Píše se rok 1835. Na samém okraji lesa, pod mohutným skalním masivem, který tvarem nápadně připomíná čtyři palice, se rodí nová sklářská huť. Za jejím vznikem stojí bratři Conrathové z Kamenického Šenova, dva ambiciózní podnikatelé, kteří dokázali vdechnout život dosud nenápadné osadě, dnes známé jako České Milovy. Do hlubokých lesů Vysočiny přivádějí desítky zkušených a talentovaných sklářů a s nimi i naději na prosperitu.

Kolem huti s rozpálenými pecemi a přilehlou brusírnou se rychle začíná formovat skutečná obec. Na okolních polích vyrůstá škola pro devadesát dětí, dvě hospody s vlastními pekárnami a desítky roubených domků, které poskytují zázemí řemeslníkům a jejich rodinám. Život tu pulzuje od rána do noci, mezi prací, učením i společenským setkáváním. A nad tím vším se na kopci tyčí nejimpozantnější stavba široko daleko. Jednopatrová zděná budova, která slouží jako obydlí pro skelmistra. Je to také jasný symbol bohatství a úspěchu celé sklářské osady.

Z Vysočiny ve 30. letech 19. století putovalo sklo do všemožných koutů světa. Od New Yorku přes Londýn, Barcelonu a Paříž až po turecký Izmir. Logistika byla na svou dobu obdivuhodná. Hotové výrobky se naložily na pramice a po Labi putovaly až do Hamburku, kde se dřevo prodalo a křehký náklad se překládal na námořní lodě.

Bratři Conrathové nebyli jen zruční řemeslníci. Byli to vizionáři s jasnou globální strategií. Ovládali portugalštinu, španělštinu, angličtinu, turečtinu i arabštinu a celé roky putovali po světě, aby osobně budovali značku a prodávali rodinné výrobky přímo koncovým zákazníkům.

Období prosperity trvalo necelých šest desetiletí, než na přelomu 80. a 90. let přišel zlom a Vysočina se musela s jedním ze svých velkých příběhů rozloučit. Místní sklárna už nedokázala vzdorovat konkurenci ze severních Čech, která těžila z lepší dostupnosti uhlí i železničního spojení. Výroba postupně utichala, a když bylo v roce 1892 vydraženo vybavení huti, sklářské rodiny odešly za obživou jinam. Ve vesnici zůstala jen hrstka původních obyvatel a osiřel i dům ředitele, kdysi hrdý symbol zdejšího úspěchu.

Druhá šance pro zapomenutou huť

Dnes, o více než sto osmdesát let později, tu však navzdory všem zvratům stojí tatáž budova s bílou fasádou, symetrickou kompozicí a malebnou zvoničkou. Okolní chalupy zmizely a stálé obyvatele by tu člověk prý spočítal na prstech jedné ruky. Přesto tu symbol někdejší prosperity a současně malý architektonický skvost přetrval.

Zpoza plotu rekonstruované Milovské huti vychází Pavel Kysilka, muž, který více než dvě dekády spoluutvářel podobu české ekonomiky. V roce 1993 stál u zavedení české koruny, později se stal generálním ředitelem České spořitelny a hned třikrát získal titul Bankéř roku.

Dnes je mu 67 let a profesní život v oblasti vysoké ekonomiky posunul stranou. Svůj čas, energii a peníze nyní věnuje jinému druhu investice. „K tomuto domu mě to táhne tak nějak odjakživa. Moje rodina mě sem brala už od narození a budovu, ve kterém dnes sídlí naše Milovská galerie, si pamatuji ještě jako živou stavbu. Když se z ní později stala opuštěná, chátrající hájenka, napadlo mě, že bych ji mohl zkusit koupit a dát alespoň lehce do pořádku. Třeba z ní udělat rekreační víkendové bydlení pro rodinu,“ vzpomíná.

Dům tak v roce 2006 koupil, jak sám říká, doslova za pakatel. V té době byl přesvědčený, že jde jen o starou, obyčejnou ruinu bez větší historické hodnoty. Jenže pak se mu do ruky dostal časopis, který jeho původní plán změnil od základu.

