Nicolas Cage si chtěl jenom zasurfovat. Místo toho se dočkal šílenství, ponížení a utrpení
Filmová novinka Surfař s Nicolasem Cagem v hlavní roli patří mezi jeho velice povedené – a podivnější – kousky.
Surfař je film, kde Nicolas Cage s šíleným výrazem ve tváři říká: „Žer krysu!“ Je to film, kde se z Nicolase Cage stává totální troska. A taky film, který má zaděláno na kultovní status. Takže vlastně docela standard v rámci Cageových snímků. Jestli jste jeho fanoušky, zajděte do kina. Jestli ne, tak je to s doporučením Surfaře složitější.
Jedno parkoviště, jedna pláž. Víc lokací Surfař nepotřebuje. Na takhle malém prostoru uvidíte rozpad ne zcela úspěšného byznysmena na atomy. Ústřední postava v podání Nicolase Cage si přitom na zdejších vlnách jenom chtěla připomenout mládí, zasurfovat si se synkem a vrátit čas ze svého složitého současného života. Jenže ouha, nejsi místní, nesurfuješ – tak zní heslo, které se Cageův tragický hrdina velice brzy (a velice nevybíravě) dozví.
Co se stane dál? Pod spalujícím australským sluncem nejprve celkem pozvolně a později pořádným sešupem Nic Cage sjede vstříc šílenství, které on tak pěkně umí. Zdejší parta macho chlápků, která pláž okupuje, našeho hrdinu začne nejdřív odstrkovat, pak šikanovat, následně prakticky mučit. Přijde o telefon, o boty i o důstojnost. Ale ne o touhu tady surfovat.
Je až fyzicky nepříjemné sledovat, do jakého zarputilého zoufalství se protagonista propadá a jaké další ponížení a utrpení mu osud přichystá. Tedy nikoliv osud, ale skupina vedená Scallym v podání Juliana McMahona. U něj si ze začátku nejste jistí, jestli je to prostě nejhorší soused na světě, instagramový kouč pro maskulinní manažery, guru nebezpečné sekty, šéf gangu, nebo tohle všechno dohromady.
Surfař naštěstí není čirá nepříjemnost lacině natahující nervy či škádlící žaludek svého hrdiny a diváků. To samozřejmě dělá dost, ale přidává k tomu trochu absurdna, místy až tragikomedie. Cage lehoulince koketuje s přehráváním a některé jeho scény a hlášky by opět mohly dát vzniknout internetovým memům.
Navzdory občasnému odlehčení ale film pevně zůstává v liniích thrilleru říznutého trochou artového psycha. A to včetně občasných halucinací, které přiživují všudypřítomné přemýšlení nad tím, do jaké míry sledujete přímočarý příběh a do jaké je Surfař hlubší podívanou a jeho pláž a parkoviště jsou metaforou pro očistec.
Příjemně nepříjemnou atmosféru filmu podtrhují i hrátky s kamerou a střihem a především hudební doprovod, který připomíná spíš rodinnou pohodu a nostalgii než story o ponížení a pomstě. Pomáhá i zmiňované zasazení na rozžhavenou pláž. Sluneční paprsky spalují poslední zbytky příčetnosti nejen v Cageově hlavě a vše směřuje k vyhrocenému finále…
… které ale trochu oslabuje fakt, že od určitého okamžiku zcela vymizí ona nejistota kolem toho, co se na téhle podivné pláži sakra děje. Podobně se může začít trochu zajídat Cageův neustále stupňovaný sestup do ještě nechutnějšího zoufalství.
Takže když režisér Lorcan Finnegan svého Surfaře konečně rozsekne, není to až takové vyvrcholení plné překvapení a utrpení. Které z něj ale do té doby dělají ne nutně příjemný, avšak rozhodně – i navzdory očekávatelnějšímu konci – povedený film.
