Odpůrci AI jsou jako vesničané, co shodili Divišův hromosvod. Nechte si od ní vynadat, radí český spisovatel
Kouzelné tlačítko „napiš knihu“ zatím neexistuje. Místo toho se z autorů stávají režiséři, jimž AI pomáhá odhalit chyby i hodnotit čtivost jejich děl.
Psaní bylo odjakživa samotářskou disciplínou. Autor tráví týdny, měsíce, někdy i roky v tichém dialogu s prázdnou stránkou. A když svůj rukopis konečně odešle do světa, často se místo hlubší odezvy dočká jen mlčení nebo stručného verdiktu: „Nehodí se do našeho edičního plánu.“ Právě kvalitní zpětná vazba, která dokáže text skutečně posunout, se totiž v dnešním zrychleném světě stává stále vzácnějším luxusem.
Co kdyby ale tuto bariéru bylo možné prolomit, aniž by autor musel složitě hledat důvěryhodného čtenáře nebo týdny čekat na reakci? Právě takovou představu na historicky první konferenci CzechCrunch Future nastínili jeden z nejčtenějších českých autorů současnosti, novinář a vysokoškolský lektor Leoš Kyša spolu s vývojářem a zakladatelem Alpha Industries Janem Tylem.
Na první pohled nečekané spojení literáta a technologa v komorním prostoru workshopové buňky představilo projekt AI Studio, nástroj, který posouvá práci s textem do nové roviny. „Úzkost dnešních spisovatelů z AI připomíná situaci, kdy nešťastní vesničané shodili z fary bleskosvod Prokopa Diviše, protože věřili, že přivolává sucho. Skoro každá nová technologie v lidech nejprve vyvolá odpor,“ otevřel Kyša společný vstup anekdotou z 18. století.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsKe vztahu mezi literaturou a technologiemi přistupuje s nadhledem člověka, který už několik podobných proměn zažil. Připomíná, že lidé kdysi psali rukou, později přesedli k psacím strojům, a nakonec k počítačům. Každý takový posun provázela skepse těch, kteří věřili, že staré způsoby jsou nenahraditelné. „I já jsem své první povídky bušil do psacího stroje a bylo to naprosto příšerné. Počítač mi tehdy pomohl. A umělá inteligence mi dnes pomáhá úplně stejně.“
Právě v tom podle něj spočívá podstata celé změny. Ne v nahrazení autora, ale v rozšíření jeho možností. „AI za vás román nenapíše, to zatím zkrátka neumí. Ale dokáže vás popostrčit správným směrem,“ říká.
Třicet kritiků na jedno kliknutí
Největším problémem každého autora zůstává podle Kyši absence kvalitního feedbacku. Přátelé bývají příliš laskaví, nakladatelé věčně zaneprázdnění a profesionální redaktoři jsou podle Kyši zpravidla přetížení a špatně placení, což se nevyhnutelně odráží na kvalitě jejich posudků.
Zkušený AI vývojář Jan Tyl proto vyvinul systém, který tuto překážku řeší. Dokáže totiž nasimulovat panel až třiceti různých čtenářů a kritiků, od pragmatického investora přes empatického psychologa až po přísného historika či filozofa. Autor tak obratem získá reakce přímo od virtuálních zástupců pestrých cílových skupin a sám se pak může rozhodnout, čí pohled je pro něj nejdůležitější.
Výsledky jsou v praxi podle dvojice až znepokojivě přesné. Pro Kyšův román Syndikát systém například vygeneroval fiktivního experta na kyberbezpečnost, jehož hodnocení se téměř dokonale shodovalo s recenzí skutečného odborníka, jež vyšla o několik týdnů později. „AI se natolik trefilo, až mě to vyděsilo,“ připouští spisovatel.
Zpětné vazby od stroje mohou být i nepříjemně ostré. Kyša vzpomíná třeba na fiktivní učitelku Kláru Němcovou, AI simulaci čtenářky, která v dílech, jež čte, zpravidla hledá hlubší společenský přesah. Virtuální čtenářka autorovi vyčetla sexismus a stereotypy v zobrazení ženských postav. „Tato AI agentka mě tehdy ohodnotila na 65 bodů ze sta a svými názory se téměř dokonale shodovala s literární kritičkou Evou Klíčovou,“ popisuje Kyša.