„Byl to plátek, který čtenáře provázel povodím řeky Svratky, jež teče přímo pod naší hutí. Když jsem ho pročítal, narazil jsem čirou náhodou na fotografii domu, kde teď sedíme, domu, který mi v tu chvíli už patřil,“ popisuje pro CzechCrunch Kysilka. „Tehdy jsem zjistil, že šlo o dům ředitele bývalé sklárny. To bylo opravdu velké překvapení,“ dodává.

Ještě během příprav rekonstrukce přišel druhý, neméně zásadní objev. Kysilkovi zazvonil telefon z archivu zámku Žďár, kde po šedesáti letech otevřeli archivní truhlu s dokumenty vztahujícími se nejen k samotné budově, ale i k celému městu, které se na území dnešních Českých Milov zrodilo ve 30. letech 19. století.

Uvnitř se skrývaly přesné historické nákresy, detailní plány jednotlivých staveb i mapa celé někdejší osady. „To byla poslední kapka, už nebylo co řešit. Rozhodli jsme se vrátit budovu do původní podoby, když už jsme věděli, jak tehdy vypadala,“ říká Kysilka.

Z původně zamýšlené víkendové chalupy se tak krok za krokem stal ambiciózní projekt historické rekonstrukce. Kysilka si navíc s rodinou na začátku stanovili skromný cíl pořídit do domu pět až patnáct kusů historického skla. Dnes však zdejší kolekce čítá zhruba patnáct set exponátů a celková investice známého ekonoma do sbírky se vyšplhala do vyšších desítek milionů korun.

Jak Češi převálcovali Benátky

Kysilka otevírá robustní dřevěné dveře vedoucí do místnosti, kde se skrývají jeho nejvýznamnější exponáty. První, co návštěvníka zasáhne, je osvětlení, které proniká skrz rozměrnou vitrínu a láme se v tisících historických kousků. „Tohle je první zlatý věk českého skla,“ zastavuje se před precizně broušeným křišťálem, kde jemnou ryteckou práci ocení i ten, kdo se ve skle vůbec nevyzná. „Osmnácté století. Tehdy jsme byli mistři světa. Doslova,“ dodá sběratel a galerista s patrnou úctou v očích.

Sklo a křišťál se v českých zemích vyrábí už více než osm set let. Skutečný rozmach ale přišel za vlády císaře Rudolfa II., který na přelomu 16. a 17. století proměnil Prahu v centrum evropské vědy a umění. Na jeho dvůr přicházeli významní umělci, alchymisté i řemeslní mistři. A právě tehdy se položily základy budoucí slávy českého skla.

V sedmdesátých letech 17. století se čeští skláři původně snažili napodobit benátské tenkostěnné cristallo. Místo prosté imitace ale přišli s něčím mnohem zásadnějším, s vlastním českým křišťálem. Čirým dráselno-vápenatým sklem, které bylo ideální pro rytí a broušení. Příměs oxidu olova mu dodala hmotnost, vysoký lesk a výjimečné optické vlastnosti: dokonalý lom světla a zároveň snazší opracování.

„Když jsme přišli s naší inovací, tvrdým broušeným sklem, benátskou konkurenci jsme v podstatě zlikvidovali,“ vysvětluje Kysilka. „České sklo je krásně čiré a tvrdé, dá se brousit. Benátské sklo můžete tvarovat, ale brousit ne, je na to příliš měkké,“ dodává.

Tvrdý život za horkem pecí

Mohlo by se zdát, že si skláři v době největší slávy žili skvěle. Jejich talent byl opěvován a o jejich výrobky byl velký zájem doma i v zahraničí. Za leskem skla a obdivem zákazníků se ale skrývala každodenní realita, která měla k pohodlí daleko.

Horko od sklářské pece bylo nesnesitelné. V létě tu teplota stoupala až k sedmdesáti stupňům, zatímco o pár metrů dál už byl chlad. Práce, která sklo proměňovala v krásu, si vybírala krutou daň na lidském těle. „Zdejší umělečtí řemeslníci hrozně kouřili, šňupali a žvýkali tabák při práci,“ říká Kysilka s kamennou tváří. „Pracovní směna trvala dvanáct hodin. Museli mít něco, co je udrží při smyslech.“

Že pracovali neustále v prachu a dýmu, také nepomáhalo. Mnozí skláři trpěli silikózou, nemocí plic způsobenou vdechováním jemných částic. „Byli to bohatí řemeslníci,“ poznamenává Kysilka, „ale podmínky měli drsné.“

Ačkoliv zdejší muzeum ukazuje historii starou více než sto let, moderním přístupům se rozhodně nebrání. Kysilka mi podává tablet a s úsměvem vysvětluje proč. „Když máte vystaveno tisíc exponátů, nemůžete mít u každého popisek. Tak jsme zapřáhli umělou inteligenci.“ Po namíření tabletu na vitrínu se během vteřiny na displeji objeví popis exponátu i s jeho kompletní historií. „Spolehlivost je skoro stoprocentní,“ říká hrdě.

