání s wow, jež mi hučelo v hlavě u jedničky, bledne.

Asi se to muselo stát a je to skoro přirozené, že každá další série je o něco horší než ta předchozí. Hra o trůny se tomuto syndromu vyhýbala, u poslední řady ji ale také dohnal. A Stranger Things mu neutekly taktéž. Z mého pohledu je sužuje rozvleklost, hollywoodské zatvrzelé odmítání fyzikálních zákonů i v situacích, kdy by bylo lepší je vzít na milost, dějová roztříštěnost a nedostatatečně charismatický hlavní záporák. Sorry, bídák Vecna, kterého divák zná od prvního dílu, na mě působí plastovým dojmem, zvlášť s jeho vyvaleným, hladkým pupkem.

Kdyby bratři Dufferovi, autoři seriálu, čtvrtou řadu zkoncentrovali, jednotlivé díly neměly víc než hodinu, ale třeba jen obvyklých 45 minut, a místo devíti dílů jich natočili osm, celé by to dostalo větší spád a drajv. Zároveň je ale na místě říct, že: a) všech sedm dílů této první části čtvrté série jsme s dcerami zvládli zkouknout mezi pátečním a nedělním večerem, b) děti, které zbožňují Millie Bobby Brown, byly nadšené, c) viděl jsem na Netflixu podstatně horší kusy, to zase jo. Akorát si myslím, že kdyby se tvůrci drželi trochu víc při zdi, nešlehali příběh do tolika stran a rovin, bylo by to mnohem zábavnější.

---

Lucie Černohlávková
Editorka

Kdy přesně jsem si pustila první Stranger Things, si už nevybavím. Ale už tři roky si s radostí tu a tam poslechnu písničku Never Ending Story v podání Gatena Matarazza a Gabriely Pizzolové alias Dustina a Suzie ze závěru třetí řady. Což je mimochodem jeden z umně vystavěných momentů, jak tuhle sérii dostat lidem pod kůži. Který jsem s nadšením všech milovníků Nekonečného příběhu a bandy kamarádů s Hawkinsu samozřejmě kvitovala.

A i když si nepamatuju, v jaké části roku 2016 to bylo, dodnes si vybavím článek, který jsem v práci pročítala, jemuž dominovala fotka několika kluků na kole, která nápadně připomínala slavnou scénu z E. T. – Mimozemšťana. Byl o novém, málo známém seriálovém počinu, který autor (a nebyl to Luboš) vřele doporučoval. Nějakou dobu jsem váhala, jestli se na něj mám podívat, protože i když mám ráda fantasy i sci-fi, nemám ráda horory. Nakonec jsem mu ale dala šanci. Ta stylizace okolo mě lákala. A s prvním dílem jsem Stranger Things propadla.

Minulý pátek jsem tak nedočkavě vyhlížela večer, až děti zalezou do postelí, a s manželem budeme mít klid pustit si nové díly z další řady. O tom, že jejích zhruba devět hodin budeme mít do konce víkendu zhlédnutých, jsem nepochybovala. I když vím, jak to s většinou následovníků úspěšných hitů chodí a za sebou jsem měla dvojku i trojku, které v sobě punc pokračování nezapřely. Ale spletla jsem se. Místo tří dnů jsme jich k odkoukání prvních sedmi částí čtvrté série potřebovali šest. K pouštění dalšího a dalšího dílu, což jsme dělali dřív, nás to jednoduše netáhlo A upřímně, nebýt sedmé epizody, byla bych celkově hodně zklamaná.

O čtyřce se už dlouho psalo, že výrazně zpomalí. Za mě je to eufemismus pro mnohdy zbytečné natahování a roztahování děje, který místy opravdu nebaví. Hlavní záporák vyvolává dojem postavy vymyšlené čistě pro to, aby se dala série dál vytěžovat, roztřídění osudů hlavních hrdinů do několika i geograficky oddělených dějových linií zavání… zbytečným našleháváním. Už dřív naznačená ruská linka s Hopperem je protahovaná, road trip části někdejší party a Elevenino hledání sebe samé působí tak nějak navíc, respektive nemá moc šťávy.

Všechno pro mě zachraňovaly příběhy těch, co zůstali v Hawkinsu. Při jejich sledování jsem měla pocit, že opravdu koukám na Stranger Things. Ale i tady to trvalo, než se něco stalo. Prostě jsem neviděla nic moc, co by mě před televizi přikovalo tak, jak jsem myslela.

A pak přišel sedmý díl a já měla pocit, že je to konečně zase ono. A některé věci, nad kterými jsem kroutila hlavou, začaly dávat smysl. Proto moc doufám, že zbývající dva díly, ty vůbec nejdelší, budou v téhle nastavené laťce pokračovat. Minimálně ten první si chci pustit hned 1. července, kdy budou dostupné, na to mě poslední epizoda navnadila dost. Přijde mi ale škoda, že mám za sebou pět rozpačitých večerů, které mi dojem z oblíbeného seriálu zakalily. Sice to ani zdaleka nejde srovnat s tím, co udělaly svému jménu v mých očích osmé Star Wars, ale nemůžu říct, že bych se při nich nějak závratně bavila. Pořád jsem ovšem chtěla vědět, jak to dopadne. To přiznávám.

Předpokládám, že poslední dva díly všechno spojí nějakým nečekaným způsobem dohromady, přesně tak, jak to naznačila sedmá část. To by byl závěr hodný své značky. I tak ve mně ale zůstane jistá pachuť z toho, že prvních šest dílů byla částečně zbytečná vějička za 30 milionů dolarů za kus, na kterou jsem poslušně skočila. Pokud se to nestane, budou pro mě Stranger Things další původně skvělou věcí, jejíž autoři nevěděli, kdy přestat. A v tomhle kontextu mě nijak netěší vyhlídka na to, že ještě bude pátá řada.