Aby mrtví hrdinové nevyrazili na nákupy
Vedle nástrojů pro zpětnou vazbu představila dvojice také analytický systém, který z textu dokáže automaticky vytěžit pravidla fiktivního světa a průběžně mapovat všechny jeho postavy. Sleduje například jejich povahové rysy, proměnu v čase i to, zda jejich jednání odpovídá tomu, jak byly v příběhu původně vystavěny.
Zároveň hlídá i zdánlivé detaily, třeba jestli je konkrétní hrdina stále naživu, nebo už v předchozí části příběhu zemřel. Autorům se tak nestane, že by se postava, která zahynula v prvním díle ságy, o dvě knihy později znovu objevila třeba na nákupu. „Autorův mozek ví, že si vymýšlí, a proto detaily snadno pouští z hlavy. Čtenář však text vnímá jako realitu a chyby si pamatuje mnohem lépe než samotný tvůrce,“ vysvětluje Jan Tyl, proč podobné chyby často vznikají.
Systém navíc umí z předloženého rukopisu vykreslit takzvanou křivku napětí, tedy graf, který ukazuje, jak se v průběhu příběhu střídají klidnější pasáže s dramatickými vrcholy. Tento vývoj pak porovnává s osvědčenými narativními modely, na nichž stojí velká část světové literatury.
Jedním z nich je například Cesta hrdiny, příběhový oblouk, v němž protagonista opouští známý svět, prochází sérií zkoušek a proměněný se vrací zpět. Druhým může být tragický pád, kdy postava vlivem vlastních rozhodnutí nebo osudových okolností postupně směřuje ke svému selhání. Právě díky těmto srovnáním může autor lépe pochopit, proč jeho text funguje nebo kde ztrácí sílu.
Zatímco zkušený redaktor by nad podobnou analýzou strávil dny až týdny, umělá inteligence ji zvládne během několika minut. Není proto náhodou, že Tylovo řešení už začínají testovat první nakladatelství.
Jak zlidštit stroj
Jedním z nejzajímavějších prvků celého systému je spojení detektoru umělé inteligence s takzvaným humanizérem. Nástroj nejprve rozpozná typické znaky strojově generovaného textu, přílišnou uhlazenost, opakující se rytmus vět nebo předvídatelnou syntaxi, a následně text cíleně upraví tak, aby působil přirozeněji. Vědomě tak naruší mechanické jazykové vzorce, přidá jemné stylistické odchylky a vrátí textu nepravidelnost, která je pro lidské psaní charakteristická.
Dobře AI funguje i v pomoci s překonáváním tvůrčích bloků. Kyša vzpomíná například na kolegyni, která se při psaní zasekla u závěru svého románu. Nechala si proto vygenerovat čtyři různé varianty konce. Nakonec nepoužila ani jednu z nich, právě předložené možnosti ji ale přivedly k vlastnímu řešení, které by bez tohoto impulsu možná vůbec nevzniklo. „Můžete nechat systém napsat scénu vyloupení banky pohledem bývalého policisty a následně autorky romantických románů. Z obou verzí si pak vezmete to nejlepší a napíšete vlastní text obohacený o perspektivy, které by vás samotné ani nenapadly,“ doplňuje ho Tyl.
Je zajímavé, že se právě Kyša stal jedním z propagátorů umělé inteligence v literárním psaní. Jeden z jazykových modelů společnosti Meta přitom v minulosti bez jeho svolení využil jeho knihy ke svému tréninku. Když americký magazín The Atlantic zveřejnil seznam děl, z nichž modely Mety čerpaly, Kyša zjistil, že systém „nasál“ asi deset jeho titulů, včetně knihy Příliš dlouhá swingers párty. Mohl se, stejně jako řada jiných autorů, ohradit. Jemu to ale bylo fuk. „Pokud už má AI vědět něco o sexu s démony, je jedině dobře, že se to učí ode mě,“ směje se.
„Lidé celou dobu jeden od druhého opisují. Příběhy jsou jako velká Sahara a každý k nim přidal své zrnko písku. Kdybych já nečetl Karla Hynka Máchu nebo Karla Čapka, taky bych nikdy nic nenapsal. Umělá inteligence zkrátka pracuje úplně stejně jako náš mozek,“ dodává. V jeho pojetí zkrátka AI nepředstavuje náhradu lidské originality, ale další vrstvu kulturní paměti, nástroj, který dokáže zrychlit cestu k nápadu, aniž by autorovi bral jeho rukopis.