Systém vznikal ve spolupráci se startupem Blindspot a profesorem Michalem Pěchoučkem z ČVUT. Bylo nutné neuronovou síť dlouho trénovat na odborných datech, než se naučila sklu skutečně rozumět. „Říkáme tomu Glaspedia,“ pokračuje Kysilka. „Funguje to jako Wikipedie. Když chcete vědět víc, můžete si jednotlivé pojmy dál rozklikávat. Není to jen popisek, je to celá encyklopedie.“

Není to však jediná oblast, v níž šel Kysilka naproti moderním technologiím. Ve vstupním sále muzea pouští vlastní dokumentární film o huti, doplněný o 3D render někdejší podoby vesnice. „Tohle je digitální rekonstrukce vesnice, jak vypadala v roce 1840,“ říká a ukazuje na plátno. „Oživili jsme nákresy z archivu. Vidíte přesně, co kde stálo. Brusírnu i třeba vodní kola. A slyšíte, jak se tady žilo.“

Animace je překvapivě detailní a její renderování probíhalo několik dnů a nocí na propojených serverech školy multimediální tvorby v Hradci Králové, kde se historické podklady proměnily v živý obraz dávno zaniklého světa.

Venku, zhruba 800 metrů od muzea, čeká na příchozí návštěvníky další vrstva zážitku, a to interaktivní hra, jejíž protagonistou jeden z bratrů zakladatelů Conrathů a šéf vysočinských sklářů. „Děti, které sem přijdou s rodiči, si do telefonu naskenují QR kód a mohou si pustit hru, kterou jsme pro ně připravili. Aplikace má geolokaci, pozná na metr přesně, kde jste. A mluví na vás skrze ni umělou inteligencí rozhýbaný Josef Conrath, zdejší skelmistr,“ vypráví.

Děti plní úkoly, odpovídají na otázky a postupně objevují celý areál. Když hru dohrají až do konce, jsou slavnostně přijaty do takzvaného Společenstva křišťálu a odnesou si diplom. Když ho ukážou v galerii, dostanou slevu na vstupném.

Vedle technologií tu ale hraje hlavní roli pořád sklo. Velké množství skla. „Měli jsme štěstí,“ říká Kysilka. „Nakupovali jsme v době, kdy ceny historického skla spadly na třetinu.“ Starožitníci v devadesátých letech nakupovali draze a čekali na velký zájem ze Západu. Ten však nepřišel. Muzeum tak trefilo období, kdy šlo sbírku vybudovat za relativně dostupné peníze. „Dneska už by to nešlo. Sklo není k dostání a ceny jsou úplně jinde,“ říká Kysilka. 

Pro něj není příběh milovské sklárny jen historická kuriozita. „Ukazuje, že vždycky jsme byli silní výrobně. Průmyslově silní jsme dodnes, nejsme žádná montovna. Ale musíte tu výrobní schopnost spojit s obchodní a marketingovou činností, se značkou.“

Když se to podaří propojit, teprve pak se dá mluvit o tom, že se vytváří kompletní bohatství, přemítá ekonom. „Jinak si tu velkou marži vezme někdo jiný, kdo vlastní klienta, kdo vlastní značku. A vy přežíváte s několika procenty marže. To je lekce pro dnešek. To není historická kuriozita. To je živoucí příběh pro 21. století.“

Slunce už zapadlo, mlha za okny hutě houstne a Kysilka zavírá robustní dřevěné dveře galerie. „Lidi se mě často ptají, co je můj favorit. Nemám žádný. I když tam jsou unikáty. Ale nejhezčí je právě ten celek. Jak to krásně zapadne. Máte to jak v muzice, může tam být hezký takt, hezký kousek, ale nemůžete vytrhnout jednu notu. Ten celek je hezký. Má to příběh, má to začátek a konec,“ zamýšlí se.