Na LinkedInu sledují příspěvky Petra Stuchlíka desítky tisíc lidí. Od jara je zásobuje informacemi o své pěší pouti z francouzského Nice do španělské Compostely. Cestu dlouhou přes dva tisíce kilometrů dokončí v červenci. Během ní se ale tu a tam na skok vrací do Česka, hlavně kvůli byznysu. „V takovéto situaci se ukáže, kdo má pro firmu přínos a kdo nikoli,“ říká v podcastu Money Maker s tím, že podobné odpojení by doporučil i jiným podnikatelům.

Hlavním smyslem pouti je ale zdraví: „Cílem je zhubnout i se psychicky srovnat, doma na to nemám čas ani disciplínu.“ Právě o tom jsme hovořili v našem podcastu, ale došlo i na byznysové aktivity zakladatele poradenské sítě Fincentrum, zkušenosti s investicemi, jeho pohled na konkurenci z Partners či fenomén longevity.

Podcast si můžete pustit v přehrávači výše nebo na všech podcastových platformách. Tady přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v novém díle Money Maker Hedge padlo.

O tom, proč utíká sám před sebou

Když je někdo tlustý, tak to většinou ví. Nemusíte mu říkat: „Jsi tlustý, měl bys s tím něco dělat.“ To si každý dobře uvědomuje. Otázka ale je, jestli se s tím reálně dá něco dělat. Někdy loni v létě jsem uvažoval, že vlastně nemám děti a že to sice není žádná výhra, ale že to zároveň člověku usnadní některá zásadní rozhodnutí. A řekl jsem si, že musím něco změnit.

Zároveň, a to je důležité, i byznysově – všechny firmy, se kterými jsem spojený, byly v relativně stabilním stavu. Všude jsou kolegové, kterým můžu věřit. Tak jsem si řekl, že teď je ten čas udělat změnu.

A popravdě, když už to říkám nahlas, nechci, aby to znělo moc esotericky, ale lifestylově jsem potřeboval utéct sám před sebou. Teď jsem pár dní zpátky v Praze, jsem zhruba v půlce té své cesty, a už vidím, že prostě musím utéct před životním stylem, který tady mám. Nedokážu do svého běžného režimu zařadit pravidelně cvičení. Kolo zvládnu, ale málo. Všechna ta pracovní setkání…

O noci dlouhých nožů

Když člověk takhle zmizí, vždycky se ukáže, kdo je v té firmě skutečně přínos a kdo se jen veze. Kolegové to moc dobře vědí. Jsem dost aktivní, hodně cestuju, i když ne na tak dlouho. Takže vědí, že po mém návratu, obvykle po delší pauze, následuje takzvaná noc dlouhých nožů. Někteří kolegové to většinou nepřežijí, ale to je přesně to, co firmě pomůže. Ukáže se, kdo na to opravdu má, a kdo ne. A hlavně máte ten odstup, což je na tom to nejdůležitější — s odstupem se to vidí úplně jinak.

O exotických mikroinvesticích

Byl jsem asi první český investor do mikrofinancí. To si už asi moc lidí nevybavuje, ale bylo to tehdy, kdy jeden pákistánský finančník dostal Nobelovu cenu míru. Princip byl takový, že pošlete peníze například zemědělcům v Pákistánu, kteří si místo motorového pluhu koupí traktor. Není to velká investice, proto se tomu říkalo mikroinvestice, a díky tomu se jim zvýší produktivita, což vede k tomu, že vydělají, a vy máte slušný výnos. Samozřejmě tam je riziko, které je zohledněno v tom výnosu. To všechno se dělo v roce 2007.

Tehdy mě k tomu přivedl Pavel Kohout, se kterým jsem se pak potkal i ve fondu Quant (ten dnes patří investorovi Matěji Turkovi, majiteli fotbalové Dukly, pozn. red.). On tehdy pracoval pro PPF a já si přesně pamatuju, jak jsem poslal půl milionu korun do provincie v Mexiku. Bylo to pro ženy v zemědělství. Bylo to krásné, vše působilo hezky.

Poslal jsem peníze, ale pak jsem začal mít pochybnosti. Říkal jsem si, jestli jsem nenaletěl, a začal se cítit trochu jako blbec. A pak, jak jsem mluvil trochu španělsky, zavolal jsem na mexické číslo, které jsem měl jako kontakt. Zvedlo to nějaké dítě, řeklo „Hola“ a já jsem se snažil mluvit španělsky, abych to nějak vysvětlil. Říkal jsem si: „Poslal jsem tam peníze na mikrofinancování a teď to řeším s osmiletým dítětem?“ Zavěsili to. A já měl jasno, že jsem prostě debil, že jsem přišel o peníze. Ale za rok to cinklo. Výnos byl 17 procent.

O vztahu s Petrem Borkovcem z Partners

Strašně si vážím jednoho okamžiku, kdy jsem pozval Petra s jeho manželkou na oběd do Salcburku. Jednu dobu jsem hodně lítal s malými letadly, měl jsem nalítáno asi tisíc hodin. Pozval jsem je do restaurace na letišti. Můžete tam přistát letadlem, přijet k hangáru a tam se dostat.

Když přistáváte v Salcburku, je to tak, že dráha je vpravo, ale po levé straně je pojezdová cesta, která vás zavede k bráně do hangáru. To místo patřilo zakladateli Red Bullu. Tak jsem je pozval na oběd a zpětně jsem to nedávno Petrovi říkal, že to bylo vlastně vyjádření obrovské důvěry. Oni s Luckou nastoupili v Brně v Tuřanech do malého letadla. Možná se báli, ale nedali to najevo. Letěli jsme do Salcburku, pak jsem je hodil zpátky.